Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2353/2011

U S N E S E N Í

České republiky – Obvodního soudu pro Prahu 1,

TIMOTI s.r.o.,

se sídlem v Hostouni, Kladenská 44, identifikační číslo osoby 49620126, pro částku 332.104,- Kč, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. , o dovolání

České republiky – Ministerstva zemědělství,

se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, proti usnesení Krajského soudu v Praze z 27. 1. 2011, č.j. -44, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením z 25. 10. 2010, č.j. -9, ve znění opravného usnesení z 19. 11. 2010, č.j. -23, okresní soud nařídil podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 4. 2. 2010, č.j. -94, výkon rozhodnutí k vymožení částky 332.104,- Kč představující soudní poplatek ze žaloby, jejž byla exekučním titulem podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích zavázána zaplatit povinná s odůvodněním, že žalobkyně (Česká republika – Ministerstvo zemědělství) byla od jeho placení osvobozena.

Usnesením z 19. 11. 2010, č.j. -24, obvodní soud připustil, aby na straně oprávněné přistoupila jako další účastnice Česká republika – Ministerstvo zemědělství ČR (výrok I.), výkon rozhodnutí nařídil proti povinné „také“ k vymožení pohledávky této účastnice v částce 5.600,- Kč, představující náhradu nákladů nalézacího řízení vedeného u téhož obvodního soudu pod sp. zn. , v němž byla žaloba povinné proti České republice – Ministerstvu zemědělství podle odmítnuta (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil s poukazem na ustanovení „za použití ustanovení “ tím, že v průběhu řízení, a to předtím, než usnesení z 25. 10. 2010, č.j. -9, o nařízení výkonu rozhodnutí k vymožení pohledávky první oprávněné ve výši 332.104,- Kč nabylo právní moci, byl soudu dne 10. 11. 2010 doručen návrh České republiky – Ministerstva zemědělství na výkon rozhodnutí týmž způsobem, totiž prodejem movitých věcí povinné k vymožení pohledávky ve výši 5.600,- Kč.

Napadeným usnesením krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle jeho názoru sice soud prvního stupně ve svém rozhodnutí nesprávně odkázal na ustanovení (zřejmě , pozn. dovolacího soudu) týkající se výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, avšak poté (odvolací soud) uzavřel, že i když výslovně o připuštění přistoupení dalšího účastníka na straně oprávněného v řízení o výkon rozhodnutí prodejem

movitých věcí

nehovoří (výslovně o něm mluví jen u výkonu rozhodnutí prodejem

nemovitostí

), odborná literatura (např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. II., -376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2442 s.) připouští, aby i v těchto případech, jde-li tedy o výkon rozhodnutí prodejem věcí movitých, byl pozdější návrh považován za přistoupení dalšího účastníka na straně oprávněné. Protože pořadí pohledávek při výkonu rozhodnutí se bude řídit dnem, kdy soudu došel návrh na výkon rozhodnutí, bude oprávněná Česká republika – Obvodní soud pro Prahu 1, jejíž návrh byl doručen soudu jako první, tedy před návrhem České republiky – Ministerstva zemědělství jakožto další oprávněné, podle názoru odvolacího soudu „z hlediska uspokojení její pohledávky upřednostněna, ať jsou řízení vedena samostatně, odděleně či v jednom řízení.“

V dovolání Česká republika – Ministerstvo zemědělství namítá nesprávné právní posouzení věci ( ). Podle jejího názoru „je zcela věcí rozhodnutí daného účastníka (nejde-li o případ uvedený v , kdy zákon výslovně podání dalšího návrhu za přistoupení v řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí považuje), zda přistoupit do řízení chce či nikoliv. Není tedy správné, aby účastník byl k přistoupení nucen, i když o ně nemá zájem nebo je nepovažuje pro sebe za účelné ani výhodné; není tak důvod k tomu, aby soud bez opory v zákoně vnucoval svým rozhodnutím spojení věcí a de facto tvrdil, že se tak děje na základě projevu vůle dalšího účastníka/oprávněného, i když tento účastník svoji vůli v tomto směru vůbec neprojevil nebo dokonce spojení věcí odmítl.“ Rozhodování soudů o postupu v řízení by se podle názoru dovolatelky mělo striktně řídit zákonem, a nikoliv na základě použití analogie nepřípustně rozšiřovat výkladem práva účastníkům tam, kde zákonem nejsou dána. Skutečnost, že hovoří o přistoupení dalšího účastníka ve fázi výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, podle dovolatelky jen potvrzuje, že pokud je do zákona vloženo toto speciální ustanovení, které se odchyluje od ostatní běžné úpravy výkonu rozhodnutí, jde o ustanovení speciální, které by mělo platit jen pro daný případ, tedy pro prodej nemovitosti, a že není na místě, aby bylo libovolně využíváno i v případech jiných. Chtěl-li by totiž zákonodárce připustit takový důsledek, předmětné ustanovení by formuloval jako společné pro všechny druhy výkonu rozhodnutí a nevymezoval by ho jen v souvislosti s výkonem rozhodnutí prodejem nemovitostí.

