Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 4203/2010

U S N E S E N Í

L. K.

, proti povinné

Ing. E. K.

, zastoupené JUDr. Zdeňkem Vincencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Senčic 7, pro výživné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10.9.2008, č.j. -133, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze 17. 12. 2007, č. j. -7, obvodní soud nařídil podle vykonatelných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, a to rozsudku z 29. 4. 2003, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem městského soudu ze 16. 12. 2003, č. j. -715, usnesení (o předběžném opatření) z 2. 12. 2004, č. j. -791, a konečně rozsudku (o rozvodu manželství povinné s otcem tehdy nezletilé oprávněné) z 13. 6. 2006, sp. zn. , výkon rozhodnutí k uspokojení přednostní pohledávky oprávněné na výživném za dobu

- od 1. 8. 2006 do 31. 8. 2007 v částce 12.600,- Kč

- od 1. 9. 2007 do 30. 9. 2007 v částce 2.000,- Kč

- od 1. 12. 2007 nadále v částce 2.000,- Kč měsíčně

(výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Napadeným rozhodnutím městský soud usnesení soudu prvního stupně, „pokud jím byl nařízen výkon rozhodnutí pro výživné za dobu do 19. 7. 2007“, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; dále je změnil tak, že výkon rozhodnutí (podle tam specifikovaných exekučních titulů) pro běžné výživné v částce 2.000,- Kč měsíčně za dobu od 1. 10. 2008 nadále nařídil a „jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že nedoplatek na výživném za dobu od 20. 7. 2007 do 30. 9. 2008 nevznikl.“ S odvolací námitkou povinné, že ve věci měl rozhodovat soud místně příslušný podle ustanovení a , se městský soud s odkazem na ustanovení vypořádal závěrem, že jde-li o výkon rozhodnutí pro vymožení výživného nezletilého dítěte, je namísto obecného soudu povinného k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí příslušný soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností své bydliště, a že ve smyslu výše uvedená místní příslušnost trvá. Měnící a potvrzující výrok svého rozhodnutí městský soud odůvodnil závěrem, že účastnice u odvolacího jednání 10. 9. 2008 učinily nesporným, že povinná dlužné výživné za dobu po rozvodu postupně doplatila, takže za toto období již dluh nemá. Protože však sama povinná uznala, že za dobu před rozvodem manželství dosud na výživném oprávněné dluží částku 9.000,- Kč (oprávněná tvrdila existenci dluhu v částce 50.900,- Kč), odvolací soud „shledal usnesení obvodního soudu, pokud jím byl nařízen výkon rozhodnutí k vymožení běžného výživného, zcela správným.“

Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení a ve spojení s ustanovením Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „odvolací soud v něm řeší právní otázku,“ (aniž specifikuje, kterou) „v rozporu s hmotným právem“ (aniž však uvádí konkrétní ustanovení určitého předpisu). V dovolání ohlašuje všechny tři dovolací důvody a – bez specifikace, v čem má naplnění každého z nich spočívat – pouze obecně vyjadřuje nesouhlas s tím, že „odvolací soud nevzal náležitý zřetel na obsah jejího odvolání ze 7. 1. 2008, jakož i doplnění odvolání ze 14. 1., 23. 1. a 21. 4. 2008, a absolutně se nevypořádal s 22 přiloženými důkazy, o něž své odvolání opřela, stejně tak jako s níže zmíněnými a přiloženými důkazy, které jsou v soudním spise přiloženy.“ Povinná je přesvědčena o místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 5 i o tom, že vykonávané usnesení není exekučním titulem, neboť nenabylo právní moci a navíc nemá oporu v provedených důkazech. Opětně také poukazuje na skutečnost, že ve věci výživného pro oprávněnou předem informovala advokátku JUDr. Hanu Rosenovou, jež byla posléze ustanovena zástupkyní oprávněné, což povinná považuje za závažné procesní pochybení soudu. Dále „poukazuje a znovu přikládá k prokázání svých tvrzení listinné důkazy“ vyjmenované v druhém odstavci třetí strany dovolání na a navrhuje opětovný výslech svědků J. K. a V. T. Závěrem pak zdůrazňuje, že soud nevzal na zřetel její tvrzení, že jí otec tehdy nezletilé oprávněné odcizil složenky, jimiž prokazovala jednotlivé platby výživného; povinná proto „důrazně žádá, aby si Nejvyšší soud předmětné dodejky za rozhodné období vyžádal od organizace VAKUS.“

Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání podle s odůvodněním, že jde o věc upravenou zákonem o rodině.

Dovolací soud věc projednal podle ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ).

Předně je namístě zdůraznit, že usnesení odvolacího soudu zůstalo v kasačním výroku nenapadeno, z čehož plyne, že se nemohl zabývat argumentací povinné, podle níž „není vykonávané usnesení exekučním titulem.“ Zrušen byl totiž právě výrok o nařízení výkonu rozhodnutí k vymožení výživného za dobu do právní moci rozvodového rozsudku, kdy se odvolací soud zabýval otázkou, zda exekučním titulem skutečně je oprávněnou v návrhu označené usnesení o předběžném opatření z 2. 12. 2004, č. j. -791, jehož účinnost však měla podle odvolacího soudu dle ustanovení zaniknout právě v důsledku toho, že nalézací soud péče o nezletilé posléze vydal rozsudek ve věci samé podle , a zákona o rodině (z 23. 1. 2008, č. j. -1535), jenž sice v důsledku odvolání povinné nenabyl právní moci, který však – protože jím bylo stanoveno výživné – byl podle ustanovení vykonatelný předběžně, tedy bez ohledu na právní moc.

Dovolání v části směřující proti výrokům, jež odvolací soud formuloval jako měnící a potvrzující, není – subjektivně – přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní kategorií (dovolání je nebo není přípustné jako takové), která se zásadně (s modifikací dovolání přípustného podle ustanovení , odst. 3 ) neváže na konkrétního účastníka. Subjektivní přípustnost dovolání oproti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení a - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, jenž se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat /subjektivní přípustnost/ svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší.

Městský soud totiž – narozdíl od soudu prvního stupně, který výrok o nařízení výkonu rozhodnutí rozčlenil na tři období – za rozhodné pro specifikaci výživného za jednotlivá období považoval pouze datum právní moci rozvodového rozsudku, tedy 20. 7. 2007. Obdobím před tímto datem se Nejvyšší soud zabývat nemůže, protože právě jeho se týká kasační výrok odvolacího soudu, jenž dovoláním napaden nebyl (ani být nemohl). Pokud pak jde o období po právní moci rozvodového rozsudku, tedy po 20. 7. 2007, povinná nařízením výkonu k vymožení běžného výživného (až) od 1. 10. 2008 – oproti rozhodnutí obvodního soudu, jenž výkon rozhodnutí nařídil k vymožení (dlužného) výživného do 30. 9. 2007, tedy i za třetinu měsíce července 2007 a za měsíce srpen a září téhož roku, a dále pak pro dobu od 1. 12. 2007 do budoucna – žádnou újmu neutrpěla, jelikož za období od 20. 7. 2007 do 30. 9. 2008 městský soud výkon rozhodnutí nenařídil, což – poněkud nepřesně – vyjádřil výrokem „jinak se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje s tím, že nedoplatek na výživném za dobu od 20. 7. 2007 do 30. 9. 2008 nevznikl.“

Z uvedeného plyne, že z pohledu ustanovení je dovolání subjektivně nepřípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998 pod poř. č. 28).

Poněvadž tedy dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání ( věta první ), aniž se zabýval dalšími námitkami, podle ustanovení , odmítl.

K opakovaným důkazním návrhům obsaženým v dovolání Nejvyšší soud poznamenává, že podle ustanovení dovolací soud dokazování provádí jen k prokázání důvodů dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že oprávněné, jež by měla právo na jejich náhradu podle , a , takové náklady nevznikly; za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ( ) totiž nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jelikož to svým obsahem (návrhem na odmítnutí dovolání pro jeho objektivní nepřípustnost podle , navíc nesprávným, jelikož v souzeném případě jde o věc výkonu rozhodnutí) nevedlo k výsledku dovolacího řízení, jímž bylo odmítnutí dovolání jako nepřípustného subjektivně, aniž se soud mohl zabývat jeho (případnou) přípustností objektivní.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. září 2012

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu