Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3977/2011

NEJVYŠŠÍ SOUDČESKÉ REPUBLIKY29Cdo 3977/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně TESORO v. o. s., se sídlem v Úněticích 128, PSČ 252 62, identifikační číslo osoby 25 77 81 45, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, PSČ 110 00, proti žalovanému Mgr. P. S., zastoupenému JUDr. Janem Žákem, advokátem, se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Vlašimská 1876/13, PSČ 101 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2011, č. j. -93, ve znění usnesení ze dne 31. března 2011, č. j. -108, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. ledna 2011, č. j. -93, ve znění usnesení ze dne 31. března 2011, č. j. -108, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 18. ledna 2010, č. j. -45, jímž Krajský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 14. července 2008, č. j. -8, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni směnečný peníz 1,805.000,- Kč s 6 % úrokem od 21. června 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu 6.016,66 Kč a náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o výslech svědka J. H. (remitenta) – dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, podle něhož se prostřednictvím uplatněných námitek žalovanému správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.

Na rozdíl od soudu prvního stupně, který „nebral v potaz žádné tvrzení“ z výpovědi svědka H. (z důvodu, že „před jednáním hovořil se zástupcem žalobkyně“) a dovodil, že se žalovanému námitky ohledně zajišťovací funkce směnky a nedostatku „směnkou zajišťovaného závazku“, jak je uveden ve smlouvě o půjčce, nepodařilo prokázat, podle odvolacího soudu „nelze učinit závěr, že je námitka žalovaného, že kauza směnky nevznikla, důvodná“.

Maje za neopodstatněné námitky „nátlaku na žalovaného při podpisu směnky a nepředložení směnky k placení“, zabýval se odvolací soud důvodností žalovaným uplatněné kauzální námitky, podle níž „směnka zajišťovala půjčku, avšak uvedenou částku jako půjčku žalovaný od žalobce nikdy neobdržel“.

Přitom zdůraznil, že „svědek J. H. ve své výpovědi zejména uvedl, že půjčka žalovanému poskytnuta byla, k poskytnutí půjčky došlo u svědka na různých místech, k předání peněz došlo postupně, až půjčka dosáhla určité výše. Peníze byly žalovanému půjčovány i dalšími osobami. Svědek se s těmito dalšími osobami dohodl, že stanoví částky půjčené jednotlivými věřiteli – uvedenými dalšími osobami, přičemž žalovaný s takovým postupem souhlasil. Po dohodě o výši pokynutých prostředků byla společně s dalšími listinami podepsána směnka ‚na úřadě‘, a to v přátelském prostředí. Svědek též uvedl, že mimo smlouvy o půjčce, směnky a uznání závazku nemá žádné doklady svědčící o poskytnutí peněz“. Z těchto „tvrzení učinil zjištění, že svědek neuvedl nic o tom, že by žalovanému půjčku neposkytl. Protože z provedeného důkazu nebyla zjištěna žalovaným tvrzená skutečnost, že žalovaný od svědka – předchozího majitele směnky půjčku zajištěnou předmětnou směnkou neobdržel, nelze učinit závěr, že je námitka žalovaného, že kauza směnky nevznikla, důvodná“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , respektive písm. c) , („dále jen “), namítaje existenci dovolacího důvodu podle ustanovení , tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zdůraznil, že v řízení (povedeným dokazováním) bylo jednoznačně prokázáno, že půjčku ve výši 1,800.000,- Kč první majitel směnky (J. H.) dne 16. března 2005 ani kdykoli později žalovanému neposkytl. Jmenovaný hovořil toliko o jakýchsi dřívějších, tj. rozhodně před datem 16. března 2005, údajně opakovaně předávaných částkách žalovanému, s tím, že doby předávání a výše předávaných částek si nepamatuje a peníze měl předávat bez písemného potvrzení. Podle smlouvy měla být půjčka („která byla zajišťována směnkou“) poskytnuta dne 16. března 2005, tj. částka ve výši 1,800.000,- Kč měla být v hotovosti předána J. H. žalovanému; z obsahu „smlouvy“ naopak nelze nikterak dovozovat, že by předmětem „půjčky“ měly být jakékoli prostředky (údajně) poskytnuté žalovanému v minulosti (před 16. březnem 2005), respektive že by směnka měla zajišťovat i vrácení takových dříve (údajně) žalovanému poskytnutých finančních prostředků.

Dovolatel zdůrazňuje, že „z odborné literatury a judikatury Nejvyššího soudu“ plyne, že využití směnky k zajištění jiné než původně předpokládané pohledávky není možné, respektive (aby mohlo) muselo by být výslovně sjednáno (k čemuž v dané věci nedošlo).

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.

Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení , když v posouzení otázky kauzální námitky žalovaného je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. , zrušil ustanovení až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením a odst. 3 povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání.

Z obsahu spisu plyne, že:

1. Žalovaný dne 16. března 2005 v Praze vystavil ve prospěch J. H. směnku na směnečnou sumu 1,805.000,- Kč, splatnou 20. června 2005, s doložkou „bez protestu“, přičemž dne 21. května 2008 tuto směnku remitent převedl na žalobkyni.

2. Dne 16. března 2005 „uzavřeli“ J. H. (jako věřitel) a žalovaný (jako dlužník) v písemné formě smlouvu o půjčce, podle které věřitel dlužníkovi půjčuje v hotovosti v den podpisu smlouvy částku 1,800.000,- Kč, kterou se dlužník zavázal vrátit v předem domluvených splátkách (dále též jen „smlouva“) dle připojeného splátkového kalendáře (přílohy č. 1 smlouvy) do 20. června 2005, a to včetně úroků ve výši 5.000,- Kč. Dle bodu III. smlouvy k zajištění pohledávky ve výši 1,805.000,- Kč vystavil dlužník při podpisu smlouvy věřiteli směnku vlastní bez protestu, na řad věřitele, kterou se věřitel dlužníku zavázal po řádném splacení celého dluhu neprodleně vrátit. Přílohou č. 2 smlouvy je uznání dluhu žalovaným.

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že již v rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2007, pod číslem 151, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož i pro směnku opatřenou doložkou „bez protestu“ platí, že byla-li indosována teprve po protestu pro nezaplacení nebo po uplynutí lhůty k protestu, má takový indosament jen účinky obyčejného postupu (čl. I. § 20 odst. 1 směnečného zákona). V takovém případě nabyvatel směnky (její nový majitel) vstupuje do práv a povinností předchozího majitele a dlužníku zůstávají zachovány i všechny námitky, které měl vůči předchozímu majiteli směnky před protestem nebo před uplynutím lhůty k protestu.

Dovodil-li odvolací soud, že žalovanému kauzální námitka, podle níž směnkou zajištěná pohledávka ze smlouvy nevznikla, vůči žalobkyni přísluší, je v této části jeho právní posouzení věci správné.

Judikatura Nejvyššího soudu je jednotná i v závěru, podle kterého mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (tak jako v posuzované věci) původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Není rovněž pochyb o tom, že zajišťuje-li směnka dle dohody účastníků zaplacení konkrétní pohledávky (má-li směnka konkrétní kauzu), nemůže majitel směnky jednostranně dohodu o důvodu vystavení směnky změnit tak, že směnka bude sloužit k zajištění pohledávek jiných (viz např. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 19/2010“).

Současně platí, že smlouva půjčce podle ustanovení , (dále jen „obč. zák.“), je smlouvou reálnou, vznikající až skutečným odevzdáním (přenecháním) předmětu půjčky dlužníku (k tomu srov. dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2004, sp. zn. a ze dne 15. června 2010, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2004, pod číslem 110 a č. 3, ročník 2011, pod číslem 28). Přitom není vyloučeno, aby v případě, že předmět půjčky (peníze) nebyl dlužníku odevzdán (a smlouva o půjčce tak nevznikla), byla smlouva (byť označená jako smlouva o půjčce) posouzena jako smlouva nepojmenovaná ( obč. zák.) [viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. ].

Jakkoli odvolací soud posoudil správně otázku důkazního břemene co do žalovaným uplatněných kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a správně (na rozdíl od soudu prvního stupně) přihlédl i ke svědecké výpovědi J. H., jeho závěr o nedůvodnosti této kauzální námitky neobstojí.

V poměrech projednávané věci totiž žalovaný založil svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu na námitce, podle níž směnka byla vystavena k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce ze dne 16. března 2005, přičemž ve skutečnosti mu podle zmíněné smlouvy žádná částka poskytnuta nebyla. Vyšel-li odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – z toho, že směnka vskutku sloužila k zajištění výše zmíněné pohledávky a následně uzavřel [s poukazem na svědeckou výpověď J. H., podle níž jmenovaný a další osoby v dřívější době (před datem 16. března 2005) žalovanému půjčky poskytli], že kauzální námitka žalovaného není důvodná, je jeho právní posouzení věci v rozporu s výše zmíněným R 19/2010. Jinými slovy, sloužila-li směnka k zajištění pohledávky, jež měla vzniknout ze smlouvy ze dne 16. března 2005, není podstatné, zda remitent, popř. jiné osoby žalovanému před tímto datem vskutku peněžní prostředky poskytli, nýbrž to, zda remitent plnil podle smlouvy ze dne 16. března 2005.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( část věty za středníkem a odst. 3 věta první ).

V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu opětovně posoudit důvodnost žalovaným uplatněné kauzální námitky, a to zejména jde-li o zajišťovací povahu směnky, včetně nenaplnění předvídané kauzy směnky (neposkytnutí plnění dle smlouvy ze dne 16. března 2005).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. října 2012

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu