Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Tdo 931/2012

-21

U S N E S E N Í

L. Š. ,

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu

s e z r u š u j e

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. .

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu

s e z r u š u j í

všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se

p ř i k a z u j e

Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný L. Š. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. , uznán vinným přečinem podvodu podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 22 měsíců. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody, který uplatnil poškozený P. B.

Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. , tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný L. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného postupovaly soudy nižších stupňů nesprávně při použití ustanovení § 15 odst. 1 tr. zákoníku, které se týká úmyslného zavinění, a vadně posoudily též naplnění objektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, pokud jde o otázku příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem. Obviněný namítl i nesprávné vyhodnocení provedených důkazů (zejména výpovědí některých svědků) a způsobu, jak naložil s poskytnutou zálohou.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. , a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. , a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného L. Š. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru námitky obviněného vychází z jeho setrvalé a provedeným dokazováním vyvrácené obhajoby založené na odlišných skutkových tvrzeních, než z jakých vycházely soudy nižších stupňů. Proto státní zástupkyně s poukazem na konkrétní okolnosti případu uzavřela, že obviněný jednal v podvodném úmyslu, takže jeho námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Vzhledem k tomu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou důvody dovolání.

Nejvyšší soud jako dovolací soud zjistil, že obviněný L. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný L. Š. opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Protože dovolací námitky obviněného částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu Brně, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je zčásti důvodné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný L. Š. ve svém dovolání, je naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný L. Š. však v části své argumentace obsažené v dovolání nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým zjištěním. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný L. Š. , totiž předpokládá nesprávnou aplikaci hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění citovaného dovolacího důvodu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily ve věci soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových okolností, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného L. Š. , které již odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jsou i opodstatněné. Jde především o tvrzení obviněného, podle něhož se soudy nižších stupňů nevypořádaly dostatečně s naplněním znaků subjektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.

K tomuto přečinu Nejvyšší soud připomíná, že se ho dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. K trestní odpovědnosti za přečin podvodu se vyžaduje úmyslné zavinění (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku). Pro naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku je nezbytné, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době svého jednání, tj. za situace, když s vyvoláním nebo využitím omylu (nebo neznalosti podstatných skutečností) podvedené osoby získává nějaké plnění, které představuje obohacení pachatele či jiné osoby na straně jedné a škodu podvedeného či někoho jiného na straně druhé. K tomu ovšem nepostačuje pouhý fakt, že dlužník nesplnil včas nebo vůbec svůj závazek vůči věřiteli (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. rozh. tr.). Ani dodatečně pojaté rozhodnutí dlužníka nevrátit peníze získané např. v podobě půjčky, zálohy na nákup zboží apod. neodůvodňuje závěr o podvodném úmyslu dlužníka (viz rozhodnutí pod č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr.).

Jak je v nyní posuzované věci patrné z rozhodných skutkových zjištění vyjádřených v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný L. Š. „… převzal dne 10. 3. 2008 od poškozeného P. B. … částku ve výši 30 000,- Kč na koupi mobilního domu, který však ve slíbeném termínu nedodal, ani možnost nákupu ve Spolkové republice Německo nezařídil, zálohu na koupi tohoto domu nevyúčtoval ani nedoložil účelnost případných nákladů v souvislosti s koupí domu, přičemž … předstíral formou e-mailové komunikace, že mobilní dům je již zajištěn …, což se ukázalo jako nepravdivé tvrzení … “. Podle názoru Nejvyššího soudu není takový popis dostatečným podkladem pro závěr o naplnění všech zákonných znaků přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným.

Z tohoto popisu především nevyplývá podvodný úmysl obviněného L. Š. , který by měl spočívat ve vylákání zálohy na fiktivní koupi věci (mobilního domu) a musel by existovat již v době převzetí této zálohy. Obviněný sice přijal od poškozeného P. B. zálohu v uvedené výši, kterou nevrátil prodávajícímu, a neuvedl mu ani důvody, pro něž k tomu nedošlo. Jak je ovšem patrné z rozhodných skutkových zjištění, obviněný učinil konkrétní úkony k uzavření kupní smlouvy směřující k opatření mobilního domu (tj. oslovil prodávajícího a jednal s ním o podmínkách prodeje). V této souvislosti je navíc podstatné, že obviněný vystupoval vůči poškozenému jako obstaratel ve smyslu a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obč. zák.). Jestliže tedy obviněný převzal a nevrátil zálohu, kterou bez dohody s poškozeným nepoužil k nákupu mobilního domu, ale na úhradu svých údajných nákladů souvisejících s obstaráním věci, tato skutečnost bez dalšího nemůže odůvodňovat závěr o existenci podvodného úmyslu obviněného a nesvědčí ani o tom, že by obviněný vůbec nechtěl obstarat předmětnou věc (mobilní dům). Přitom je zde významné i to, že obviněný mohl obstarat mobilní dům jen za předpokladu, když objednatel složí nejen zálohu, ale do určitého data i zbývající část kupní ceny. Jak dále vyplývá z výpovědi svědkyně M. Š. , jako prodávající v rámci jednání o kupní smlouvě z podnětu obviněného prodloužila splatnost obou částí kupní ceny a podle jejího tvrzení se nakonec prodej neuskutečnil právě s ohledem na nedodržení termínů splatnosti kupní ceny. Uvedené zjištění odpovídá i výpovědi svědka L. N. , který jednoznačně uvedl, že za poškozeného P. B. zrušil objednávku z důvodu požadavku obviněného na úhradu celé kupní ceny. Výše uvedené skutečnosti pak časově odpovídají té části jednání obviněného, která se týká úkonů souvisejících s kupní smlouvou.

S ohledem na shora konstatované okolnosti považuje Nejvyšší soud závěr soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku za nesprávný.

Na druhé straně ovšem není v posuzované věci vyloučeno, aby byl skutek spáchaný obviněným L. Š. kvalifikován jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že uvedeného přečinu se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, jež mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. K trestní odpovědnosti za tento přečin se vyžaduje úmyslné zavinění (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku). Jestliže totiž obviněný převzal na podkladě smlouvy o obstarání věci od poškozeného P. B. peněžní prostředky, které – aniž by obstaral slíbenou věc – nevrátil poškozenému, ale použil je pro svou potřebu, svědčí takové jednání o jeho úmyslu svévolně si přisvojit tyto svěřené peněžní prostředky. Přitom obviněný dosáhl svěření peněz nikoli s vyvoláním či využitím omylu poškozeného (resp. jeho neznalosti podstatných skutečností), ale na základě dohody se zástupcem poškozeného o tom, že obstará konkrétní věc. Obviněný pak začal tuto dohodu naplňovat, avšak později ji nedodržel a věc neobstaral. V tomto směru Nejvyšší soud připomíná svou dosavadní judikaturu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. , publikované pod č. T 959. v sešitě 32 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007), která je přiměřeně použitelná i v nyní posuzované věci a z níž vyplývá, že „jestliže obviněný jako příkazník na podkladě příkazní smlouvy podle § 724 a násl. obč. zák. obdržel na svůj účet peníze určené pro příkazce a v rozporu s příkazní smlouvou (§ 727 obč. zák.) si je ponechal nebo použil pro svoji potřebu, spáchal tím za splnění dalších podmínek trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., tj. přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena, přičemž tím způsobil škodu ve výši odpovídající celé takto přisvojené peněžní částce, a to bez ohledu na skutečnost, zda a v jaké výši obviněnému vznikl nárok na odměnu (§ 730 obč. zák.). Jde zároveň o porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., které je jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu a rozhodnutí o povinnosti obviněného k náhradě takové škody podle § 228 odst. 1 tr. řádu.“ V nyní projednávaném případě lze konstatovat, že úmysl obviněného L. Š. primárně nesměřoval k tomu, aby uvedl v omyl nebo zneužil omylu poškozeného P. B. , jak to vyžaduje přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, ale doposud zjištěné skutkové okolnosti mohou svědčit o úmyslu obviněného neoprávněně si přisvojit převzatou zálohu na nákup mobilního domu a použít ji pro svou potřebu.

Pokud jde o námitku obviněného L. Š. , kterou zpochybnil příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem, nemohl se jí Nejvyšší soud zabývat za stavu, kdy posuzovaný skutek nenaplňuje všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, ale bylo by možné v něm shledávat trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, jímž se ovšem soudy nižších stupňů dosud nezabývaly. Navíc obviněný založil tuto námitku především na zpochybnění skutkových zjištění a provedeného dokazování, což jsou výhrady, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani žádnému jinému důvodu dovolání podle § 265b tr. řádu.

Protože soud prvního stupně provedl v uvedeném směru nesprávné právní posouzení skutku spáchaného obviněným L. Š. a odvolací soud neodstranil tuto vadu, ač tak měl a mohl učinit na podkladě odvolání obviněného, Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. , a podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také

všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Brně jako odvolací soud tak v potřebném rozsahu na podkladě odvolání obviněného L. Š. opětovně projedná jeho trestní věc a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom znovu posoudí úmysl obviněného a bude respektovat závěr, že nezjistí-li žádné další skutečnosti, než z jakých dosud vycházel, nenaplňuje posuzovaný skutek obviněného zákonné znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Není však vyloučeno kvalifikovat skutek spáchaný obviněným jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže odvolací soud dospěje k závěru o úmyslném zavinění obviněného, které se vztahuje ke svévolnému a neoprávněnému přisvojení si převzatých peněžních prostředků a ke způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. řádu) a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného L. Š. v neveřejném zasedání.

Poučení :

Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. 8. 2012

Předseda senátu: JUDr. František P ú r y