Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
8A692BF290114E42C1257ABD004F622D.html
HTML · 18.73 KB
No categories available
28 Cdo 1901/2012
U S N E S E N Í
Helmuta Guichena
České republice – Ministerstvu financí
se sídlem v Praze 1, Letenská 15/525, o zaplacení 2.199.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 49/2009 , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2011, č.j. 11 Co 200/2011 -225, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „soud odvolací“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. listopadu 2010, č.j. 25 C 49/2009 -201, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 2.199.500,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu v Českém Krumlově ze dne 5. 10. 1998 a ze dne 26. 10. 1998, byla žalobci doměřena daň z příjmu fyzických osob za kalendářní rok 1995 ve výši 531.245,- Kč a silniční daň za stejné zdaňovací období ve výši 20.850,- Kč; obě rozhodnutí nabyla právní moci dne 7. 12. 1998 a nebyla později změněna ani zrušena. Důvodnými nebyla shledána ani žalobcova žádost o povolení přezkumu obou platebních výměrů podle § 55 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků (viz negativní rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 15. 8. 2000, č.j. 2220/140/2000, a ze dne 6. 8. 2001, č.j. 2151/110/2001), ba ani žaloba podaná u soudu podle části páté občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2002), neboť řízení o ni bylo pro žalobcem neodstraněné vady zastaveno (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. února 2002, č.j. 10 Ca 306/2001 -41).
Shora označené (dodatečné) platební výměry pokládá žalobce za nezákonná rozhodnutí a za nesprávný má i postup správce daně, jenž jejich vydání předcházel a v jehož důsledku – jak tvrdí – mu vznikla škoda ve výši žalobou požadované částky.
Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb. “). Z okruhu žalobcem tvrzených (v řízení prokázaných) skutečností – jimiž žalobce brojil proti rozhodnutím, dodatečným platebním výměrům vydaným příslušným správcem daně – odvolací soud dovodil, že žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím vydaným ve správním (daňovém) řízení (§ 5 písm. a/ , § 8 zákona č. 82/1998 Sb. ). Dospěl však k závěru, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou majetkovou újmu naplněny nejsou, neboť žádné z označených rozhodnutí správce daně nebylo pro domnělou nezákonnost změněno či zrušeno (§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ). Dodal, že nemůže jít ani o případ nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/ 1998 Sb., neboť postup finančního úřadu se zde projevil v jeho rozhodnutích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ). Namítá, že majetková újma, jíž náhrady se domáhá, mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a nikoliv – jak dovodily soudy nižších stupňů – nezákonným rozhodnutím. Avšak i v případě, že se jím kritizovaný postup finančního úřadu projevil v obsahu vydaných rozhodnutí (platebních výměrů, proti nimž taktéž brojí), je dle jeho názoru povinností soudu v řízení o náhradu škody přezkoumat i zákonnost těchto pravomocných rozhodnutí. Jiný závěr pokládá za porušení ústavně zaručených práv. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. (a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Dovolání přípustné není.
Právní otázky, na jejich řešení dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou /nerozpornou/ judikaturou, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, že toto pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. , ve znění pozdějších předpisů). Soud, který rozhoduje o žalobě na náhradu škody proti státu, není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002 , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1353, nebo rozhodnutí ze dne 2. února 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005 , uveřejněné tamtéž pod C 4030).
Ustálené judikatuře odpovídá i závěr odvolacího soudu, že nejde o případ odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 5 písm. b/ , § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ) tam, kde orgán státu shromažďuje podklady pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., tedy v případě činností přímo směřujících k vydání rozhodnutí, v jehož obsahu se tento postup (a jeho případné nesprávnosti či vady) projeví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 , publikovaný v časopise Soudní judikatura, č. 5, ročník 2000; usnesení ze dne 28. července 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004 , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2823; nebo usnesení ze dne 16. srpna 2006, sp. zn. 25 Co 3029/2005 , uveřejněné tamtéž pod C 4477). O takový případ jde i ve věci nyní posuzované, v níž právě žalobcem zpochybňovaný postup finančního úřadu vedl k vydání oněch dvou dodatečných platebních výměrů a projevil se v obsahu těchto rozhodnutí, která posléze nabyla právní moci a nebyla dosud změněna ani zrušena.
K námitkám žalobce zpochybňujícím ústavní konformitu shora citovaných závěrů obecných soudů sluší se pak odkázat na judikaturu Ústavního soudu – srov. např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 606/11 , IV. ÚS 2662/10 , III. ÚS 2565/11 , II. ÚS 1173/2010 – kterou je uvedený výklad aprobován.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. za situace, kdy žalované, jež by jinak měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2012Mgr. Petr K r a u spředseda senátu