Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Tdo 1421/2012

7 Tdo 1421/2012-25

U S N E S E N Í

A. K.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. K.

odmítá

.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. , byl obviněný A. K. jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1 rozsudku), dále zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku (bod 2 rozsudku) a konečně přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 3 rozsudku). Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Kromě toho bylo výrokem o vině a trestu rozhodnuto také ohledně obviněné Z. K. H. a výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. o uplatněném nároku na náhradu škody.

O odvoláních, která podali obviněný A. K. proti výroku o vině uvedenému v bodech 1, 2 a proti výroku o trestu a státní zástupkyně ohledně obviněné Z. K. H. v její neprospěch proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. . Ve věci obviněného A. K. bylo rozhodnuto tak, že jeho odvolání bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl proto, že jím zůstala nedotčena ta část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, v níž byl uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále obviněný uvedl, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání ... proti rozsudku ..., přestože v řízení, které předcházelo ..., byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný podal dovolání také z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V rámci dovolacích důvodů obviněný namítl, že skutkem uvedeným v bodě 2 výroku o vině se nemohl dopustit trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, neboť nevedl s dětmi ani s jejich matkou společnou domácnost, nevykonával ve vztahu k dětem žádnou péči ani výchovu, měl sice s matkou dětí vztah intimního charakteru, avšak nebyl jí pověřen k tomu, aby pomáhal při výchově jejích dětí. Obviněný poukázal na to, že děti měly své otce, kteří neplatili výživné, a že tudíž sám neodpovídal za špatnou sociální situaci, v níž se děti ocitly. Vytkl vágní vymezení doby spáchání skutku, které je podle něho tak neurčité, že neumožňuje učinit závěr o dlouhodobosti posuzovaného jednání. Mimo rámec dovolacích důvodů obviněný uplatnil také námitky směřující proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že pokud se dovolání opírá o námitky, které jsou dovolacími důvody, je zjevně neopodstatněné.

Zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách a páchá-li takový čin po delší dobu.

Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 5, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Městský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný A. K. společně s obviněnou Z. K. H. v průběhu roku 2010 a počátkem roku 2011 v P., A. nám., v bytě, který obývali společně s dětmi obviněné J. H., D. H., a N. K., neposkytovali těmto dětem pravidelně, řádně a v dostatečném množství stravu, nezajistili jejich řádné ošacení a hygienu, nezajistili nezl. D. pravidelné užívání léků, použili k hazardním hrám sociální dávky a výživné určené na zajištění potřeb dětí, týrali v přítomnosti dětí jejich babičku J. Š. (jednáním uvedeným v bodě 1 výroku o vině) a nejméně jednou nutili nezl. D., aby ji tahal za vlasy, a užívali vůči dětem nepřiměřené fyzické a psychické tresty, např. bití, kopání, nadávky, vyhrožování, ponižující stání s rukama nahoře po nepřiměřeně dlouhou dobu, přičemž toto hrubé, bezcitné a trvající jednání mělo negativní vliv na mravní, rozumový a citový vývoj dětí a vedlo k narušení osobnostního vývoje dětí.

Takto zjištěný skutek evidentně znamenal naplnění znaků zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku.

Bez jakéhokoli opodstatnění jsou námitky obviněného A. K., jimiž popíral, že by děti obviněné Z. K. H. byly osobami v jeho péči nebo výchově ve smyslu § 198 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný bydlel v jednom bytě společně s dětmi a jejich matkou. Soužití obviněného s matkou dětí mělo povahu společné domácnosti a v tomto rámci i povahu péče obviněného o děti a součinnosti obviněného při výchově dětí. O tom ostatně jasně svědčí okolnosti zdůrazňované samotným obviněným v dovolání, totiž že se po příchodu do bytu obviněné Z. K. H. snažil zkultivovat byt nejen pro své potřeby, ale hlavně pro potřeby dětí a obviněné, kterou označil za svou družku. Významná je také výpověď obviněného, zejména na č. l. 216-217 spisu, v níž popsal svůj podíl na výchově a trestání dětí („jen se svolením matky, zákaz televize, jít ven, půl hodinku, hodinku stát v koutě“) a svoji účast na úhradě potřeb domácnosti („na nájem, na poplatky, na elektřinu, na jídlo, na ošacení dětí, oděvy a boty“). Podstatou vztahu obviněného k dětem tudíž byly péče a výchova. Tento vztah nemusí vyplývat ze zákona, z úředního rozhodnutí, ze smlouvy, z pověření nebo z jiného aktu, jímž by byl vztah péče a výchovy formálně založen. Uvedený vztah může vyplývat i z pouhého faktického stavu založeného na tom, že pachatel se péče o jinou osobu nebo výchovy jiné osoby prostě ujme. V posuzovaném případě se obviněný po příchodu do bytu, ve kterém začal bydlet společně s obviněnou Z. K. H. a jejími dětmi, fakticky ujal péče o děti a jejich výchovy, takže tím mezi ním a dětmi vznikl vztah uvedený v § 198 odst. 1 tr. zákoníku.

Namítaná okolnost, že děti měly své otce, kteří řádně neplnili své vyživovací povinnosti, nemá na správnost výroku o vině obviněného žádný vliv. Obviněný nebyl uznán vinným tím, že by neplnil vyživovací povinnost vůči dětem, ale v uvažovaném ohledu tím, že ač je měl ve společné péči s obviněnou Z. K. H., jednal společně s ní jako s matkou dětí tak, že dětem neposkytoval pravidelnou, řádnou a dostatečnou stravu a nezajišťoval jejich řádné ošacení a hygienu, a to z prostředků jejich společné domácnosti, tj. i z prostředků, které do společné domácnosti vnášela matka dětí a které byly určeny pro potřeby dětí, a naopak se podílel na marnivé konzumaci těchto prostředků jejich vkládáním do hazardních her.

Vymezení doby páchání činu ve výroku o vině dikcí „v přesně nezjištěné době nejméně v průběhu roku 2010 a počátkem roku 2011“ je poněkud neurčité. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 vyplývají bližší zjištění, podle nichž od jara 2010 obviněný začal v bytě společně s obviněnou Z. K. H. a jejími dětmi bydlet, počátkem srpna 2010 se obviněná dostavila na sociální odbor úřadu městské části i s dětmi a s tím, že se přítele (tj. obviněného) bojí, dne 21. 1. 2011 bylo sociální pracovnicí v bytě za přítomnosti obou obviněných mimo jiné zaznamenáno, že chybí základní potraviny, a ve dnech 9. 3. - 10. 3. 2011 byly děti pro svůj akutní špatný stav umístěny do zařízení okamžité pomoci. Z posloupnosti těchto konkrétních časových údajů je zřejmé, že posuzované jednání obviněného bylo dlouhodobé, zahrnovalo úsek v řádu více měsíců a blížilo se době jednoho roku. Nemůže být tedy žádných pochyb o tom, že obviněný páchal čin po delší dobu, jak to předpokládá ustanovení § 198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

Pokud byl obviněný A. K. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku, není tento rozsudek rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného, není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Pro úplnost pokládá Nejvyšší soud za nutné připomenout, že v souladu s tím, jak je v zákoně konstruován dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily Obvodní soud pro Prahu 5 a Městský soud v Praze, a že nepřihlížel k námitkám, které obviněný zaměřil proti skutkovým zjištěním soudů. Skutkové námitky nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. V posuzované věci se o naznačený případ rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají odpovídající podklad v širším okruhu důkazů, které soudy hodnotily v souladu s jejich obsahem, aniž se při tom dopustily nějaké deformace důkazů či jinak vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení

: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. listopadu 2012

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec