Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 161/2012

U S N E S E N Í

H. H.

České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj

, IČ 66002222, se sídlem Praha 1, Staroměstské náměstí 6, o náhradu škody ve výši 219 132 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, č. j. -104, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění ( ):

Žalobkyně se žalobou podanou dne 2. 8. 2005 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala zaplacení částky 219 132 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedla, že je vlastnicí domu č. p. 923 v k. ú. Ž., v obci P. (dále jen

„předmětný dům“

). Odbor bytového hospodářství Okresního národního výboru Praha 3 rozhodnutím ze dne 27. 6. 1988 (dále také

„ONV“

a

„rozhodnutí ONV o přidělení bytu“

) přidělil manželům V. byt ve 4. poschodí předmětného domu (dále jen

„předmětné prostory“

). ONV dle žalobkyně pochybil, neboť si při rozhodování o přidělení bytu neobstaral stavební dokumentaci a manželům V. v rozporu s právními předpisy přidělil prostory, jež nebyly kolaudovány jako byt (jednalo se o nebytové prostory – svobodárnu). V důsledku rozhodnutí ONV nemůže žalobkyně předmětné prostory pronajímat jako nebytové prostory za obvyklé nájemné ve výši 7 035 Kč měsíčně. Žalovaná částka pak představuje rozdíl mezi tímto obvyklým nájemným a nájemným hrazeným manžely V. za období od července 2002 do června 2005.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 11. 2008 č. j. -44, žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 8. 2009, č. j. -58, zrušil rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost. Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 1. 2011, č. j. -85, nárok žalobkyně opětovně zamítl. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2011, č. j. -104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud vycházel v posuzované věci především z následujících skutečností. Dne 27. 6. 1988 přidělil ONV manželům V. byt ve 4. poschodí předmětného domu. Na počátku 90. let byl předmětný dům v restituci vrácen babičce žalobkyně; již tehdy se tato právní předchůdkyně žalobkyně dozvěděla o vydání rozhodnutí ONV o přidělení bytu. Babička žalobkyně následně předmětný dům darovala své dceři (tj. matce žalobkyně), od které žalobkyně na konci roku 1996 předmětný dům zdědila. Pokud si ONV v rozporu s právními předpisy nevyžádal stavební dokumentaci, projevilo se toto jeho pochybení v samotném rozhodnutí o přidělení bytu, a odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ( , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, dále jen „“) je proto vyloučena. V posuzované věci nejsou splněny ani požadavky pro odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím – rozhodnutí ONV o přidělení bytu jednak nebylo zrušeno příslušným orgánem pro nezákonnost ( ), a dále žalobkyně ani její právní předchůdkyně nebyla účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnutí ONV o přidělení bytu vydáno ( ). V posuzované věci dle odvolacího soudu navíc uběhla jak objektivní, tak i subjektivní promlčecí doba, přičemž vznesení námitky promlčení nelze shledat jako rozporné s dobrými mravy. Nárok žalobkyně nelze dle odvolacího soudu dovodit ani z obecné úpravy odpovědnosti za škodu obsažené v ; i takový nárok by navíc byl promlčen

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) řádně zastoupená advokátem dne 26. 10. 2011 včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení Jako dovolací důvod uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Dovolatelka v dovolání konkrétně namítala, že:a) odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) pochybil, když vyloučil odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem; tento jeho závěr je navíc nepřezkoumatelný,b) odvolací soud posoudil nesprávně jak běh objektivní, tak i subjektivní promlčecí doby (ať již podle , tak i podle ); námitku promlčení je navíc v posuzované věci nutno posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, ac) v posuzované věci nelze formalisticky lpět na liteře zákona a nárok za škodu způsobenou rozhodnutím ONV o přidělení bytu podmiňovat zrušením tohoto rozhodnutí nebo účastenstvím dovolatelky v řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno.

Žalovaná se k dovolání dovolatelky nevyjádřila.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není ani rozhodnutím měnícím [ ], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [ ], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží. Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle může být založena výhradně dovolacím důvodem podle , tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a naopak je zásadně vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním ( ) nebo namítanou vadou řízení [].1. K námitce ad a) týkající se odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem

Podle stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, jakož i v řízení před místním lidovým soudem, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal nebo orgán státní organizace (dále jen ""). Stát odpovídá rovněž za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím orgánu společenské organizace, vydaným při plnění úkolů státního orgánu, které na tuto organizaci přešly.

Podle stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní.

