Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2305/2012

U S N E S E N Í

a)

J. F.

, zastoupené JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem Advokátní kanceláře Teryngel & partneři, se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 15, a

b) R. F.

, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem Advokátní kanceláře Švehlík & partneři s. r. o., se sídlem v Praze 1, Revoluční 8, proti žalovaným:

1)

Ing. M. D.

, zastoupené Mgr. Robertem Perglem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 580/4, a

2) T. K.

, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2011, č.j. -423, takto:

I. Dovolání žalobců

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í( ):

Okresní soud v Berouně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2010, č.j. -305, zamítl žalobu na určení, že

„žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu v k.ú. B.“

(výrok I.), a že

„žalobce R. F. je vlastníkem zděné garáže bez čp/če v k.ú. B.“

(výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobci platně uzavřeli s žalovanou 1) kupní smlouvu na prodej nemovitostí a od kupních smluv platně neodstoupili.

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že úkon žalobců, kterým projevili souhlas s uzavřením kupní smlouvy na obytný dům a garáž byl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně. Dále uvedl, že cena, za kterou byla žalovanou nemovitost koupena, se nejeví jako cena, která by byla v rozporu s dobrými mravy, neboť účastníci kupní smlouvy si mohou sjednat i cenu, která se odchyluje od obvyklé ceny (tržní), a to jde-li i o cenu nižší. Rovněž pokud jde o kupní smlouvu o prodeji garáže žalobcem b), ztotožnil se odvolací soud s právním posouzením věci soudem prvního stupně, když uvedený žalobce podpisem na smlouvě potvrdil zaplacení kupní ceny a prokázat opak se mu nepodařilo. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud uvedl, že považuje situaci, kdy byla nařízena exekuce a měla proběhnout dražba nemovitosti za situaci, kdy lze hovořit na straně žalobců o stavu tísně, avšak odvolací soud se ne zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky, když žalobci měli možnost nechat proběhnout exekuční řízení, sami se však rozhodli nemovitost prodat jiné osobě, se kterou navázali kontakt a bylo tedy pro ně přijatelnější nemovitost prodat známé osobě, která jim přislíbila možnost budoucího bydlení v nemovitosti, než nemovitost nechat vydražit v rámci exekučního řízení. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako správný, i když posoudil poněkud odlišně otázku tísně a nápadně nevýhodných podmínek.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím svých advokátů včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z a jako dovolací důvod uvádějí V čem konkrétně dovolatelé spatřují otázku zásadního právního významu, však z dovolání nevyplývá; dovolatelé pouze uvádějí, že „postupem obou soudů, pokud se v řízení nevypořádaly s námitkami žalobců o absolutní neplatnosti kupních smluv uzavřených v této věci, mimo jiné též s odkazem na provedení vkladu práv dle těchto smluv do katastru nemovitostí, bylo porušeno základní právo žalobců na spravedlivý soudní proces dle d“. Domnívají se, že ze všech prokázaných skutečností lze dospět k závěru, že v daném případě nedošlo k převodu vlastnického práva k nemovitostem na žalovanou v souladu se zákonem, nýbrž že kupní smlouvy, které byly mezi účastníky uzavřeny, lze považovat za tzv. smlouvy lichevní, které v rozporu s dobrými mravy zvýhodňují žalovanou jako kupující oproti žalobcům jako prodávajícím dlužníkům. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání žalobců nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení o. s .ř.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [ ] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. , jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].

Dovolatelé ve svém dovolání ovšem [z pohledu , odst. 3 ] neformulovali (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedli ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání ( ) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z dovolání je totiž zřejmé, že dovolatelé brojí proti výsledkům dokazování odvolacím soudem (oběma soudy) a v dovolání tak nepřípustně uplatňují dovolací důvod ve smyslu , jehož prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání posuzovat nelze (srov. ). Pokud pak dovolatelé polemizují s právním posouzením věci odvolacím soudem, činí tak právě s ohledem na svou skutkovou verzi případu; ani tato okolnost ovšem přípustnost dovolání nezakládá. K otázce právního posouzení věci lze pak uvést, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání podle vázán dovolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak byl zákonu odpovídajícím způsobem ( ) vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho dovoláním napadeném rozsudku, přičemž zde nebyl zjištěn skutkový podklad pro úvahy směřující k závěru o lichevním charakteru předmětných kupních smluv (k otázce tzv. lichevních smluv srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. , jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Z dovoláním napadeného rozsudku nebylo možno ani vyvodit, že by se odvolací soud při posuzování věci ve světle zjištěných skutkových okolností případu odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelů podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace ustanovení , , a per analogiam, když podmínky pro aplikaci splněny nebyly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. října 2012

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.

předseda senátu