Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2835/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce J. K., bytem ve F.-M., zast. Mgr. Jiřím Fialou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. října 2011, č. j. -95, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 3. 2011, č. j. -73, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemku v katastrálním území M. (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Žalobce se domáhá určení vlastnického práva k pozemku v katastrálním území M. (dále jen - „předmětný pozemek“) podle obecných předpisů tvrdíc, že předmětný pozemek byl jeho rodiči, kteří zesnuli bez zanechání závěti, kupní smlouvou ze dne 4. 12. 1968 prodán S. d. l., P. v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce podáními ze dne 27. 5. 1992 a 2. 12. 1992 u Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve Frýdku-Místku uplatnil podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, nárok na vydání nemovitostí (původně zapsaných v knihovní vložce č. 250 pozemkové knihy pro katastrální území M.), mezi něž náležel i předmětný pozemek. Nárok odůvodňoval tím, že nemovitosti byly jeho rodiči kupní smlouvou ze dne 4. 12. 1968 prodány S. d. l., P. v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Okresní pozemkový úřad Frýdek-Místek rozhodnutím ze dne 7. 1. 1997, č. j. PzÚ 1507/92, určil, že žalobce vlastníkem uvedených nemovitostí (mezi něž zahrnul i část předmětného pozemku) není, neboť nebylo prokázáno, že by kupní smlouva ze dne 4. 12. 1968 byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 6. 1997, č. j. -27, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že žalobce na požadovaném určení vlastnického práva nemá naléhavý právní zájem, neboť oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době podle restitučních předpisů, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení obecných předpisů občanského práva (např. , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) ani formou určení práva ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „“). Pro právní posouzení věci je přitom nerozhodné, zda pozemkový úřad rozhodoval o vlastnickém právu k celé pozemkové parcele, která je předmětem sporu, nebo jen o její části. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení Co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně namítal, že v řízení před pozemkovým úřadem nebylo rozhodováno o předmětném pozemku jako celku, nýbrž toliko o jeho části. Vyjadřoval přitom právní názor, že pokud podle restitučních předpisů nebylo rozhodnuto o celém pozemku, ale jen o jeho části, lze se domáhat určení vlastnického práva k pozemku jako celku v občanském soudním řízení podle Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; ), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěrech, že žalobce na požadovaném určení vlastnického práva nemá naléhavý právní zájem, neboť oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době podle restitučních předpisů, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení obecných předpisů občanského práva (např. obč. zák.) ani formou určení práva ( ). Je přitom nerozhodné, zda pozemkový úřad v restitučním řízení rozhodoval o vlastnickém právu žalobce k celé pozemkové parcele, která je předmětem sporu, nebo jen o její části.

Otázkou naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k nemovitostem, které převzal stát v rozhodné době podle restitučních předpisů, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval. Dospěl přitom k závěru, že za situace, kdy nemovitosti převzal stát v rozhodné době (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - ), se osoba oprávněná ve smyslu ustanovení , která mohla žádat o jejich vydání podle , nemůže úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. ). Ústavní soud k uvedené otázce doplnil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Uvedl rovněž, že tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. , uveřejněné sdělením č. 477/2005 Sb.).

V posuzovaném případě stát prostřednictvím S. d. l. převzal předmětný pozemek z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období (v roce 1968 - ). Žalobce je jakožto pozůstalý syn původních vlastníků pozemku, kteří zemřeli, aniž pořídili závěť, před nabytím účinnosti , oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení Tvrdí-li, že předmětný pozemek přešel na stát v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, mohl z uvedeného důvodu žádat o jeho vydání podle ustanovení Měl-li tedy žalobce možnost domáhat se vydání předmětného pozemku podle restitučních předpisů, pak bez ohledu na to, zda či v jakém rozsahu tak učinil (pozemkový úřad rozhodoval o vlastnickém právu toliko k části předmětného pozemku), není na určení jeho vlastnického práva k tomuto pozemku dán naléhavý právní zájem ( ). Odvolací soud tudíž dovolatelem označenou právní otázku vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchylovat ani v projednávané věci.

Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (, písm. c/, odst. 3 ). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), jako nepřípustné odmítl ( věty první, ).

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 243b odst. 5

věty první, , části věty před středníkem a ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 15. listopadu 2012JUDr. Josef Rakovskýpředseda senátu