Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 646/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce D. M., zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Sady 5. května 36, PSČ 301 12, proti žalovaným 1) J. S.V., a 2) S.W. S., oběma zastoupeným Mgr. Petrem Bauerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova 10, PSČ 301 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2011, č. j. -201, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 30. dubna 2008, č. j. –82, jímž Krajský soud v Plzni zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 6. srpna 2007, č. j. -10, kterým původně uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 449.423,- Kč s 6% úrokem od 1. srpna 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.498,- Kč a náklady řízení. Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho předchozí rozsudek ze dne 12. listopadu 2008, č. j. -110, ve znění usnesení ze dne 17. srpna 2009, č. j. -143, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. května 2011, č. j. -175, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování předloženými listinami (mimosměnečným ujednáním ze dne 26. května 2004, dopisem společnosti Ekonomické stavby s. r. o. /dále jen „společnost“/ ze dne 23. července 2004, dopisem žalobce ze dne 26. července 2004, fakturou č. 010000632 ze dne 28. července 2004 a příkazy k úhradě ze dne 26. července 2004, resp. 29. července 2004) – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalovaní včas podanými námitkami povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem ubránili.

Na základě výsledků provedeného dokazování uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá, zajišťovala splnění závazku ze smlouvy o půjčce poskytnuté žalovaným, přičemž žalovaní dlužnou částku (jistinu ve výši 315.000,- Kč a smluvené úroky ve výši 8.423,- Kč) žalobci (bezhotovostními platbami poukázanými se souhlasem žalobce na účet společnosti) ve lhůtě splatnosti uhradili.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v a 3 , (dále jen „“), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle a jako nepřípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení a c) O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( ), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ).

Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení především bezvýznamné výhrady dovolatele, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že „z logicky správných dílčích zjištění učinil nesprávné (tj. logicky vadné) skutkové závěry“. Tím totiž – posuzováno podle obsahu – dovolatel ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , který u dovolání, jež může být přípustné pouze podle ustanovení , k dispozici nemá a z jehož existence na přípustnost dovolání podle ustanovení usuzovat nelze.

Argumentace dovolatele, podle níž pochybení odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu mělo za následek také nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, není podřaditelná žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v a 3 V tomto ohledu Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 24. srpna 2011, sen. zn. (které je – stejně jako níže zmíněné rozhodnutí – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), že mezi jednotlivými dovolacími důvody uvedenými v a 3 neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého), takže argumentace, jejímž prostřednictvím se z tvrzené existence skutkového dovolacího důvodu dle (který dovolatel pro tuto věc ostatně nemá ani k dispozici) usuzuje na nesprávné právní posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu dle , je bez dalšího chybná.

Konečně zásadně právně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani z hlediska dovolací námitky, podle níž postupem odvolacího soudu, který (poté, co jeho předchozí rozhodnutí v dané věci zrušil Nejvyšší soud a vrátil mu věc k dalšímu řízení) nerozhodl o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, byla (při „novém“ projednání věci) porušena zásada dvouinstančnosti řízení. Jednak ani případná existence takové vady přípustnost dovolání podle ustanovení sama o sobě založit nemůže (obecně k otázce dvojinstačnosti řízení pak srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. ), jednak není pochyb o tom, že v poměrech dané věci odvolací soud postupoval ve shodě s ustanovením (dospěl-li k závěru, že přezkoumávané rozhodnutí je ve výroku věcně správné), když nebyl naplněn žádný z důvodů předvídaných ustanovením pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalovaným jejich náklady. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovaným sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle , ve znění účinném do 29. února 2012, která podle ustanovení bodu 5., , , , a činí 13.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení Celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (, 3 ) činí žalovaným přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení 15.960,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. října 2012 JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu