Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2766/2012

U S N E S E N Í

a/ B. S.,

B., 2 W. C. (V. B.),

b/ T. K.,

C., 24 R. R. (V. B.),

c/ M. A. E. K,

L., 515 B. A. (U.), a

d/M. P. K.,

W. G., 102 C. Ch. D. (U.), zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr.,Esq., advokátem, New York, 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800 (USA), proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 20. 3. 2012, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. (žalobců

B. S., T. K., M. A.E.K. a M. P. K.,

zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr.,Esq., advokátem, New York, 14 Penn Plaza, 225 West 34th. Street, Suite 1800 (USA), proti žalované

JUDr. Stanislavě Vrchotové,

správkyni konkursní podstaty úpadce

Brněnské cihelny, státního podniku v likvidaci,

IČ 0001 5296, 600 00 Brno, Vachova 1, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání dovolatelů

se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení

nemá právo

na náhradu nákladů tohoto řízení.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu dne 11.12.2011, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21.4.2011, č.j. -412. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců (původně B. S., T. K. a T. F. K.) o určení, že každý ze žalobců je vlastníkem ideálních 7/24 pozemků parc. č., v katastrálním území B. (obec B.) a pozemků parc. č. v katastrálním území Š. (obec B.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20.3.2012, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21.4.2011, č.j. -558, potvrzen, pokud jím byla zamítnuta žaloba o určení, že každý ze žalobců B. S. a T. K. je vlastníkem ideálních 7/24 pozemků uvedených ve výroku (označeném I.) rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v části výroku (označenému II.) o nákladech řízení mezi žalobci B. S. a T. K. a žalovanou. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl však zrušen v části výroku (označeném I.), pokud jím byla zamítnuta žaloba o určení, že původní žalobce T. F. K. je vlastníkem ideálních 7/24 pozemků uvedených v tomto výroku rozsudku soudu prvního stupně a v části výroku (označeném II.) o náhradě nákladů řízen mezi uvedeným původním žalobcem a žalovanou, přičemž v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci B. S., T. K. a žalovanou se žalované nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (podle , a ), a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci v tomto řízení tvrdili, že k pozemkům, o něž v řízení jde, uplatnili (již 8.8.1996) restituční nároky postupem podle (zákona o půdě), ale v době, kdy o jejich restitučních nárocích nebylo ještě rozhodnuto, byly pozemky v rozporu s ustanovením (o konkursu a vyrovnání) zahrnuty do konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, státního podniku v likvidaci, a následně byly žalovanou správkyní konkursní podstaty úpadce převedeny na třetí osoby. Žalobci jsou toho názoru, že „pokud restituenti vymáhají své nároky restituční předpisy na danou právní věc nedopadají“, a proto žalobci přikročili k podání své určovací žaloby. Jejich žaloba se týká pozemků, uváděli žalobci, vlastněných před rokem 1939 právním předchůdcem žalobců P. K., které mu byly po roce 1945 nedůvodně konfiskovány, a po únoru 1948 mu pak již nebyly vydány. Žalobci uplatňovali v tomto soudním řízení i názor, že se tu jedná o pozemky, které vznikly ze smíšeného vlastnictví“, a proto mají žalobci za to že se „na celé plochy pozemků vztahují restituční nároky žalobců“.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v tomto řízení nebylo doloženo, že by žalobci označené pozemky byly v současné době ve vlastnictví žalobců, takže už z toho důvodu nebylo možné určovací žalobě žalobců vyhovět. Pokud jde žalobcům o pozemky, na které uplatnili restituční nároky, pak bylo nutno se domáhat jejich vydání v restitučním řízení a nikoli podáním žaloby o určení jejich vlastnického práva k pozemkům podle ustanovení (není tu také na straně žalobců dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení). Odvolací soud byl tedy toho názoru, že zamítnutí určovací žaloby žalobců rozsudkem soudu prvního stupně nemá vliv na probíhající restituční spory a neodnímá žalobcům možnost domoci se svých nároků v těchto řízeních. Odvolací soud měl za to, že „určovací žalobou nelze postup podle restitučních předpisů nahrazovat, ani nelze touto cestou výsledky restitučních řízení měnit“ (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ČR zveřejněné sdělením pod č. 477/2005 Sbírky zákonů).

