Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4219/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce: JEDNOTA, spotřební družstvo v Novém Jičíně, IČ: 000 32 395, se sídlem v Novém Jičíně, Smetanovy sady 3, zast. JUDr. Josefem Jugou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Záramí 92, proti žalované: obec Bernartice nad Odrou, IČ: 006 00 717, se sídlem v Bernarticích nad Odrou č. p. 200, zast. JUDr. Ondřejem Michnou, MBA, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Myslbekova 1722/11, o zaplacení 2.255.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2011, č. j. -291, takto:I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Ondřeje Michny, MBA, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací výrokem pod bodem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. června 2010, č. j. -228, jímž byla zamítnuta žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2.255,400,- Kč (výrok I) a žalobkyni bylo uloženo nahradit žalované náklady řízení (výrok II). Současně bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce ve dnech 27. 12. 1975 a 1. 12. 1977 uzavřel s bývalým Místním národním výborem v Bernarticích dvě hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví národního majetku [ , hospodářský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „hospodářský zákoník“], a to „budovy pohostinství při Kulturním domě v B.“ a „části budovy závodu veřejného stravování v B.“, za cenu stanovenou v jednotlivých smlouvách částkami 2,175.400,- Kčs a 80.000,- Kčs, tj. celkem 2.555.400,- Kčs. Jelikož smlouvami měla být převáděna toliko (reálně neoddělená) část věci, shledal i odvolací soud smlouvy neplatnými; uzavřel proto, že vlastnictví zůstalo zachováno státu a k 24. 5. 1991 přešlo na žalovanou obec, jež k nemovitostem měla právo hospodaření a fakticky s nimi i hospodařila [ , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů]. Za neplatný právní úkon odvolací soud označil i prohlášení vlastníka (žalované) ze dne 10. 4. 2000, již proto, že jde o úkon učiněný v majetkoprávní věci obce pouze starostou obce bez souhlasu obecního zastupitelstva [ , o obcích (obecní zřízení), ve znění platném do 12. 11. 2000]; návrh na jeho vklad do katastru nemovitostí nebyl proto povolen a podle tohoto úkonu si účastníci (tedy ani žalobce žalované) neposkytli žádné plnění. Žalovaná – dle závěru odvolacího soudu – nezískala majetkový prospěch ani ze shora označených hospodářských smluv, jelikož peněžité plnění podle smluv bylo v letech 1975 a 1977 poskytnuto státu jako vlastníku nemovitostí, nehledě na to, že i případně vzniklé právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle hospodářského zákoníku by v posuzovaném případě bylo již prekludováno ( , a hospodářského zákoníku). V jednání, jímž žalovaná pouze plnila svou zákonnou povinnost chránit obecní majetek a nepřenechala žalobci dobrovolně část svého obecního majetku, odvolací soud neshledal ani porušení prevenční povinnosti podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), které by jinak mohlo zakládat odpovědnost žalovaného za vznik (žalobcem současně tvrzené) majetkové újmy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení „ “, co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ( – dále jen „ “), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ) a že „krajský soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, která nemají oporu v provedeném dokazování“. Konkrétně pak namítá, že o věci v prvním stupni rozhodl věcně nepříslušný soud, ačkoliv jde o věc, která podle názoru žalovaného patřící do kompetence krajských soudů. Jako nesprávný žalobce označuje i závěr odvolacího soudu o neplatnosti prohlášení vlastníka (žalované) ze dne 10. 4. 2000, podle něhož měl nabýt do vlastnictví v prohlášení vymezené jednotky; má za to, že takový úkon mohl učinit i sám starosta obce bez souhlasu obecního zastupitelstva a současně tvrdí, že takový souhlas byl zastupitelstvem nepochybně dán, byť tuto okolnost sám doložit nemůže. Jednání obce pokládá za odporující dobrým mravům, které nepožívá právní ochrany, a současně namítá, že jím obec zasáhla do jeho „legitimního očekávání ve znovunabytí majetku“ a porušila přitom i obecnou prevenční povinností podle obč. zák. Nesouhlasí ani se závěrem, že jeho právo na zaplacení peněžité částky – je-li soudem kvalifikováno jako právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu – může být prekludováno. Brojí i proti výroku o náhradě nákladů řízení, pokládaje úspěch žalované v řízení za toliko částečný. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů „s tím, že věc bude projednána nadále věcně příslušnými soudy a zavázal žalovanou k náhradě nákladů odvolacího řízení“.

Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání, které podle jejího názoru postrádá označení otázek zásadního právního významu, jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Objektivně přípustné není dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v ustanoveních , a (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto se dovolací soud námitkami žalobce směřujícími proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku zabývat nemohl.

Proti části výroku I, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (aniž jde o případ předvídaný ustanovením , neboť žaloba byla zamítnuta i dřívějším rozsudkem soudu prvního stupně, jenž byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 26. března 2009, č. j. -159), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

K vadám řízení uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. ). Jak Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve vyložil, námitka účastníka, že o věci v prvním stupni rozhodl věcně nepříslušný soud, přestavuje argumentaci tzv. jinou vadou řízení a sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. , uveřejněné pod č. 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 7. října 2008, sp. zn. ). Již z tohoto důvodu nemůže být ani k této námitce žalobce přihlédnuto, nehledě na to, že v tomto řízení byla otázka věcné příslušnosti vyřešena již pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2005, č. j. -24; jím jsou účastníci a soudy ve smyslu vázáni, což mimo jiné znamená, že tato otázka již nemůže být v řízení znovu nastolena.

V souladu s ustálenou judikaturou – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2003, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 23, pod pořadovým číslem 103) – je pak i závěr odvolacího soudu o neplatnosti majetkoprávního úkonu učiněného starostou obce bez předchozího schválení obecním zastupitelstvem (do jehož kompetence patří i rozhodování o nabytí a převodu nemovitých věcí; srov. , o obcích, ve znění platném do 12. 11. 2000). Starosta obce (města) nemůže vytvářet sám vůli obce; může pouze tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Rozhodnutí obecního zastupitelstva nebo obecní rady je třeba považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (condicio legis). Právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce (a obdobně obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení, je od počátku neplatný podle obč. zák.

Ostatní námitky žalobce, mezi nimi i námitka, že k danému majetkoprávnímu úkonu byl starosta obce vybaven rozhodnutím obecního zastupitelstva, jsou pak polemikou nikoliv s právním posouzením věci, nýbrž se skutkovými zjištěními soudu, ačkoliv dovolací důvod podle (určený k nápravě vad skutkových zjištění) zde dovolateli k dispozici není a při zkoumání, zda je dovolání přípustné podle , dovolací soud k okolnostem uplatněným tímto důvodem nepřihlíží (srov. ).

Rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby přitom odvolací soud zakládá i na závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované (vycházeje z toho, že majetkový prospěch plněním z neplatných smluv, uzavřených žalobcem v letech 1975 a 1977, mohl v daném případě získat nanejvýš stát, jenž byl převodcem a vlastníkem nemovitostí), přičemž tento posléze uvedený závěr žalobce dovoláním nenapadá a dovolacímu přezkumu tudíž otevřen není. V takovém případě stávají se nezávažnými ostatní dovolatelem položené otázky, včetně té, zda jím nyní uplatňované právo (jemuž podle odvolacího soudu nekoresponduje povinnost žalované obce) prekludováno je či není; řešení této otázky se za daného stavu v poměrech dovolatele neprojeví a i proto dovolání přípustné není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přes řečené sluší se i k poslední z uvedených otázek odkázat na ustálenou judikaturu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. ; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. března 2005, sp. zn. ), z níž je pro posuzovanou věc významné, že i nároky na vrácení plnění, jde-li o právní vztah z neoprávněného majetkového prospěchu podle § 123 hospodářského zákoníku, vzniklý před 1. 1. 1992, se řídí hospodářským zákoníkem (srov. § 763 obch. zák.). Podle jeho původní úpravy, platné do 31. 4. 1990, byla majetková práva z hospodářských závazkových vztahů zásadně předmětem prekluze (srov. § 130 odst. 1 hospodářského zákoníku, v tehdy platném znění), a to nejenom práva vzniklá porušením právní povinnosti, ale i práva vzniklá z neoprávněného majetkového prospěchu. S tímto závěrem právní posouzení věci odvolacím soudem v kolizi evidentně není.

Dovolává-li se žalobce uplatnění korektivu dobrých mravů, je třeba uvést, že podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze právo založit, lze pouze (pro rozpor s dobrými mravy) odepřít ochranu jeho výkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, ročník 2001, sv. 4, s. 113, nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1995, sv. 4, s. 313 pod č. 87). Soud proto nemůže s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. svým rozhodnutím konstituovat povinnost žalované k poskytnutí požadované náhrady, pokud tato povinnost nevyplývá z žádného zákonného ustanovení.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ( , odst. 3 ) a ani proti němu dovolání tudíž přípustné není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř, podle nichž je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení v plné výši. K těmto jejím nákladům patří odměna advokáta stanovaná paušální sazbou 20.000,- Kč ( , a , ve znění účinném do 29. 2. 2012), krácená o 50% na částku 10.000,- Kč, jelikož advokát žalované učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby ( cit. vyhlášky), spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300,- Kč ( , ve znění pozdějších předpisů) a částkou 2.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ) celkem 12.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. října 2012Mgr. Petr K r a u spředseda senátu