Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4577/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Braddock Finance & Capital Ltd., se sídlem Suite B, 29 Harley Street, Londýn, W1G 9QR, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04575632, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, proti žalované PHARMOS, a. s., se sídlem v Ostravě-Radvanicích, Těšínská 1349/296, identifikační číslo osoby 19 01 02 90, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, o zaplacení částky 100,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2010, č. j. -183, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě označenému v záhlaví, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 24. června 2009, č. j. -154, kterým Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu o zaplacení částky 100,000.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení (dále jen „ “), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení (jež bylo zrušeno k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. ), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Podle ustanovení věty první je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.

Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí při splnění kritérií uvedených v ustanovení části věty před středníkem

Nejvyšší soud neshledal, že by dovolatelkou zpochybněný závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované byl odlišný od ustálené judikatury dovolacího soudu za situace, kdy podle zjištění soudů obou stupňů byla smlouvou o postoupení pohledávky č. 2005/05/1018 uzavřenou dne 21. prosince 2005 mezi Mgr. L. R., správcem konkursní podstaty Union Banky, a. s. „v likvidaci“ jako postupitelem a žalobkyní jako postupnicí postoupena pohledávka za dlužníkem Invesmart B. V., registrační číslo 34 12 70 07, ze smlouvy o úvěru reg. číslo 961/TÚ/44/02 ze dne 6. června 2002 v celkové výši 138,828.131,34 Kč zahrnující jistinu 100,000.000,- Kč, řádný úrok 11,359.839,30 Kč a úrok z prodlení 27,468.292,04 Kč.

Otázkou náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2001, pod číslem 58, v němž dovodil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Přitom postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě, tedy tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem. K tomuto závěru se přihlásil v řadě svých následných rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 31. července 2003, sp. zn. , uveřejněné rovněž v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2003, pod číslem 165, rozsudek ze dne 27. října 2005, sp. zn. , rozsudek ze dne 20. června 2007, sp. zn. a rozsudek ze dne 26. března 2008, sp. zn. 1242/2005, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Dále v rozsudku ze dne 22. března 2006, sp. zn. (uveřejněném rovněž na webových stránkách Nejvyššího soudu) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že na účastnících smlouvy o postoupení pohledávky nelze požadovat, aby v ní v rámci identifikace postupované pohledávky tuto pohledávku i právně kvalifikovali, jelikož povinnost právního hodnocení věci jak z procesního, tak ani z hmotného práva účastníkovi nevyplývá. Z pohledu platnosti cesse pohledávky je proto zcela právně bezvýznamné, zda účastníci ve smlouvě tuto právní kvalifikaci provedou a s jakým výsledkem (tj. zda jde o správnou právní kvalifikaci), neboť právní kvalifikace je věcí soudu. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Na tento závěr dovolací soud navázal v rozsudku uveřejněném pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že na postupníka může přejít postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající ze smlouvy o půjčce.

Z pohledu uvedených judikatorních závěrů dovolacího soudu je argumentace dovolatelky, že odvolací soud projevil při posuzování obsahu smlouvy o postoupení pohledávky přepjatý formalismus a smlouvu nevyložil podle jejího obsahu, zaměřil-li se na označení dlužníka a na základě toho dospěl k závěru, že žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována, nepřípadná, neboť označení osoby dlužníka je součástí identifikace postupované pohledávky, kterou lze vymezit jako právo věřitele na plnění od dlužníka. Dlužník byl ve smlouvě o postoupení pohledávky označen zcela přesně, obchodní firmou a identifikačním číslem, nešlo tedy o formálně nesprávně označeného dlužníka, jak dovozuje dovolatelka, ale o subjekt odlišný od žalované. S ohledem na výše zmíněnou judikaturu dovolacího soudu je rovněž nerozhodné, jak smluvní strany ve smlouvě o postoupení pohledávky kvalifikovaly právní důvod vzniku pohledávky. Žádnou otázku zásadního právního významu proto neotvírá ani tvrzené neúplné, a proto nesprávné posouzení smlouvy o úvěru.

Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení bodu 6., , , a , z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení , z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč a celkem činí 12.360,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. října 2012

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu