Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 7 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (12)7A246E4DF3D88474C1257AA1003E61AE.html
HTML · 21.81 KB
No categories available
25 Cdo 1032/2011
U S N E S E N Í
I. H.
, zastoupené Ing. P. H., proti žalovanému
R. H.
, zastoupeného JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Mostní 5552, za účasti České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Brně, Výstaviště 1, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 222/2008 , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2010, č. j. 8 Co 288/2010 -137, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, č. j. 19 C 222/2008 -162, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 805.500,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný při řízení vozidla pod vlivem alkoholu způsobil dopravní nehodu, při níž utrpěla žalobkyně těžká zranění s trvalými následky a stala se plně invalidní. Přetrvává u ní pravostranné ochrnutí končetin, porucha řeči, ztráta čichu i chuti, porucha paměti a zpomalení psychomotorického tempa. Došlo u ní ke změně vzhledu a potížím s komunikací; zdravotní stav žalobkyně má negativní tendence. Následkem utrpěných zranění se žalobkyně nemůže věnovat žádné soustavnější činnosti, namáhavější psychické práci, chůzi či vaření. S ohledem na tyto skutečnosti považoval soud prvního stupně za přiměřené odškodnění ve výši dvojnásobku základní výměry bodového ohodnocení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. , o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), určené znalcem prof. MUDr. Houdkem, CSc., ve výši 5.775 bodů (tj. 11.550 bodů), což představuje po zohlednění již uhrazené náhrady ve výši 580.500,- Kč soudem přiznanou částku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 9. 2010, č. j. 8 Co 288/2010 -137, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu 580.500,- Kč, ohledně částky 225.000,- Kč jej změnil tak, že žalobu v této části zamítl; dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího. Při srovnání aktivit žalobkyně před úrazem a po něm odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně byla před úrazem zcela zdráva, byla zaměstnána, vykonávala všechny domácí práce, vedla kulturní i společenský život, provozovala rekreačně sport. Nyní je schopna fungovat nejvýše tři hodiny denně, ve zbylém čase polehává a pospává, pro únavu byla nucena veškerých aktivit zanechat a je plně odkázána na péči druhé osoby. Srovnání aktivit a způsobu života žalobkyně s přihlédnutím k jejímu věku 42 let proto odůvodňuje požadavek na zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na dvojnásobek bodového ohodnocení určeného znalcem MUDr. Dogošim, aniž vzal v potaz znalecký posudek prof. MUDr. Houdka, CSc. Protože však bylo duplicitně oceněno ztížení společenského uplatnění pod položkou 014 přílohy č. 2 vyhlášky, byla v tomu odpovídajícím rozsahu žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním ve výroku, kterým byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 580.500,- Kč. Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a namítá, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily, jestliže přiznaly žalobkyni mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, ačkoli podle § 7 odst. 3 vyhlášky a konstantní judikatury dovolacího soudu je podmínkou velmi výrazná či úplná ztráta možností v době po zranění ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody. V průběhu řízení bylo nicméně zjištěno, že zapojení žalobkyně do společenského či kulturního života bylo pouze na běžné úrovni. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1925/2008 , uvedl, že již vyplacená základní sazba náhrady představuje kompenzaci za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozené, přiznání jejího navýšení ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky předpokládá omezení žalobkyně ve volbě povolání, způsobu osobního uplatnění v rodinném životě, ve volném čase, v kulturní či sportovní činnosti či jiných formách společenského uplatnění, což nebylo prokázáno. Odvolací soud rovněž zatížil řízení vadou, jestliže vzal za zjištěný skutkový stav ohledně tvrzených společenských a jiných aktivit žalobkyně, která však na výzvu soudu nenabídla žádný důkaz na podporu svých tvrzení. S ohledem na uvedené důvody navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek soudu odvolacího v rozsahu, ve kterém mění rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Česká kancelář pojistitelů ve vyjádření k dovolání uvedla, že se s dovoláním žalovaného zcela ztotožňuje, když v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by se jednalo o případ zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyjádřila souhlas se závěry soudů obou stupňů, které rozhodovaly v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou. Je přesvědčena, že soudy jsou povinny posuzovat každý případ poškození zdraví individuálně s přihlédnutím ke smyslu právní úpravy a záměru normotvůrce. Mimořádné zvýšení by proto nemělo být redukováno pouze na osoby s mimořádnými kulturními, sportovními či jinými aktivitami, tj. vrcholové sportovce, umělce, politiky aj. Uvedená kritéria jsou relevantní pouze při úvaze o počtu násobků přiznaného navýšení. Navrhla proto, aby bylo dovolání žalovaného odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř. ).
Dovolateli je možno přisvědčit v obecném závěru, že podle § 7 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 1 vyhlášky představuje odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví § 3 odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010 , publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008 ).
Vzhledem k tomu, že § 7 odst. 3 vyhlášky je právní normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“, opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005 , publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění přihlížejí, se řadí zpravidla porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Není to však hledisko jediné. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být vždy přiměřené povaze následků a jejich budoucímu předpokládanému vývoji (srov. § 3 odst. 1 větu druhou vyhlášky). Dovolací soud se již v tomto směru vyjádřil např. v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4916/2007 či 25 Cdo 2596/2006 , tak, že závažným následkem, s nímž je třeba spojovat výraznější zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, je i rozsah ztráty životních příležitostí pro celý zbytek života.
V řešeném případě odvolací soud zcela správně přihlédl k tomu, že k poškození žalobkyně došlo v jejích 42 letech, je nesoběstačná a potřebuje péči druhé osoby. Přestože se v jejím případě nejednalo o aktivity mimořádného společenského významu, její zapojení do dosavadních činností a aktivit je víceméně znemožněno a uplatnění v dalším životě je minimální. Žalobkyně je pravostranně ochrnutá, má problémy s vyjadřováním a komunikací, trpí poruchami paměti a neobejde se bez pomoci jiné osoby; byla v plném produktivním věku téměř vyřazena ze života pracovního, kulturního a společenského. S ohledem na omezenou hybnost se rovněž podstatným způsobem snížila její schopnost vést plnohodnotný rodinný život. Žalobkyně se sice v době před dopravní nehodou do žádné činnosti nezapojovala v mimořádném rozsahu, intenzitě či kvalitě, nicméně její životní náplň byla široká, vykonávala všechny náročné domácí práce, pomáhala při rekonstrukci rodinného domu, věnovala se řadě sportovních, kulturních a společenských činností, a všechny tyto činnosti jsou nyní velmi výrazně omezeny či ztraceny; je proto zcela správný závěr soudů obou stupňů, že jde o případ mimořádný, hodný zvláštního zřetele (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4424/2009 ). Jestliže pak odvolací soud na základě popsaných skutkových okolností případu považoval za přiměřenou náhradu v rozsahu dvojnásobku základního bodového ohodnocení, nejde z jeho strany o úvahu nepodloženou či nesprávnou, resp. o nepřiměřeně vysoké určení náhrady.
Odpovídá-li právní posouzení věci shora uvedeným právním principům, nelze v rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byla stanovena konkrétní částka náhrady za ztížení společenského uplatnění se zřetelem k okolnostem individuálního a skutkově jedinečného případu, spatřovat rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Namítá-li dovolatel nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, nejedná se o posouzení věci po právní stránce, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, tedy o námitky, které nezakládají přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění představují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), k němuž dovolací soud nemůže podle výslovné dikce § 237 odst. 3 in fine o.s.ř. přihlédnout.
Ze všech těchto důvodů není dovolání žalovaného přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. , neboť žalovaný ani vedlejší účastnice na jeho straně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni zastoupené obecným zmocněncem v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2012
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu