Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3838/2011

ROZSUDEK

RPG Byty, s.r.o.,

S. N.

, bytem v O. – P., M. K. 514/8, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská 21, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2011, č. j. -127, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2011, č. j. -127,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 8. 2010, č. j. -81, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit byt č. 17 v domě č.p. 514 na ulici M. K. 8 v O. – P. o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, č. j. -127, změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud po doplnění dokazování výslechem Ing. J. N., manžela žalované, shodně se soudem prvního stupně zjistil, že nájemkyní bytu byla matka žalované M. H., která zemřela, že s ní ve společné domácnosti žila žalovaná, která uzavřela dne 28. 1. 2005 manželství s Ing. V. N., s nímž nežije ve společné domácnosti a který byl nájemcem (od 22. 8. 2006 vlastníkem) bytu o velikosti 1+1 (o celkové ploše 45,7 m2) v P. – Č. M., C. 1075/2 (dále jen „byt v P.“, případně „byt manžela“) a shodně s ním dospěl k závěru, že žalovaná prokázala existenci společné domácnosti se svou matkou, nájemkyní bytu, tedy jeden ze zákonných předpokladů přechodu nájmu bytu podle , ve znění do 31. 10. 2011 (dále jen „obč. zák.“). Odlišně však posoudil splnění další z kumulativně stanovených podmínek pro přechod nájmu, a to neexistenci vlastního bytu. Uzavřel, že ke dni smrti matky disponovala právním titulem (byť odvozeným) k bytu v P., jenž byl způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu, že není významná okolnost, že nikdy nevedla s manželem společnou domácnost a oba jsou důchodového věku, neboť důvody, pro něž nehodlá v bytě manžela bydlet, jsou jen subjektivní a nemohou omezovat pronajímatele (žalobkyni) ve volném nájmu bytu. Odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k otázce výkladu pojmu „mít vlastní byt“. Neshledal ani důvody pro aplikaci obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ ”), a odůvodnila je Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že ke dni smrti matky disponovala právním titulem k užívání bytu, jenž byl způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu. Namítala, že její manželství je formální, bez citových vazeb, v předmětném bytě žije již od 30. 5. 1959, má v jeho okolí nezbytnou infrastrukturu a přátele, náklady na bydlení jsou zde nepochybně nižší než v bytě manžela, že by se stala odkázanou na jeho postoj a že právní závěr odvolacího soudu představuje „nepřiměřeně tvrdý zásah do jejího práva bydlet“ (poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ). Dále namítla, že s ohledem na délku užívání předmětného bytu a citovou vazbu k němu bylo na místě aplikovat ustanovení obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím i s jeho právními závěry, vyvracela dovolací námitky žalované a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, popř. jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle zpochybnila dovolatelka správnost právního závěru odvolacího soudu, že ke dni úmrtí své matky disponovala odvozeným právním titulem k bytu.

Podle § 706 odst. 1 obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.

V soudní praxi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 20/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 13, ročník 1997, pod číslem 98, usnesení téhož soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. ) není pochyb, žeslovy „mít vlastní byt” zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv jen přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí, že není rozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje a že o „vlastní byt“ ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. jde i tehdy, disponuje-li osoba, jejíž vyklizení z bytu je požadováno, právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi. Správnost těchto závěrů odvolacího soudu, jenž přiléhavě poukázal na ustálenou judikaturu, ostatně dovolatelka ani nezpochybnila.

Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že byt v P. je způsobilý uspokojit její bytovou potřebu, a to zejména s ohledem na jeho rozměry, skutečnost, že s manželem jsou důchodového věku, že jejich manželství je jen formální a že ona sama je citově vázána k předmětnému bytu. Těmto dovolacím námitkám však přisvědčit nelze. Odvolací soud správně zdůraznil, že okolnosti zakládající možnost trvalého bydlení je třeba posuzovat jen z objektivních, nikoliv subjektivních hledisek. Byt v P. s ohledem na jeho uspořádání a rozměry je objektivně způsobilý uspokojit bytovou potřebu dvou lidí, ostatní důvody dovolatelky, proč nemůže v bytě manžela bydlet, jsou ryze subjektivního rázu a nelze k nim proto při zkoumání splnění zákonných podmínek pro přechod nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák. nepřihlížet. Protože institut přechodu nájmu upravený v ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. je svým charakterem nájmem vnuceným, omezujícím pronajímatele – a to ve prospěch taxativně určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce – v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout, nelze uplatňování tohoto institutu rozšiřovat nad rámec stanovený zákonem v neprospěch pronajímatele.

Částečně důvodná je však námitka dovolatelky, kterou zpochybnila závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

Samotné zákonem požadované podmínky pro přechod práva nájmu bytu sice nelze eliminovat ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. , rozsudek téhož soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. , ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23.2.2009, sp. zn. ); soud se však musí zabývat (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 6/2009“) tím, zda výkon vlastnického práva uplatňovaný žalobou na vyklizení bytu není v rozporu s dobrými mravy.

Odvolací soud se otázkou rozporu vyklizení dovolatelky z předmětného bytu s dobrými mravy zabýval, nepřihlédl však ke všem zjištěným skutečnostem a ani se důsledně neřídil závěry vyslovenými v R 6/2009. V odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že přejímá jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně (že v bytě bydlí od roku 1959, že pečovala o svou matku, s níž žila ve společné domácnosti, že manželství uzavřela v roce 2005, že s manželem nikdy společnou domácnost nevedla, že byt manžela je malý) a dále učinil zjištění z výslechu svědka – manžela dovolatelky (že po úmrtí matky dovolatelky se chtěl přestěhovat za dovolatelkou do předmětného bytu, což odmítla). Při hodnocení skutečností významných pro posouzení možné aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. však přihlédl jen k výpovědi manžela dovolatelky a za významnou považoval pouze okolnost, že dovolatelka odmítla jeho nabídku na společné bydlení v předmětném bytě. Přitom samotná okolnost, že dovolatelka nechtěla žít s manželem společně v předmětném bytě, za situace, kdy na ni nájem nepřešel a bydlí v něm bez právního důvodu, není pro závěr, zda výkon vlastnického práva žalobkyně domáhající se vyklizení tohoto bytu je v rozporu s dobrými mravy, významná. K dalším zjištěným skutečnostem již nepřihlédl a nijak se s nimi nevypořádal. Jeho právní posouzení je proto neúplné a tudíž i nesprávné.

Protože vzhledem k uvedenému není rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací soud ho zrušil ( část věty za středníkem ) a podle věty první vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne závěry vyplývající z R 6/2009 a důsledně přihlédne ke všem zjištěným skutečnostem, tedy i k specifickým okolnostem, jenž byly zjištěny na straně dovolatelky (zejména výjimečně dlouhá doba jejího bydlení v bytě, její věk, formální manželství atd.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 21. listopadu 2012Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.předsedkyně senátu