Jak plyne z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nesprávným úředním postupem ve smyslu se rozumí porušení pravidel pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí, anebo naopak jde o takový postup řízení směřující sice k vydání rozhodnutí, který se však bezprostředně v obsahu rozhodnutí neodrazí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. ). Jinými slovy, nesprávný úřední postup ve smyslu nemůže spočívat v pochybeních a nedostatcích, kvůli nimž nesprávně vyhodnotil podmínky pro vydání svého rozhodnutí, v důsledku čehož je jím vydané rozhodnutí nesprávné, nemělo být vydáno, příp. mělo být vydáno později, v jiné podobě či za jiných okolností. Je přitom zřejmé, že namítané pochybení ONV spočívající v tom, že si ONV neobstaral stavební dokumentaci k předmětným prostorám, se následně odrazilo v jeho rozhodnutí o přidělení bytu (bez příslušné stavební dokumentace nemohl ONV řádně rozhodnout – kdyby si ji vyžádal, bylo by mu známo, že předmětné prostory jsou kolaudovány jako nebytový prostor, a nemohl by je svým rozhodnutím ze dne 27. 6. 1988 přidělit manželům V. jako byt). Lze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že dovolatelkou namítané pochybení ONV nemůže v posuzované věci založit odpovědnost státu za nesprávný úřední postup ve smyslu (a že v úvahu připadá toliko odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím). Odvolací soud tento svůj závěr řádně a srozumitelně odůvodnil a za nepřezkoumatelný ho proto dle přesvědčení dovolacího soudu považovat nelze.2. K námitce ad b) týkající se promlčení nároku

Podle právo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí. (odstavec 1). Nejpozději se toto právo promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. (odstavec 2).

U práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní. Účel těchto dvou promlčecích dob se liší – zatímco účelem kratší subjektivní promlčecí doby je (především) stimulovat subjekty k včasnému vykonání subjektivních občanských práv, účelem objektivní promlčecí doby je zamezit dlouhotrvající právní nejistotě. Tyto dvě promlčecí doby tedy počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na běh druhé promlčecí doby. V konkrétní věci pak není vyloučeno, že objektivní promlčecí doba skončí ještě před počátkem běhu subjektivní promlčecí doby (což neplatí pro škodu na zdraví, srov. , větu za středníkem ). V posuzované věci bylo přitom rozhodnutí, z něhož dovolatelka dovozuje svou škodu, vydáno již 27. 6. 1988, tedy více než 17 let před podáním žaloby. Současně je zřejmé, že před rokem 1989 se žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) náhrady škody domáhat nemohla. I kdyby však byl běh desetileté objektivní promlčecí doby zakotvené v počítán až od chvíle, kdy byl právní předchůdkyni žalobkyně předmětný dům vrácen v restituci a kdy se tato dozvěděla o vydání rozhodnutí ONV o přidělení bytu, tj. od počátku 90. let (ze spisu plyne, že to bylo nejpozději v roce 1993, srov. např. str. 3 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. ), bylo by nutno dospět k závěru, že podala-li dovolatelka žalobu v roce 2005, podala ji několik let po uplynutí objektivní promlčecí doby. Za této situace je nadbytečné zabývat se otázkou běhu tříleté subjektivní promlčecí doby.

Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004; z poslední doby např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. ). S ohledem na skutečnost, že podání žaloby v posuzované věci předcházelo devět let nečinnosti ze strany dovolatelky, dospěl dovolací soud shodně se závěrem odvolacího soudu, že vznesenou námitku promlčení v posuzované věci jako rozpornou s dobrými mravy posoudit nelze.

S odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, že v posuzované věci nelze nárok žalobkyně dovodit ani z obecné úpravy náhrady škody zakotvené v § 420 an. obč. zák. Tato ustanovení totiž upravují odpovědnost za škodu v občanskoprávních vztazích, tedy ve vztazích, ve kterých žádný z jejich subjektů nevystupuje v pozici nositele autoritativně vykonávané svrchované veřejné moci, ale naopak hmotněprávní postavení těchto subjektů je rovné. Vystupuje-li však stát ve vrchnostenské pozici (tak jak tomu bylo v posuzované věci), není subjektem občanskoprávního vztahu a nemůže proto ani odpovídat na základě obecných ustanovení , která upravují odpovědnost za škodu v občanskoprávních (rovnoprávných) vztazích (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 36/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za této situace jsou veškeré úvahy o aplikaci promlčecích lhůt vážících se k obecné odpovědnosti za škodu v posuzované věci bezpředmětné. 3. K námitce ad c) týkající se otázky, zda lze v posuzované věci nárok dovolatelky podmiňovat zrušením rozhodnutí ONV nebo účastenstvím dovolatelky v řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno

Jak plyne z výše uvedeného, i pokud by nárok dovolatelky na náhradu škody existoval, byl by promlčený, a dovolací soud se proto v souladu se zásadou procesní ekonomie námitkou, dle které v posuzované věci nelze formalisticky lpět na liteře zákona a nárok za škodu způsobenou rozhodnutím ONV o přidělení bytu podmiňovat zrušením tohoto rozhodnutí nebo účastenstvím dovolatelky v řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, nezabýval. I kdyby totiž tato námitka dovolatelky byla důvodná, v projednávané věci by se to nemohlo nijak projevit, a přípustnost dovolání proto touto námitkou být založena nemůže.

Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání dovolatelky jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle věty první a odmítl.

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. . Ustanovení však i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do zrušení tohoto ustanovení uplynutím dne 31. prosince 2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. , body 25 – 28).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly.

Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz nalus.cz.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 28. listopadu 2012JUDr. Iva B r o ž o v ápředsedkyně senátu