Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
4CB9F6D25638D103C1257AC6003CD465.html
HTML · 15.52 KB
No categories available
33 Cdo 3314/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) JUDr. Z. D. a b) H. D., zastoupených JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vlašimská 1876/13, proti žalované J+S, s. r. o. se sídlem v Praze 5, Holečkova 799/99, identifikační číslo 61506940, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kovářem, advokátem se sídlem v Praze 4, V Horkách 9/1388, o zaplacení 106.211,- Kč s příslušenstvím a 68.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 146/2008 , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 25 Co 583/2011 -241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í:
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 25 Co 583/2011 -241, kterým byl potvrzen rozsudek ze dne 11. července 2011, č. j. 28 C 146/2008 -205, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 106.211,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 68.000,- Kč a náklady řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. , neboť hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11 , zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž do té doby je nadále použitelné – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu jsou tudíž námitky žalované, že v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že došlo ke zlomení asfaltového pásu a v důsledku toho i k porušení aluminiové vložky se ztrátou izolačních vlastností, nebo že soudy nevzaly v úvahu, že závadu na izolaci mohla způsobit jiná firma, která prováděla „dodatečné úpravy v režii žalobců“. Tyto námitky jsou v řízení o dovolání přípustném jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. bezcenné, neboť nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. , jak v dovolání avizuje žalovaná, nýbrž dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , jímž lze vytýkat nesprávně, resp. neúplně zjištěný skutkový stav věci. Právním posouzením je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Žalovaná však právní posouzení věci zpochybňuje tím, že nabízí vlastní – od zjištění odvolacího soudu odlišnou - skutkovou verzi o pronikání radonu do stavby rodinného domu - a na jejím základě pak prosazuje i odlišný právní závěr, a to že za vadu spočívající v nadměrném výskytu radonu v domě neodpovídá ona zhotovením vadné izolace, nýbrž sami žalobci, kteří jakožto stavebníci porušili svou povinnost provést patřičný průzkum na výskyt radonu v místě stavby.
Irelevantní jsou rovněž výhrady dovolatelky vůči hodnocení důkazů soudy obou stupňů (konkrétně obsáhlá kritika hodnocení znaleckého posudku ZP 01/2009 ze dne 8. 1. 2010 a výpovědi znalce RNDr. L. M.), neboť to se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Přiléhavý není poukaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4111/2009 , v němž byl přijat a odůvodněn závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci i tehdy, jestliže z odůvodnění jeho písemného vyhotovení nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových zjištění anebo pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy, tedy k právnímu posouzení věci. V posuzovaném případě soudy obou stupňů skutkový stav věci náležitě zjistily a na základě právně významných skutkových zjištění pak přijaly odpovídající právní závěry, což je patrné i z odůvodnění jejich rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 , § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. za situace, kdy žalobcům v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. listopadu 2012
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu