Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2161/2011

U S N E S E N Í

TRANQUILLITAS Praha, spol. s r. o.

M. K.

, zastoupené JUDr. Josefem Salajem, advokátem se sídlem v Neratovicích, Kpt. Jaroše 237, pro částku 7.407,75 Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 30. 1. 2008, č. j. -16, takto:

Dovolání

se odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud s poukazem na ustanovení § 44 odst. 10 exekučního řádu ve znění účinném do 31.10.2009 odmítl odvolání povinné proti usnesení z 30. 4. 2007, č. j. -5, jímž okresní soud nařídil exekuci. Krajský soud uzavřel, že odvolání – protože jím povinná namítala výlučně věcnou nesprávnost exekučního titulu v jeho výroku o náhradě nákladů řízení – neobsahovalo skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , aniž však vysvětluje, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje v závěru krajského soudu, že odvolání neobsahovalo skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, a namítá, že její odvolání (v nalézacím řízení) proti exekučnímu titulu nesměřovalo jen proti výroku, jímž byla zavázána k zaplacení náhrady nákladů řízení, ale že jím namítala i předčasnost, a tedy nedůvodnost žaloby (která se pak podle jejího názoru měla promítnout i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení). Krajský soud se však tímto odvolacím argumentem nezabýval a otázku náhrady nákladů řízení – s odůvodněním, že v této části jde o rozhodnutí ryze procesní povahy – posoudil s odkazem na ustanovení věty druhé pouze podle procesního zavinění.

Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle věty druhé odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo „skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce (srov. bod XI. stanoviska k výkladu exekučního řádu, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod poř. č. 31). Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. , pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem vázán ( věta první ), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které povinná v dovolání označila (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Dovolatelka napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené právní otázky totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Povinná žádnou otázku, jež by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným ( ), v dovolání nevymezila. Námitkou nesprávnosti exekučního titulu v jeho výroku o náhradě nákladů řízení a výtkou, že se krajský soud v nalézacím řízení nezabýval jejím odvolacím argumentem předčasnosti, a tedy nedůvodnosti žaloby, povinná zpochybňuje věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2000).

Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu , dovolání proti němu podle , odst. 2 ve spojení s není tudíž přípustné, Nejvyšší soud je proto podle věty první a odmítl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. října 2012

JUDr. Vladimír Mikušek

předseda senátu