Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1297/2011

U S N E S E N Í

S. M.

CORSAIR (Luxemburg)Nº11 S.A

., se sídlem Boulevard Kondrad Adenauer 2, L-1115, Lucembursko, zastoupenému Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 11.1.2011, č.j. -103, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

 zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Soni Bernardové.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze 7.9.2010 č.j. -79, jímž okresní soud zamítl žalobu o vyloučení tam specifikovaných nemovitostí z exekuce vedené na majetek povinného M. M., žalobkynina bývalého manžela. Podle názoru odvolacího soudu samotné tvrzení, že vymáhaný dluh vznikl pouze povinnému při jeho podnikatelské činnosti, není způsobilé vést k závěru o vyloučení věcí z exekuce z důvodů podřaditelných pod ustanovení , a to proto, že toto ustanovení dopadá na závazky vzniklé za trvání manželství jen jednomu z manželů vzniklé

při používání

zde uvedeného majetku, nikoliv

při jeho získání

. V souzené věci žalobkyně sama naopak tvrdila, že teprve z peněz získaných z úvaru, které se staly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též jen „BSM“), byla věc, kterou žalobkyně považuje za věc osobní potřeby, získána. Protože v řízení nebylo tvrzeno, že by pohledávka vznikla

při používání

 věci osobní potřeby povinného, nemůže být žaloba podle úspěšná. Z hlediska ustanovení je také nerozhodné, zda věřitel má svou pohledávku za povinným zajištěnu zástavním právem, stejně jako skutečnost, že do majetku postiženého exekucí žalobkyně investovala ze svého výlučného vlastnictví.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , odst. 3 ; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka, zda se lze úspěšně domáhat žalobou o vyloučení věci z exekuce podle i v případě, kdy vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů

v souvislosti s jeho podnikáním (provozem podniku, užíváním obchodního majetku), při pořízení movitých věcí sloužících k výkonu podnikatelské činnosti povinného, které dle své povahy slouží pouze k osobní potřebě povinného (výkonu podnikatelské činnosti).

 V dovolání namítá existenci vady, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje v nesplnění poučovací povinnosti ze strany soudu. V řízení bylo totiž z tvrzení obou účastníků a listinných důkazů nesporné, že vymáhaná pohledávka vznikla z úvěrové smlouvy o účelovém úvěru pro individuální potřeby podnikatelů ze dne 5.6.1990, z níž plyne, že úvěr byl poskytnut k pořízení nákladního automobilu s nosičem kontejnerů a 10 ks kontejnerů. Žalobkyně v souladu s úvěrovou smlouvou tvrdila, že dluh (nyní exekucí vymáhaná pohledávka) skutečně vznikl při podnikatelské činnosti povinného; v tomto směru měla jako právní laik za to, že tvrzení o tom, že vymáhaná pohledávka vznikla při používání osobního majetku povinného, je zřejmé ze skutečnosti, za jakým účelem si ho povinný jako podnikatel vzal. Měl-li okresní soud v tomto směru jakékoliv pochybnosti, měl o tom v rámci zjišťování skutkového stavu advokátně nezastoupenou žalobkyni přiměřeným způsobem (vysvětlením) poučit, nikoliv pouze formálně odkázat na příslušný paragraf Kromě toho mohl po vyjádření žalobkyně a po předložení úvěrové smlouvy postupovat ve smyslu ustanovení a provést i jiné než žalobkyní navržené důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou podle

Naplnění dovolacího důvodu podle podle jejího názoru spočívá v právním závěru odvolacího soudu, že ustanovení dopadá na závazky vzniklé za trvání manželství jen jednomu z manželů vzniklé při používání majetku, nikoliv při jeho získání. S tímto závěrem dovolatelka nesouhlasí, jelikož majetek lze definovat jako souhrn majetkových hodnot (věcí, práv a penězi ocenitelných hodnot) příslušejících určitému subjektu. V ustanovení obch. zák. je pak podnik vymezen jako soubor hmotných (budovy, stroje, materiál aj.), osobních a nehmotných složek podnikání s tím, že jde o celek vytvořený za účelem dosahování zisku. Dalším pojmovým znakem podniku, jenž je věcí hromadnou, je to, že jeho jednotlivé složky patří podnikateli, je tedy podnikatel jejich vlastníkem.

Pokud pak žalobkyně od počátku tvrdí a prokazuje (např. úvěrovou smlouvou), že vymáhaná pohledávka vznikla v souvislosti s výkonem podnikatelské činnosti povinného, tedy při používání obchodního majetku (podniku) povinného, pak pořízení nákladního automobilu z předmětné úvěrové smlouvy nelze vykládat pouze jako získání nové věci, jak uvedeno v napadeném rozsudku, nýbrž jako rozšíření stávajícího obchodního majetku a rozšíření stávajícího podniku povinného, při výkonu jeho podnikatelské činnosti a s tím souvisejícího používání obchodního majetku povinného, neboť bez používání obchodního (firemního) majetku (podniku) nelze fakticky vyvíjet podnikatelskou činnost.

Žalovaný navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. , pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem vázán ( věta první ), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Žalobkyně napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené právní otázky totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

V rozsudku publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 85/2005 Nejvyšší soud zdůraznil, že k aplikaci ustanovení je nutné, aby (exekucí) vymáhaný závazek

vznikl při používání

 majetku náležejícího výhradně povinnému, manželu žalobkyně. Z tohoto závěru, ostatně odpovídajícího přesně znění ustanovení , plyne, že zde v době vzniku vymáhaného závazku majetek náležející výhradně povinnému (protože podle své povahy slouží jeho osobní potřebě) musí existovat; to však ani z tvrzení samotné žalobkyně (jež v řízení před soudem prvního stupně – viz její písemné podání z 27. 1. 2010 na – uvedla pouze to, že „dluh povinného vznikl výhradně z jeho podnikatelské činnosti“) neplyne, jelikož ta v odvolání pouze tvrdila, že „s ohledem na charakter a povahu z úvěru nakoupené věci, nákladního automobilu ..., je zřejmé, že ten byl

pořízen pro podnikání povinného

 a podle své povahy sloužil výlučně jeho osobním potřebám,“ a že automobil neužívala ani užívat nemohla, jelikož není držitelem příslušného řidičského oprávnění.

Z uvedeného plyne, že žalobkyně v řízení před oběma nižšími soudy ani netvrdila, že by onen „majetek, jenž měl (podle jejího názoru) sloužit k osobní potřebě povinného,“ ke dni vzniku vymáhaného závazku z úvěrové smlouvy (o žádném jiném konkrétním majetku než předmětném motorovém vozidle, nabytém až po vzniku vymáhaného závazku, se žalobkyně před okresním ani krajským soudem písemně ani ústně nezmínila, a její odkazy na ustanovení a obch. zák. jsou v dovolání předneseny pouze v obecné a teoretické rovině) existoval, z čehož plyne, že v tento okamžik ani nemohl (ve smyslu ustanovení in fine ) být povinným užíván.

Poněvadž vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání ( věta první ), aniž se mohl zabývat případnou vadou řízení (napadnutelnou pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle , jenž je ovšem – viz výše – k založení přípustnosti dovolání podle nezpůsobilý) podle ustanovení , odmítl.

Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalovanému podle ustanovení , , a věty první právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 2500,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (, , , , a ), sníženou o 50 % podle vyhlášky, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i DPH ve výši 20 %, tj. částce 560,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2012

JUDr. Vladimír Mikušek

předseda senátu