Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2316/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. P. N., zastoupeného JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem, se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 9, PSČ 326 00, proti žalované Zemědělské společnosti Komorno, a. s., se sídlem v Blovicích, Chocenice 146, PSČ 336 01, identifikační číslo osoby 25205773, zastoupené JUDr. Marií Doležalovou, advokátkou, se sídlem v Šťáhlavech, Na Parníku 107, PSČ 332 03, o zaplacení 460.099,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. února 2011, č. j. -135, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Doplňujícím rozsudkem ze dne 24. listopadu 2010, č. j. -117, Okresní soud Plzeň-jih zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení specifikovaných ve výroku rozhodnutí (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok první), potvrdil doplňující rozsudek soudu prvního stupně (výrok druhý) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok třetí).

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení , (dále jen „“), ohlašuje dovolací důvod dle a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu, popř. též rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno a věc byla vrácena příslušnému soudu k dalšímu řízení.

Dovolání žalobce Nejvyšší soud podle ustanovení a odmítl jako nepřípustné.

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti prvnímu a druhému výroku rozsudku odvolacího soudu v části, jimiž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a výrok II. doplňujícího rozsudku o nákladech řízení, a proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení (o situaci předvídanou v ustanovení nejde), tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( ), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. , jakož i důvody usnesení uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Námitka, podle níž nárok žalobce měl být vypočten podle , neboť jeho výše nebyla v řízení prokázána, když ručně psaný soupis živého inventáře (z něhož soudy obou stupňů dovodily výši nároku) je dle názoru žalobce „nedostatečný a neprůkazný“, přípustnost dovolání nezakládá již proto, že dovolatel při jejím formulování vychází z jiných než odvolacím soudem učiněných skutkových závěrů.

Soudy obou stupňů totiž vyšly z toho, že výše nároku žalobce byla v řízení prokázána, když „hospodářská zvířata byla v soupisech popsána tak, že bylo možno určit nejen množství, ale i jejich současnou hodnotu“, a proto pro ocenění a určení rozsahu odňatého dobytka dle není důvod.

Uvedená námitka dovolatele tak obsahově vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení , jehož prostřednictvím (srov. výslovné znění tohoto ustanovení) však na přípustnost dovolání podle ustanovení usuzovat nelze.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka zpochybňující závěr odvolacího soudu, podle něhož právo žalobce na zaplacení úroků z prodlení z náhrad, které mu byly vyplaceny, je promlčeno, neboť právo na zaplacení úroků z prodlení nevzniká samostatně za každý den prodlení, ale jednorázově v den, kdy se dlužník v prodlení ocitl, a v projednávané věci se tak dané právo promlčelo (nejpozději) koncem března 2004. Uvedený závěr je totiž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2007, pod číslem 64, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2007, sp. zn. , , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2007, pod číslem 104).

Důvod připustit dovolání podle proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení přípustné není.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,

a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto, žalované však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. , zrušil ustanovení až uplynutím 31. prosince 2012.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 20. listopadu 2012

JUDr. Filip C i l e č e k předseda senátu