Spojení více věcí při výkonu rozhodnutí proti témuž povinnému má také logické odůvodnění, jelikož nemovitost lze zpeněžit jen jednou, zatímco věci movité jsou zajišťovány, případně sepisovány po kusech, přičemž každý má svou hodnotu, tzn. částka potřebná k uspokojení pohledávky oprávněného a nákladů řízení se zpravidla skládá z více položek (nejde-li např. o velmi cenný umělecký předmět) a lze tedy i zpeněžení movitých věcí provádět postupně, po kusech. Kromě toho je mezi oběma typy výkonu rozhodnutí další podstatný rozdíl, kdy informace o tom, že povinný je vlastníkem nemovitostí, je snadněji zjistitelná z veřejných registrů, nehledě na to, že movité věci může povinný ukrýt, mohou být na neznámém místě, zapomenuty, založeny, zapůjčeny apod. Zjištění movitých věcí povinného může pro oprávněného znamenat vynaložení určitého úsilí a nákladů, které lze následně jen obtížně vyčíslit, aby jejich úhrada mohla být oprávněnému přiznána. Není proto důvodu, aby ze zpeněžení movitých věcí takto zjištěných jedním oprávněným měl nakonec užitek jiný oprávněný jen proto, že svůj návrh na nařízení výkonu podal dříve než ten, který fakticky zjistil, kde se movité věci povinného nacházejí. V podstatě by tak první oprávněný parazitoval na úsilí druhého oprávněného; spojení věcí tak, že bude přednostně uspokojena pohledávka podle návrhu soudu dříve došlého, i když takový oprávněný neměl žádné konkrétní informace o tom, kde se by se mohl nacházet majetek povinného, nelze považovat ani za hospodárné či účelné a už vůbec ne za korektní, tzn. v souladu s dobrými mravy.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ).

Dovolání, přípustné podle , není důvodné.

Jelikož vady podle , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o .s. ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení ( ), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti ( , věta druhá, ), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení ( , věta první, ), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že i v případech, kdy byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem věcí movitých, se pozdější návrh jiného oprávněného na nařízení výkonu týmž způsobem proti témuž povinnému považuje za přistoupení dalšího účastníka na straně oprávněné.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval

Oprávněná předně přehlíží, že ustanovení doznalo změny v důsledku novelizace (jenž ve znění do 30. 6. 2009 institut „dalšího oprávněného“ neznal) provedené s účinností od 1. 7. 2009 , jímž byla soudu uložena povinnost uvést v dražební vyhlášce (za tam stanovených podmínek) upozornění, že při rozvrhu podstaty se mohou oprávněný, ti, kdo řízení do řízení přistoupili jako další oprávnění, a další věřitelé domáhat uspokojení jiných vymahatelných pohledávek s tím, že ustanovení a se použijí přiměřeně.

Podle věty první návrh dalšího oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem téže nemovitosti podaný u příslušného soudu dříve, než soud pravomocně rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí, se považuje za přistoupení k řízení, a to ode dne podání návrhu.

Podle § 323 odst. 1 může být výkon rozhodnutí nařízen podle návrhu oprávněného s výslovným určením věcí, které mají být prodány, nebo bez tohoto určení.

Výslovné určení věcí povinného, které mají být předmětem výkonu rozhodnutí, anebo naopak podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí bez výslovného určení těchto věcí, může mít zásadní význam pro další postavení oprávněného, podal-li návrh předtím, než soud pravomocně rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí na základě dříve podaného návrhu týkající ho se téhož povinného. Vymezí-li totiž pozdější oprávněný ve svém návrhu, ať již výslovným „vyjmenováním“ nebo „nevyjmenováním“ věcí povinného (v tomto posléze uvedeném případě je okruh věcí tvořen všemi věcmi povinného, které nejsou podle z výkonu rozhodnutí vyloučeny), okruh postihovaných věcí tak, že se alespoň částečně překrývá s okruhem věcí, které mají být předmětem prodeje v rámci dříve zahájeného řízení, považuje se takový pozdější návrh dalšího oprávněného za přistoupení k řízení, a to v té části, v níž se vymezení věcí v návrzích na nařízení výkonu rozhodnutí překrývá (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. II., -376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 2441). Pokud se oba okruhy překrývají jen zčásti, nezbude soudu, než návrh dalšího oprávněného v části, v níž se okruhy věcí, na které se návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vztahuje, nepřekrývají, posoudit jako návrh, kterým se zahajuje nové řízení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí (tamtéž, s. 2466).

O takovýto posléze uvedený případ, kdy by se okruhy věcí (jež mají být výkonem rozhodnutí postiženy) vymezené v původním i v dalším návrhu navzájem nepřekrývaly vůbec, či překrývaly jen zčásti, v souzené věci zjevně nejde, jelikož ani jeden z návrhů určení věcí, jež mají být prodány, neobsahuje.

Za tohoto stavu ovšem nelze návrh dovolatelky posoudit (s nabízejícím se odůvodněním, že při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí se ustanovení použije pouze přiměřeně, tedy v dané věci nikoliv) jako návrh na zahájení nového řízení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, nýbrž – právě s ohledem na to, co bylo uvedeno pro případy, kdy se okruhy věcí z obou návrhů, protože ty neobsahují určení jednotlivých věcí, překrývají – jako návrh na její přistoupení do řízení jakožto další oprávněné.

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že napadené rozhodnutí (byť je poukaz na ustanovení nepřiléhavý) je správné; Nejvyšší soud tedy bez jednání ( věta první ) dovolání jako nedůvodné podle , části věty před středníkem, odst. 6 zamítl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto usnesením, jímž se řízení skončí ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. listopadu 2012

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu