Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4922/2010

NEJVYŠŠÍ SOUDČESKÉ REPUBLIKY32 Cdo 4922/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Péťa CB s.r.o., se sídlem vHluboké nad Vltavou-Hosíně 176, PSČ 373 41, identifikační číslo osoby 28 07 97 10, zastoupené JUDr. Stanislavem Flaškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti žalované HP PROMOTION s.r.o., se sídlem v Brně, Jeřabinová 18, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25 59 08 80, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, o zaplacení částky 523.650,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. července 2010, č. j. -212, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u soudu dne 2. července 2003 se právní předchůdkyně žalobkyně, společnost KARMAR, a. s. (dále jen „společnost“), domáhala zaplacení žalované částky z titulu záloh na provizi podle smlouvy o obchodním zastoupení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. prosince 2009, č. j. -169, žalobu o zaplacení částky 523.650,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil jej ve výroku II. o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, podle nichž byla 17. března 2000 mezi žalovanou jako zastoupenou a právním předchůdcem společnosti A. H. jako obchodním zástupcem žalované uzavřena smlouva o obchodním zastoupení (dále též jen „smlouva“) podle ustanovení a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), maje však zato, že soud prvního stupně se zcela nadbytečně zabýval dopadem , kterým se mění obchodní zákoník, jenž nabyl účinnosti 1. ledna 2001, na daný smluvní vztah. Za významné považoval pouze to, zda a kdy A. H. vzniklo podle smlouvy právo požadovat zálohu na provizi a zda v době, kdy zálohy vyúčtoval, toto právo stále trvalo. Ujednání o záloze na provizi v čl. III. bodu 2 smlouvy umožňovalo „ke každému 30. dni v měsíci … právo na zaplacení zálohy na provizi za předcházející měsíční období…“ Protože bylo v tomtéž článku ujednáno, že provize je splatná vždy do každého 15. dne v měsíci oproti faktuře vystavené obchodním zástupcem za předcházející měsíční období, odvolací soud dovodil, že nevyužité právo na poskytnutí zálohy na provizi, pokud obchodní zástupce zálohu nepožadoval k 30. dni v měsíci, zaniklo a k 15. dni následujícího měsíce vzniklo právo na úhradu provize. Smyslem zálohy jako zúčtovatelného plnění je poskytnout finanční prostředky předem, před vznikem nároku. Po vzniku nároku placení záloh ztrácí smysl. Závěr soudu prvního stupně, že právo na zaplacení zálohy na provize nevznikl, tak považoval za správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, dovozujíc jeho přípustnost z ustanovení (dále též jen „ “) a co do důvodu odkazujíc na ustanovení

Dovolatelka má za to, že přípustnost dovolání zakládá řešení otázky zásadního právního významu, kterou spatřuje konkrétně v tom, že soudy obou stupňů pochybily, vyložily-li ustanovení § 662 obch. zák. zcela v rozporu se smyslem novely obchodního zákoníku, která byla zákonodárcem koncipována tak, aby byla posílena ochrana práv obchodních zástupců. Soudy obou stupňů v tomto konkrétním případě na „skutkový stav založený dle předchozí právní úpravy“ novelizovaná ustanovení obchodního zákoníku aplikovaly nesprávně.

Dovolatelka dále zejména namítá, že nemohla vystavit daňové doklady, tedy vyúčtovat provizi, neboť jí nebylo, a do dnešního dne není, známo, kolik z uzavřených smluv bylo skutečně „zaplaceno“. Vina za nemožnost zúčtovat zálohové faktury je tak jednoznačně na žalované, která neumožnila žalobkyni ani jejímu právnímu předchůdci nahlédnout do své databáze smluv. Soudy obou stupňů „měly akceptovat“, že spor byl veden o zaplacení zálohy na provizi, nikoli provizi samotnou, a vyúčtovat provizi bude možné, až žalovaná umožní žalobkyni přístup do databáze.

Dovolatelka dále uvádí, že zálohová faktura číslo Z 03002 ze dne 5. května 2003 je rekapitulací osmi zálohových faktur a důvod pro zamítnutí žaloby tak nemůže obstát, protože se u této konkrétní faktury „nezakládá na pravdě“.

Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení a c) O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Podle ustanovení věty první je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně, jejichž řešení zpochybnila.

Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění kritérií uvedených v části věty před středníkem

Z pohledu přípustnosti dovolání podle považuje Nejvyšší soud za právně nerozhodnou námitku dovolatelky, že se odvolací soud, i soud prvního stupně, nezabývaly dopadem (dále jen „ “), jímž byl novelizován obchodní zákoník s účinností od 1. ledna 2001, na ustanovení obch. zák. Je tomu tak proto, že na řešení této otázky odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil a řešit ji ani nemusel, jelikož předmětem sporu, jak ostatně dovolatelka sama zdůrazňuje, nebyla otázka zániku práva na provizi, který ustanovení obch. zák. upravuje, ale práva na zaplacení záloh na provizi, jež bylo mezi účastníky upraveno smluvně.

Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky týkající se tvrzení, že žalovaná neumožnila obchodnímu zástupci přístup do databáze smluv, a proto nebylo možné vyúčtovat provizi, když tato námitka by byla významná ve sporu, v němž by se domáhala zaplacení provize, nikoli v řízení, jehož předmětem je zaplacení záloh na provizi.

Zpochybňuje-li dovolatelka závěr soudu prvního stupně, na nějž odvolací soud v odůvodnění rozsudku odkázal, podle něhož nebylo prokázáno, že záloha na provize podle faktury č. Z 03002 byla fakturována v souladu se smlouvou a nebyla prokázána ani její výše, pak nekritizuje správnost právního posouzení věci (správnost výkladu norem hmotného práva a jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci), nýbrž napadá správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud pro ni nepříznivé právní posouzení založil, totiž, že právo obchodního zástupce požadovat zaplacení zálohy zaniklo ke 30. dni v měsíci. Dovolatelka přehlíží, že podle výslovného znění ustanovení části věty za středníkem , k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení (tj., že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který jsou výhrady proti zjištěním o skutkovém stavu věci z hlediska jejich obsahu podřaditelné, se nepřihlíží. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu tak přípustnost dovolání podle ustanovení založit nemůže.

Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení a proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti výroku o nákladech odvolacího řízení není přípustné podle žádného ustanovení (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení bodu 5., , , a , z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení , z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč a celkem činí 12.360,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. října 2012

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu