Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2309/2012

ROZSUDEK

M. H.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16

,

o zaplacení 120.600,- Kč s příslušenstvím

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2012, č.j. -75, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2012, č.j. -75, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. září 2011, č.j. -53, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 9. 2011, č.j. -53, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 120.600,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce byl trestně stíhán pro skutek spočívající v tom, že dne 14. 5. 2009 kolem 18.30 hodin v České Lípě, ulici ČSA v prodejně Rosa market s.r.o. odcizil ke škodě uvedené obchodní společnosti 10 kusů čokolád „Sladká vášeň“ v celkové hodnotě 360,- Kč přesto, že byl za trestný čin krádeže odsouzen již rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. . V průběhu trestního řízení poté, co se mu nepodařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení ani jej předvést, byl žalobce dne 22. 9. 2009 vzat do vazby z důvodu obavy, že se bude skrývat, když nemá stálé bydliště (§ 67 písm. a/ zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním /trestní řád/, ve znění pozdějších předpisů). Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. , byl žalobce uznán vinným ze spáchání výše popsaného skutku kvalifikovaného jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a odsouzen k trestu odnětí svobody na 12 měsíců. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. , rozsudek soudu prvního stupně zrušil a nově rozhodl tak, že žalobce uznal vinným ze spáchání výše popsaného skutku s tím, že vylíčil dalších 6 rozhodnutí, jimiž byl žalobce za trestný čin krádeže v posledních třech letech odsouzen, a za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zákona žalobce odsoudil k trestu odnětí svobody na 12 měsíců. K dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. , rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť rozsudkem odvolacího soudu došlo k porušení zásady „zákazu změny k horšímu“ (zákaz reformace in peius); současně rozhodl o propuštění žalobce z vazby. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci následně usnesením ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. , napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil Městskému úřadu v České Lípě, aby skutek posoudil jako přestupek. Podle , účinného od 1. 1. 2010, totiž předmětný skutek již nebyl trestným činem. Městský úřad v České Lípě rozhodnutím ze dne 13. 5. 2011 věc odložil. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že si žalobce vazbu způsobil sám, neboť neměl stálé bydliště a nedařilo se mu tak doručovat rozhodnutí soudu ani předvolání k hlavnímu líčení. Stejně tak si měl zavinit i výkon trestu, když se dopustil jednání, které v době jeho spáchání bylo trestným činem. Podle ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „ “ - tak žalobce dle závěrů odvolacího soudu nemá nárok ani na náhradu škody uplatňované za dobu výkonu vazby a trestu odnětí svobody od 22. 9. 2009 do 21. 3. 2010 ve výši 30.600,- Kč, odpovídající částce 170,- Kč za každý den výkonu, kdy mohl v uvedené výši pobírat podporu v nezaměstnanosti, ani na náhradu dalších požadovaných 500,- Kč za každý den výkonu vazby a trestu (celkem 90.000,- Kč). Odvolací soud proto žalobě nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Namítal, že nezákonnost jeho odsouzení a držení ve vazbě vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. , jímž byl odsuzující rozsudek odvolacího soudu zrušen pro porušení zákazu reformace in peius a na jehož základě byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Uvedl, že uvedeným rozhodnutím jsou soudy v občanském soudním řízení vázány ( , dále jen „ “). Vyjadřoval přitom názor, že škodu, jejíž náhrady se domáhá, si rozhodně nezavinil. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení , písm. c) , neboť věc byla odvolacím soudem řešena v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Podle právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.

Podle právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu má ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení bylo rozhodnutí jako nezákonné zrušeno.

Podle právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám.

Jsou-li jinak naplněny zákonné podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu (trestní stíhání osoby vykonávající vazbu neskončilo odsuzujícím rozsudkem, rozhodnutí o trestu, který byl alespoň zčásti vykonán, bylo pro nezákonnost zrušeno), nenáleží právo na náhradu škody osobě, která si vazbu či odsouzení sama svým jednáním zavinila ( ). Pro posouzení, zda si obviněný (obžalovaný) vazbu zavinil sám, jsou významné skutečnosti, které byly důvodem pro jeho vzetí do vazby, případně pro její trvání či prodloužení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, sešit 2, pod č. 15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, pod č. 106). Není proto významné, zda jednání obviněného vyvolalo podezření, že byl spáchán trestný čin, a zda naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž to, zda jeho chování bylo důvodem k obavě zakládající důvod, pro který byl vzat do vazby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 29, pod C 2587). Samotný pobyt obviněného (obžalovaného) mimo území České republiky jeho zavinění na vzetí do vazby ve smyslu ustanovení nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. ). Dle závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. , by přitom pojem „zavinění vazby“ ve smyslu ustanovení měl být vykládán restriktivně jako „způsobení si“ či „zavdání příčiny“ ke vzetí do vazby tak, aby samotný aspekt zavinění neznamenal ve své podstatě popření úmyslu zákonodárce založit odpovědnost státu i za zákonná rozhodnutí o vazbě. Uvedené závěry se obdobně uplatní i v případě posuzování toho, zda si ten, na kom byl zčásti či zcela vykonán trest na základě rozhodnutí, jež bylo v pozdějším řízení zrušeno, své odsouzení zavinil či nikoliv. Dle závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. , uveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, pod C 1971, přitom podmínka, že si poškozený sám zavinil trestní stíhání, není naplněna tím, že se dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno.

V posuzovaném případě odvolací soud zavinění žalobce na jeho vzetí do vazby spatřuje v okolnosti, že neměl stálé bydliště. Tato skutečnost sama o sobě ale nemusela být projevem snahy žalobce skrývat se před trestním stíháním (vědomé jednání směřující k naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a/ tr. řádu), nýbrž mohla být např. důsledkem jeho nepříznivé sociální situace. V takovém případě by ovšem žalobce příčiny ke vzetí do vazby nezavdal, zvláště ne za situace, kdy by nebyl orgány činnými v trestním řízení vyzván k označení adresy, na níž mu mají být v trestním řízení zasílány písemnosti, eventuelně poučen o tom, kde si má tyto písemnosti přebírat. Závěr odvolacího soudu, že si žalobce vzetí do vazby zavinil tím, že neměl stálé bydliště, je proto z uvedeného důvodu předčasný. Shledává-li pak odvolací soud zavinění žalobce na jeho odsouzení k trestu odnětí svobody, který zčásti vykonal, v okolnosti, že se dopustil skutku, pro který byl stíhán, jsou jeho závěry v přímém rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť příčinnou souvislost mezi uložením trestu a zaviněním odsouzeného je třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu, především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání bylo zahájeno a jeho výsledkem bylo uložení trestu. Nejde tedy o to, zda se odsouzený dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uvádění nepravdivých skutečností či předstírání, že vůči němu jsou důvody k trestnímu stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly apod.).

Odvolacímu soudu je rovněž třeba vytknout, že rozhodoval na podkladě neurčité žaloby ( ). Žalobce totiž krom nároku na náhradu škody odpovídající částce 170,- Kč za každý den výkonu vazby či trestu, kdy nemohl v uvedené výši pobírat podporu v nezaměstnanosti, který v žalobě odůvodnil dostatečně, uplatnil též nárok na zaplacení částky 90.000,- Kč představující úhradu 500,- Kč za každý den výkonu vazby a trestu odnětí svobody, aniž skutkově vylíčil, z jakých okolností opodstatněnost a výši uplatňovaného nároku dovozuje. Z podání žalobce přitom ani nevyplývá, zda úhradou požadované částky má být kompenzována určitá majetková újma (náhrada škody) nebo zda se jedná o náhradu újmy nemajetkové. V uvedeném rozsahu tudíž předmět řízení není dostatečně identifikován. Jestliže odvolací soud na základě takovéto žaloby o věci rozhodl, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci. K takovéto vadě řízení je přitom dovolací soud u přípustného dovolání povinen přihlížet z úřední povinnosti ( věta druhá ).

Namítá-li dovolatel, že při posuzování nezákonnosti jeho odsouzení a držení ve vazbě jsou soudy v občanském soudním řízení vázány usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. , jímž byl odsuzující trestní rozsudek odvolacího soudu zrušen pro porušení zákazu reformace in peius a na jehož základě byl žalobce propuštěn z výkonu trestu, sluší se uvést, že mezi účastníky řízení není sporu o tom, že na dovolateli byla vykonána vazba a trest odnětí svobody, aniž byl posléze pravomocně odsouzen, resp., ač byl uložený trest následně zrušen (§ , 10 odst. 1 ). Ke shodnému závěru dospěly v projednávané věci též soudy nižšího stupně. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu je ovšem současně okolnost, že si obviněný výkon vazby či trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení nezavinil sám. Tato otázka však v trestním řízení řešena nebyla a vzhledem k povaze a účelu tohoto řízení ani řešena být nemohla.

Z výše vysvětlených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu neshledal správným. Proto jej, aniž nařizoval jednání ( věty první ), zrušil ( in fine ). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věty druhé ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný ( , ). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( věty druhé ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. října 2012

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu