Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 12 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (17)CB71CE27B2EA8B80C1257AC50032B834.html
HTML · 21.05 KB
No categories available
28 Cdo 2076/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Ing. V. Š., bytem v P., zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 116.109,59 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 50/2011 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2012, č. j. 20 Co 487/2011 -51, takto:
I. Dovolání se
odmítá.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í:
A. Předchozí průběh řízení
Dne 6. 8. 2010 uplatnila žalobkyně u žalované nárok na náhradu škody ve výši 116.109,59 Kč s příslušenstvím, kterou jí žalovaná měla způsobit nesprávným úředním postupem soudu podle zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Uvedla, že v původním řízení jí bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2004, č. j. 15 C 87/2001 -93, uloženo zaplatit Ing. L. T. a A. T. částku 200.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 9. 1997 do 10. 6. 2001 a dále s úrokem ve výši 26 % ročně od 11. 6. 2001 do zaplacení. Odvolání podané žalobkyní proti uvedenému rozsudku dne 30. 7. 2004 bylo Městskému soudu v Praze předloženo až na základě předkládací zprávy ze dne 24. 10. 2006. Městský soud v Praze potvrdil napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, č. j. 13 Co 508/2006 -149. Dne 17. 9. 2007 uhradila žalobkyně jistinu pohledávky, dne 13. 8. 2009 uhradila úroky z prodlení. Podle žalobkyně vznikly v řízení průtahy, když od podání odvolání do předání spisu odvolacímu soudu uplynuly více než dva roky. Tím žalobkyni vznikla škoda, jejíž výše odpovídá úrokům z prodlení, které za toto období uhradila žalobcům. Žalovaná jí stanoviskem ze dne 25. 11. 2010 náhradu škody nepřiznala.
Žalobkyně poté uplatnila nárok na náhradu škody u Obvodního soudu pro Prahu 1, který žalobu zamítl rozsudkem ze dne 30. 6. 2011, č. j. 27 C 50/2011 -26, s tím, že mezi průtahy v řízení a vzniklou škodou v podobě úroků z prodlení není příčinná souvislost, neboť povinnost uhradit úroky z prodlení vzniká již prvním dnem prodlení dlužníka a nikoli deklaratorním rozhodnutím soudu. Průtahy v řízení na vznik povinnosti uhradit úroky z prodlení neměly vliv. Pokud by žalobkyně uhradila dlužnou částku včas, úroky z prodlení by v dané výši nevznikly. Dále soud prvního stupně uvedl, že nárok na náhradu škody je promlčen.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2012, č. j. 20 Co 487/2011 -51, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Právní názor soudu prvního stupně shledal nesprávným v otázce promlčení, neboť soud prvního stupně nesprávně určil den počátku běhu promlčecí doby. Za správný však považoval závěr o nedostatku příčinné souvislosti, neboť soud v původním řízení pouze deklaroval existenci uplatněného nároku, jehož splatnost a následně povinnost žalobkyně zaplatit po lhůtě splatnosti úrok z prodlení vznikly nezávisle na soudním rozhodnutí a na délce trvání soudního řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Zásadní právní význam shledala v otázce, zda může po žalované požadovat náhradu škody spočívající v zaplacených úrocích z prodlení za dobu průtahů v řízení. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. Konkrétně namítala, že:
a) příčinná souvislost mezi průtahy v řízení a vznikem škody je zcela zřejmá, neboť škoda by nevznikla, nebýt nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 v původním řízení. Je totiž nezadatelným právem žalobkyně, aby její záležitost byla projednána nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě. Žalobkyně měla vůli svůj dluh plnit, chtěla však vyčkat rozhodnutí odvolacího soudu;
b) podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. se v případě nároku na náhradu škody způsobené průtahy v řízení podle ust. § 13 odst. 1 věta druhá a třetí cit. zákona přihlédne ke konkrétním okolnostem případu, zejména k významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle judikatury Nejvyššího soudu je třeba ve vztahu k předmětu řízení přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“. V rozhodnutí ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010 , dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je třeba přihlédnout i k případné smluvní pokutě a její narůstající výši v průběhu řízení.
V dodatku k dovolání žalobkyně shrnula skutkový stav a dovodila nesprávnost rozhodnutí v původním řízení. Uvedla, že průtahy v původním řízení byla postižena finančně a zároveň došlo k zásahu do její osobnostní sféry. Žádá proto o spravedlivé posouzení svého nároku. C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání žalobkyně je podáno včas, oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální a obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
V projednávané věci může být přípustnost dovolání založena jedině podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak;k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
K otázce povinnosti státu uhradit účastníku řízení škodu, která svou výší odpovídá úrokům z prodlení za dobu průtahů v řízení, se již Nejvyšší soud opakovaně vyjadřoval. V rozsudku ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009 , uvedl, že „základním předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. je krom nesprávného úředního postupu a vzniku škody též příčinná souvislost mezi pochybením orgánu veřejné moci a újmou vzniklou na straně osoby, do jejíž majetkové sféry bylo tímto způsobem zasaženo. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce […] Povinnost platit úroky z prodlení je ustanovením § 517 odst. 1 obč. zák. předvídaný následek skutečnosti, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas. Tvrdí-li tedy žalobce, že utrpěl újmu tím, že mu bylo soudem uloženo zaplatit věřiteli žalovanou částku na úrocích z prodlení, je třeba příčinu vzniku této újmy spatřovat právě ve skutečnosti, že z jeho strany nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, a nikoliv v nesprávném úředním postupu soudu“. (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1421/2004 ).
Otázku příčinné souvislosti řešily soudy v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, a proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dán není. Důvod ke změně popsané ustálené rozhodovací praxe dovolací soud neshledal i s ohledem na závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011 .
Nepřípadný je rovněž odkaz žalobkyně na § 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb. , podle něhož v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k […] významu předmětu řízení pro poškozeného. Uvedené ustanovení se výslovně vztahuje na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vniklou porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, nikoli na náhradu škody (majetkové újmy) takovým porušením vzniklé. Rovněž v žalobkyní citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010 , se Nejvyšší soud vyjadřoval k náhradě nemajetkové újmy, nikoli škody, tzn. majetkové újmy vyjádřitelné penězi. Náhrady za nemajetkovou újmu se však žalobkyně v projednávané věci nedomáhala.
Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že k tvrzením žalobkyně uvedeným v dodatku k dovolání nepřihlížel, neboť správnost rozhodnutí v původní věci v tomto řízení přezkoumávat nemůže a náhrady nemajetkové újmy způsobené průtahy v původním řízení se s ohledem na zákaz uplatňování nových skutečností v dovolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ) dovoláním domáhat nelze.
Protože Nejvyšší soud neshledal ve věci zásadní právní význam podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a 218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 , kterým bylo ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu, nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. posoudit.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu .
V Brně dne 20. listopadu 2012
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu