Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1876/2011

21

Cdo 1876/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

J. T.

, zastoupené Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem v Havířově, Svornosti č. 2 proti žalované

H. A.

, zastoupené Mgr. Bedřichem Jurníčkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 966/22, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2010 č.j. -58, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 10. března 2010 č.j. -43

se zrušují

a věc

se vrací

Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V řízení o dědictví po J. U., zemřelé dne 12.3.2008, Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 24.3.2009 č.j. -48 uložil žalobkyni a P. U., aby do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení podali u Okresního soudu v Karviné žalobu proti H. A. o určení, že "jsou dědici a účastníky dědického řízení po zůstavitelce J. U.". Vycházel přitom ze zjištění, že zůstavitelka pořídila dne 17.4.2007 ve formě notářského zápisu, sepsaného notářkou JUDr. Janou Šebestovou, závěť a u o vydědění, v níž ustanovila svojí "univerzální dědičkou" dceru H. A. a kterou vydědila dceru J. T. a syna P. U., a že J. T. a P. U. namítli neplatnost důvodů jejich vydědění.

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 21.4.2009 a doplněnou na výzvu soudu prvního stupně podáním, které došlo soudu dne 18.11.2009, domáhala, aby bylo určeno, že "je dědicem a účastníkem dědického řízení po zůstavitelce J. U., zemřelé dne 12.3.2008". Žalobu odůvodnila zejména tím, že důvody jejího vydědění uvedené v ě o vydědění ze dne 17.4.2007 nejsou pravdivé (k prokázání svých tvrzení, která v žalobě podrobně zdůvodnila, navrhla výslech svědků) a namítla relativní neplatnost závěti ze dne 17.4.2007 pro rozpor s ustanovením .

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 10.3.2010 č.j. -43 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13.265,- Kč k rukám advokáta Mgr. Bedřicha Jurníčka. Poté, co shledal, že na požadovaném určení "je dán naléhavý právní zájem, který vyplývá přímo z právního předpisu", dospěl k závěru, že v řízení "o určení dědice" se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky dědického řízení, a že, "neúčastní-li se řízení o určení dědického práva všichni účastníci řízení o dědictví, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci". Protože v posuzované věci jsou účastníky řízení o dědictví po zůstavitelce J. U. nejen žalobkyně a žalovaná, ale také P. U. (syn zůstavitelky), měl být P. U. účastníkem v tomto řízení, "ať už na straně žalobce nebo žalovaného". Jelikož P. U. se nestal účastníkem řízení" v této věci, musela být žaloba zamítnuta "pro nedostatek věcné legitimace".

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18.6.2010 č.j. -58 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.720,- Kč k rukám advokáta Mgr. Bedřicha Jurníčka. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně v tom, že věcná legitimace účastníků není v dané věci splněna, neúčastní-li se řízení také P. U., protože účastníky sporného řízení musí být všichni, kteří patřili do okruhu účastníků dědického řízení v době vydání usnesení podle ustanovení Nepodání žaloby jedním z "odkázaných" dědiců se projeví v dalším řízení o dědictví (poté, co bude pravomocně rozhodnuto o předmětné žalobě) tak, že soud bude pokračovat v řízení bez zřetele na tohoto dědice. Rozhodl-li se odkázaný dědic podat příslušnou žalobu, má ve sporném řízení procesní postavení žalobce; nepodá-li však žalobu, musí vystupovat jako nerozlučný společník s dalším žalovaným na straně žalované. Odvolací soud současně vycházel z právního názoru, že poučovací povinnost soudu se omezuje toliko na procesní práva a povinnosti účastníků a že je "nepřípustné" poučení o tom, že "má či může být žalován ještě další žalovaný", a dovodil, že poučovací povinnost soudu je omezena jen na poučení žalobce o náležitostech žaloby ve smyslu , a to jen jestliže usnesení vydané podle nesplňuje požadavky vymezené tímto ustanovením. Protože usnesení, kterým byli žalobkyně a P. U. odkázáni k podání žaloby "splňovalo všechny požadavky vymezené ustanovením ", odvolací soud uzavřel, že "nebylo třeba žalobkyni poučovat o tom, že okruh účastníků není úplný a kdo má v tomto řízení vystupovat na straně žalované".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že žalobu podala "přesně podle usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 24.3.2009 sp. zn. ", a odvolacímu soudu vytýká, že měl "zhojit nesprávné poučení" soudu v dědickém řízení v následujícím řízení sporném. Součástí řádného poučení podle ustanovení je totiž také poučení o tom, "proti komu má být žaloba podána", a odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.5.2006 sp. zn. . Navíc, nepodal-li P. U. včas žalobu, přestal být účastníkem dědického řízení a "jeho účast v tomto sporném řízení v pozici žalovaného je již irelevantní". Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení a za otázku zásadního právního významu považuje to, zda "v případě, že jeden z dvojice nerozlučných společníků nevyužije svého práva podat žalobu ve smyslu ustanovení , je povinností druhého nerozlučného společníka tuto skutečnost zjišťovat a v případě negativního zjištění jej uvádět na straně žalované". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl "jako zjevně bezdůvodné". Uvedla zejména, že soudy rozhodly správně, neboť žalobkyně měla již v žalobě označit jako účastníky sporného řízení nejen žalovanou, ale i P. U., který byl v době vydání usnesení podle ustanovení účastníkem dědického řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci potvrzen. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda soud v řízení o určení dědického práva poučuje žalobce o tom, proti komu má žalobu směřovat, v případě, že žalobce žalobu podal podle usnesení vydaného v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení pouze proti v něm označenému účastníku dědického řízení, když však usnesení neobsahovalo údaj o tom, proti komu má odkázaný účastník žalobu podat tehdy, jestliže další (společně s ním na podání žaloby odkázaný) účastník žalobu ve lhůtě nepodá. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), a že tato právní otázka dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.

Odvolací soud v projednávané věci dovodil, že usnesení, kterým byli žalobkyně a P. U. odkázáni k podání žaloby, "splňovalo všechny požadavky vymezené ustanovením " a že tedy "nebylo třeba žalobkyni poučovat o tom, že okruh účastníků není úplný a kdo má v tomto řízení vystupovat na straně žalované". S tímto názorem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí.

Ve výroku usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení musí být uveden (mimo jiné) účastník (dědic nebo jeho právní nástupce), kterého soud (soudní komisař) odkazuje, aby své dědické právo uplatnil žalobou. Ostatní účastníci (včetně těch, kteří tvrzení na žalobu odkázaného dědice podporovali nebo ke sporným skutkovým okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko) budou ve sporu zahájeném touto žalobou na straně žalovaného; ve výroku usnesení se neuvádí, je však nezbytné je uvést v jeho odůvodnění.

Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že ustanovení nevyžaduje, aby v usnesení soudu v řízení o dědictví bylo výslovně uvedeno, proti kterým účastníkům má žaloba směřovat. Neuvede-li však soud ve výroku usnesení vydaného podle ustanovení , proti komu má žalobce podat žalobu, je vždy na místě uvést v odůvodnění usnesení, proti komu má žaloba směřovat (srov. právní názor vyjádřený ve zprávě Městského soudu v Praze ze dne 30.9.1988 sp. zn. , uveřejněné pod poř. č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989, nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.5.2006 sp. zn. uveřejněný pod poř. č. 41 ve Sbírce nálezů a usnesení, roč. 2006, usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11.12.2008 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008 č.j. -84).

Odkazuje-li soud v řízení o dědictví k podání žaloby ve smyslu ustanovení společně více účastníků, z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že musí - alespoň v odůvodnění usnesení - poučit odkázané účastníky o tom, že jejich žaloba musí směřovat také proti tomu z nich, který by včas žalobu nepodal, popřípadě že to alespoň musí být z odůvodnění usnesení zřetelně zřejmé. V opačném případě totiž by poučení soudu v řízení o dědictví bylo neúplné (a pro účastníka odkázaného k podání žaloby zavádějící), neboť by vyzývalo k podání žaloby proti okruhu účastníků, který však - v případě nepodání žaloby byť jen jedním z odkázaných účastníků - není úplný. Proto je třeba, aby poučení soudu v řízení o dědictví v těchto případech (tj. je-li odkazováno k podání žaloby více osob) obsahovalo rovněž poučení pro případ, že některý z odkázaných dědiců žalobu nepodá; z obsahu usnesení vydaného podle ustanovení musí tedy být zřejmé, že k žalobě odkázaný účastník, který žalobu ve lhůtě nepodal, musí v řízení o určení dědického práva vystupovat na straně žalovaných.

Žaloba podaná účastníkem řízení o dědictví na základě odkazu, učiněného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení , není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení ; naléhavý právní zájem na určení právního vztahu z dědického práva, z něhož vyplývá, s kým bude nadále jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví, proto není třeba tvrdit a ani prokazovat. Uvedené ovšem platí jen tehdy, odpovídá-li žaloba požadavkům ustanovení na to, jakého práva se odkázaný účastník dědického řízení má žalobou domáhat. Požaduje-li žalobce něco jiného, může být žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vyhověno, jen jestliže bude prokázán naléhavý právní zájem na požadovaném určení [80 písm. c) ].

Usnesení, kterým soud v řízení o dědictví odkáže toho, z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, nemusí vždy odpovídat všem požadavkům ustanovení V takovém případě - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2005 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006) - je soud, který o žalobě rozhoduje, vždy povinen poučit žalobce o náležitostech žaloby tak, aby vyhovovala požadavkům ustanovení .

V projednávané věci bylo mimo jiné zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 24.3.2009 č.j. -48 bylo žalobkyni a P. U. uloženo uplatnit své dědické právo žalobou proti žalované jako závětní dědičce zůstavitelky. P. U. však žalobu nepodal a nestal se ani účastníkem sporného řízení na straně žalované.

Usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 24.3.2009 č.j. -48 nevyhovuje všem výše uvedeným požadavkům ustanovení Výrok usnesení byl formulován tak, že žalobkyně a P. U. mají podat žalobu (pouze) proti H. A., aniž by z něj současně vyplývalo, jak má být žaloba podána, kdyby jeden z nich žalobu ve lhůtě nepodal. Protože ani z obsahu odůvodnění usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 24.3.2009 č.j. -48 není zřetelně, proti komu má být žaloba podána, kdyby jeden z odkázaných účastníků dědického řízení žalobu nepodal, bylo usnesení - co do poučení o tom, koho žalovat - nepřesné a neúplné. Za této situace měl především soud prvního stupně - jak vyplývá z výše uvedeného - poskytnout žalobkyni potřebné poučení o tom, že žalobě nemůže být vyhověno pro nedostatek věcné legitimace, dokud se žalovaným ve sporu nestane také P. U.; na tom nic nemění ani okolnost, že žalobkyni zastupoval advokát.

Odvolací soud v projednávané věci správně dovodil, že účastníky sporného řízení musí být všichni, kdo patřili do okruhu účastníků dědického řízení v době vydání usnesení podle ustanovení , a že nepodá-li "odkázaný" účastník žalobu, musí vystupovat jako nerozlučný společník s dalším žalovaným (žalovanými) na straně žalované. Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že - za situace, kdy usnesení podle neobsahovalo řádné poučení, proti komu je třeba podat žalobu pro případ, že některý z odkázaných účastníků žalobu sám nepodá - ve věci rozhodl, aniž by poučil žalobkyni o tom, proti komu má podat žalobu. Závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně neměl v projednávané věci povinnost poučit žalobkyni o tom, že okruh účastníků řízení není úplný, proto není v souladu se zákonem.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil ( část věty za středníkem ). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Karviné) k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( část první věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. listopadu 2012 JUDr. Ljubomír Drápal, v. r. předseda senátu