Pokud ovšem se určovací žaloba žalobců týká pozemků, které byly žalobcům v restitučních řízeních pravomocně vydány a u kterých jsou žalobci nyní i evidováni v katastru nemovitostí jako jejich spoluvlastníci společně s dalšími osobami, na něž byly pozemky převedeny z konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, státního podniku v likvidaci, byl odvolací soud toho názoru, že „žalobci tu mají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva a určovací žalobou se tu mohou domoci určení vlastnického práva a odstranění duplicitního zápisu vlastnického práva třetích osob (které vlastníky pozemků nejsou) v katastru nemovitostí“. Odvolací soud byl však toho názoru, žeurčovací žaloba žalobců by mohla dosáhnout svého účelu pouze tehdy, pokud by směřovala vůči třetí osobě, zapsané v katastru nemovitostí, jako další vlastník, nikoli vůči třetí osobě, zapsané v katastru nemovitostí, jako další vlastník, nikoli vůči správkyni konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, které tu nyní jako vlastník pozemků v katastru nemovitostí zapsány nejsou. Odvolací soud ještě dodával, že „určovací žaloba nenahrazuje žalobu na vyloučení věci z konkursní podstaty, a proto tato určovací žaloba nemá za následek vyloučení věci z konkursní podstaty“.

Odvolací soud však vytkl soudu prvního stupně, že ve svém rozsudku, napadeném odvoláním žalobců, nerozhodl o určení vlastnictví F. K., nýbrž o určení vlastnictví T. F. K. , tedy rozhodl o jiném nároku, než o tom návrhu, který byl předmětem tohoto řízení. Tato vada nemohla být podle názoru odvolacího soudu napravena v odvolacím řízení.

Z uvedených důvodů tedy rozhodl odvolací soud tak, že potvrdil (podle ) odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve vztahu mezi žalobci B. S. a T. K. a mezi žalovanou (včetně výroku o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky řízení), zatím co část výroku (označeného I.) rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o určení, že původně v žalobce žalobců označený T. F. K. je vlastníkem ideálních 7/24 pozemků, o něž jde v tomto řízení (jakož i výroku o nákladech řízení mezi žalovanou a tímto dalším žalobcem /dalšími žalobci M.A.E. K. a M.P. K., jako právními nástupci F. K./) byl uvedený výrok rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen (podle ) a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 15.5.2012 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání se strany žalobců bylo dne 19.6.2012 podáno u soudu prvního stupně.

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil výroky (označené I. a II.) rozsudku odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení, v němž by mělo být „respektováno“ právo podání určovací žaloby i naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení.

Dovolatelé ve svém dovolání uváděli, že by stávající určovací výrok soudního rozsudku měl být nahrazen určujícím výrokem, že „podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. v katastrálním území B. a pozemků parc. č. v katastrálním území Š., dříve vlastněných jejich otcem a dědem prostřednictvím společnosti G. K. a syn (či přímo otcem), jsou B. S., T. K., M. A.E. K. a M. P.K., a to v podílech po 7/24, respetive 1/4.

Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné a jako dovolací důvod uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé zdůrazňovali zejména to, že jejich určovací žaloba byla nesprávně soudy obou stupňů posouzena jako nepřípustná, i když pozemky, o něž jde v tomto řízení „byly nárokovány v restituci od období 1992-1996 v režimu zákona o půdě, ale doposud o nich nebylo rozhodnuto“. Dovolatelé mají za to, že „posouzení zcizeného vlastnictví sourozenců K. musí být vedeno v duchu intencí komplexe české legislativy a zásad spravedlivého soudního procesu, respektu k institutu dědictví a s ohledem k širším ústavním zárukám občanů České republiky“; mají také za to, že podmínka naléhavého právního zájmu je tu dáma tím, že ohledně pozemků, o něž jde v tomto řízení, došlo k protiprávnímu odebrání vlastnického titulu předchůdcům žalobců a došlo v souvislosti s konkursem úpadce Brněnské cihelny, s.p., k proti právnímu nabytí pozemků novými držiteli těchto pozemků.

Dovolatelé zdůrazňují, že navrácení pozemků právním nástupcům původního vlastníka je v daném případě odvolacího soudem zamezováno, a to po 20 letech neskončeného restitučního řízení; nedošlo ani k vydání majetku původního vlastníka pozemků P. K. v řízení o dědictví.

Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu zejména to, že na jedné straně považuje majetkové převody pozemků z konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, s.p., v níž se tyto pozemky neopodstatněně ocitly, za nezákonné a neplatné, ale na druhé straně z této nezákonnosti nevyvozuje žádné dopady pro žalovanou správkyni této konkursní podstaty.

Podle názoru dovolatelů soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně pokládaly za důvodné nezahrnutí všech pozemků, dříve vlastněných společenstvím G. K. a syn, do předmětu tohoto řízení, třebaže tyto nezahrnuté pozemky byly obsaženy v žalobním petitu žaloby žalobců v roce 2001.

Dovolatelé jsou přesvědčeni, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 15.6.2011 ( , Nejvyššího soudu), týkajícím se majetku bývalé společnosti G. Kohn a syn, v.o.s., v němž byl zaujat názor, že „povinná osoba nemůže v žádném případě převést věci, k nimž byl uplatněn restituční nárok do vlastnictví jiného“. Také v nálezu Ústavního soudu ČR , bylo deklarováno, poukazovali dovolatelé, že k převodu majetku cihelny G. K. a syn na předchůdce uvedeného státního podniku došlo protiprávně.

Dovolatelé mají za to, že nesprávně byla odvolacím soudem posouzena v tomto řízení i otázka procesního nástupnictví po F. K., a to bez ohledu na to, že zůstavitel F. K. ustavil svůj T. F. K. výslovně pro svá česká soudní a správní řízení.

Dovolatelé jsou posléze přesvědčení, že toto řízení o určení vlastnictví, které tu bylo iniciováno, mělo být považováno za řízení výlučné a nemělo být vázáno absencí restitučního rozhodování. V této právní věci měl tedy, podle názoru dovolatelů, projednávající soud výlučnou jurisdikci ohledně nemovitých věcí, které jsou předmětem žaloby v této právní věci.

Přípustnost dovolání dovolatelů, směřujícího proti výroku rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně bylo tu třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání dovolatelů proti výroku rozsudku odvolacího soudu, zrušujícímu částečně výrok rozsudku soudu prvního stupně (a vracejícímu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení u soudu prvního stupně) o žalobním návrhu na určení vlastnictví k pozemkům parc. č. v katastrálním území Š., bylo pak třeba posoudit s uvážením ustanovení až , upravujících přípustnost dovolání proti dalším pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení v souvislosti s ustanoveními o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku.

V této právní věci se soudy obou stupňů musely zabývat závažnou právní otázkou, jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení ) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restitučními povahy (jmenovitě s ustanoveními , zákona o půdě) které jsou ve vtahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce oprávněné osoby, především dědice) předpisy speciálními.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz ) ze dne 11. 9. 2003, Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle (např. podle tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení , nemohla-li své právo uplatnit podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.2005, P1.ÚS-st.21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněnému sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25.2.1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více než šedesáti lety, podle obecných předpisů, by tu byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.

Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.2005, P1.ÚS-st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení : „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, že vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případně absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.

S poukazem na uvedené právní závěry Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud (vycházející rovněž z těchto uvedených právních závěrů) ve svém rozsudku ze dne 20.3.2012 (sp. zn. Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje dovolání dovoletelů ohledně potvrzujícího výroku (označeného I) tohoto rozsudku, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními ) nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu či právní otázku, která by byla konkrétně rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem). Nebylo tu tedy u dovolání dovolatelů shledáno splnění zákonných předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení a odst. 3 , pokud šlo o výrok rozsudku odvolacího soudu o potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Nebyly tu však shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dovolatelů, pokud toto dovolání směřovalo také proti výroku rozsudku odvolacího soudu zrušujícímu zčásti výrok (označený II.) rozsudku soudu prvního stupně, neboť tu nebylo možné shledat přípustnost dovolání podle ustanovení , když tu sice šlo o výrok o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, nikoliv však i o rozhodnutí o zastavení řízení, jak to uvádí ustanovení .

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , ost. 1 a Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 18. října 2012

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu