Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3849/2011

26

Cdo 3849/2011

ROZSUDEK

,

se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, IČ: 26652935, zastoupené JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 7, proti žalovanému

B. J.

, zastoupenému Mgr. Alešem Čápem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Divadelní 1604/8, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2010, č. j. -324, takto:

I. Dovolání se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. června 2001, č. j. -60, mimo jiné výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaný a všichni, kdo s ním bydlí, vyklidil (do patnácti dnů od právní moci rozsudku)

„byt sestávající z kuchyně a dvou pokojů, nacházející se v přízemí domu č. p. 15 na pozemku p. č. 5481/10 v k. ú., obci a okrese Jihlava“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), zamítl rovněž žalobu, aby žalovaný byl povinen vydat původní žalobkyni (obchodní společnosti I.P. CENTRE s.r.o., se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7

– dále jen „původní žalobkyně“) tam specifikované bezdůvodné obohacení (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení uvedených účastníků (výrok IX.).

K odvolání původní žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 23. března 2005, č. j. -116, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné ve výrocích III. a IV. (týkajících se žalovaného) a v nákladovém výroku IX. a v tomto rozsahu mu věc vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 28. června 2006, č. j. -212, připustil (podle , , ve znění před novelou provedenou – dále jen „ před novelou“), aby na místo původní žalobkyně vstoupila do řízení jako žalobkyně ASOCIACE POMÁHAJÍCÍ LIDEM S AUTISMEM-APLA-Vysočina o.s., se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7. Následně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 23. listopadu 2006, č. j. -239, mimo jiné výrokem II. zastavil řízení (v důsledku zpětvzetí žaloby) v části, v níž se žalobkyně domáhala vyklizení žalovaného z předmětného bytu, a výrokem IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 119.149,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení; výrokem VI. rozhodl o nákladech řízení těchto účastníků.

Soud prvního stupně zjistil z provedených důkazů následující skutkový stav. V rámci výstavby školního statku v Sasově bylo dne 21. dubna 1960 vydáno ve prospěch ředitelství Školního statku Zemědělské střední školy v Jihlavě (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“, resp. „školní statek“) stavební povolení mimo jiné i na stavbu předmětného domu. Dům byl zkolaudován rozhodnutím bývalého Městského národního výboru v Jihlavě ze dne 23. října 1978 a žalobkyně je jeho současnou vlastnicí. Dne 1. listopadu 1981 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně dohodu o odevzdání a převzetí předmětného bytu (dále též jen „dohoda o odevzdání a převzetí bytu“). Na nájemném z bytu hradil měsíčně částku 788,- Kč. Přitom obvyklé měsíční nájemné z předmětného bytu dosahovalo v žalovaném období (tj. ohledně žalovaného v době od července 2000 do září 2000 a od května 2003 do 27. dubna 2006) výše 2.500,- Kč. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně ve vztahu k uplatněnému nároku z bezdůvodného obohacení především dovodil, že předmětný byt měl charakter bytu vystavěného z vlastních volných prostředků podniku (právního předchůdce žalobkyně). Dále dovodil, že předpokladem platnosti dohody o odevzdání a převzetí bytu vystavěného z vlastních volných prostředků podniku bylo předchozí rozhodnutí o přidělení bytu vydané orgánem k tomu příslušným podle , o hospodaření s byty, v tehdy účinném znění (dále jen „ “), že žalovaný existenci rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení neprokázal a že dohoda o odevzdání a převzetí bytu je proto absolutně neplatná; proto žalovanému na jejím základě nemohlo vzniknout právo osobního užívání bytu ve smyslu a , , ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále jen „obč. zák.“), které by se po novele provedené transformovalo na právo nájmu bytu. Dodal, že nájemní právo k předmětnému bytu žalovanému nevzniklo ani v období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994, neboť neprokázal, že by uzavřel, byť jen konkludentně, nájemní smlouvu s Pozemkovým fondem České republiky, který v uvedeném období předmětný dům spravoval na základě , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Shledal, že za této situace žalovaný užíval předmětný byt bez právního důvodu a že žalobkyně má proto právo na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše odpovídá rozdílu mezi částkou vynakládanou obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných (srovnatelných) bytů a částkou, kterou žalovaný za užívání předmětného bytu žalobkyni skutečně hradil. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. . Uzavřel, že požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v žalované výši není ani výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ( , , ve znění po novele provedené – dále jen „obč. zák. po novele“).

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 2. července 2008, č. j. -270, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně změnil mimo jiné ve výroku IV. tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 119.149,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.); změnil ho rovněž v nákladovém výroku VI. (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok IV.).

Odvolací soud se nejprve ztotožnil se závěrem, že předmětný dům byl vystavěn z vlastních volných prostředků podniku. Z provedených důkazů – na rozdíl od soudu prvního stupně – však zjistil, že žalovaný a právní předchůdce žalobkyně uzavřeli dohodu o odevzdání a převzetí bytu na základě předchozího rozhodnutí o přidělení bytu vydaného ředitelem školního statku jako tehdejší organizace hospodařící s tímto bytem. S přihlédnutím k uvedenému dovodil, že žalovanému svědčilo právo osobního užívání bytu na základě platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu a posléze právo nájmu bytu a že

„bydlel v bytě stále dle původní smlouvy se školním statkem“

. S přihlédnutím k uvedenému uzavřel, že za této situace žalovaný neměl zákonnou a ani smluvní povinnost platit za užívání bytu v žalovaném období více než skutečně hradil a že se tudíž nemohl na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit. Za této situace změnil rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné ve vyhovujících výroku IV. tak, že žalobu na vydání tam specifikovaného bezdůvodného obohacení s příslušenstvím zamítl.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 10. listopadu 2009, č. j. -291, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku II. a v závislých nákladových výrocích (v části výroku III. a ve výroku IV.) a v tomto rozsahu mu věc vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení. V citovaném (zrušujícím) rozhodnutí Nejvyšší soud především dovodil, že vzhledem k dosud zjištěným skutečnostem není správný (je předčasný) právní názor, že předmětný byt byl bytem vystavěným v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku, a že tudíž neobstojí ani právní závěr (mající základ v uvedeném nesprávném /předčasném/ názoru), že předmětný byt podléhal přidělovací pravomoci orgánu k tomu příslušnému podle V této souvislosti odvolacímu soudu uložil, aby nejprve zjistil časové rozmezí, v němž skutečně probíhala výstavba předmětného domu, a aby se poté zabýval řešením otázky tehdejšího investora stavby (předmětného domu) z hlediska v té době účinných předpisů upravujících financování výstavby bytů vystavěných v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku. Odvolacímu soudu pak rovněž vytkl, že ke skutkovému zjištění, že uzavření dohody o předání a převzetí předmětného bytu předcházelo vydání rozhodnutí o přidělení tohoto bytu žalovanému, dospěl procesně neregulérním způsobem, jestliže uvedené skutkové zjištění čerpal mimo jiné z výpovědi svědků, jež soud prvního stupně pokládal z hlediska výsledků dokazování za irelevantní, aniž v odvolacím řízení dané důkazy zopakoval.

Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 12. listopadu 2010, č. j. -324, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku IV. tak, že opětovně zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 119.149,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), dále ho změnil rovněž v nákladovém výroku VI. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a o nákladech řízení státu (výroky III. a IV.).

Odvolací soud v reakci na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu nejprve částečně zopakoval dokazování v odvolacím řízení, a poté z provedených důkazů mimo jiné zjistil, že výstavba předmětného domu započala v roce 1960 a byla ukončena před květnem 1962. Financována byla dílem z prostředků, jimiž disponoval přímo právní předchůdce žalobkyně, a dílem z prostředků, které mu poskytl Krajský národní výbor v Brně (dále jen „KNV“) z finančních prostředků deponovaných ve fondu rozvoje KNV, jež mu právní předchůdce žalobkyně (jakož i další školní statky) odváděl ze svého čistého finančního zisku. Opětovně také učinil skutkové zjištění, že uzavření dohody o odevzdání a převzetí předmětného bytu předcházelo rozhodnutí o přidělení tohoto bytu žalovanému vydané ředitelem školního statku jako tehdejší organizace hospodařící s tímto bytem. Na základě těchto skutkových zjištění především dovodil, že školní statek byl podnikem, resp. zemědělským podnikem státního sektoru ( písm. a/ , o úpravě podpor na bytovou výstavbu a obnovu), a že předmětný dům byl vystavěn z jeho vlastních volných prostředků podle a násl. Ú.l., o financování, úvěrování a kontrole družstevní a podnikové bytové výstavby, ve znění po novele provedené (dále jen „ Ú.l.“). V této souvislosti odkázal rovněž na ustanovení a , o úpravě finančního plánování a finančního hospodaření národních podniků a ostatních organizací státního socialistického sektoru, ve znění před novelou provedenou V návaznosti na to dovodil, že za tohoto stavu rozhodnutí o přidělení předmětného bytu správně vydal ředitel školního statku (tehdejší organizace hospodařící s tímto bytem) jako orgán k tomu příslušný podle a že na základě následně uzavřené (platné) dohody o odevzdání a převzetí bytu z 1. listopadu 1981 vzniklo žalovanému právo osobního užívání předmětného bytu, jež se později transformovalo na právo nájmu tohoto bytu. Uzavřel, že žalovaný tudíž neměl zákonnou a ani smluvní povinnost platit za užívání předmětného bytu v žalovaném období více než skutečně hradil, a proto se nemohl na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění po novele provedené (dále jen „ ”). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle a odst. 3 V dovolání především namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil skutkový stav věci, jestliže

„přes tvrzení slyšených svědků, kteří se jednoznačně vyjádřili o povaze školního statku tak, že tento byl rozpočtovou organizací, a že veškerý zisk byl odváděn KNV“

, uzavřel, že školní statek byl podnikem. Měla rovněž za to, že i kdyby školní statek skutečně byl podnikem, mohl přijmout závěr o tom, že k financování výstavby předmětného bytu byly použity jeho volné vlastní finanční zdroje určené k financování decentralizované výstavby ( Ú.l.), až na základě posouzení Ú.l., o finančních zdrojích hospodářských organizací zapojených na rozpočty národních výborů a o úhradě jejich ztrát (později nahrazené ), na kterou Ú.l. přímo odkazovala; při právním posouzení věci však uvedenou vyhlášku zcela opomněl, ačkoli z provedeného dokazování neplynou žádné pochybnosti o vzájemném vztahu školního statku a KNV v tom smyslu, že školní statek byl tzv. hospodářskou organizací zapojenou na rozpočet národního výboru ve smyslu Ú.l., resp. řízenou národním výborem ve smyslu pozdější Dále namítla, že výstavba předmětného domu sice fakticky proběhla v letech 1960 až 1962,

„avšak (jak bylo v řízení prokázáno) bez stavebního povolení“

. Podle jejího mínění měl proto odvolací soud také posoudit, zda Ú.l. mohla dopadat i na případy, kdy bytová výstavba probíhala v rozporu s tehdy platnými předpisy, konkrétně s ustanoveními , a , o stavebním řádu. Odvolacímu soudu konečně vytkla, že se v odůvodnění napadeného rozsudku

„nikterak nezabýval“

jejími

„tvrzeními … a listinami doloženými … dne 21. 7. 2010 k jejich prokázání“

. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud postupoval v odvolacím řízení v souladu s čl. II bodem 10 správně podle ve znění účinném před 1. červencem 2009 (dále opět jen „ před novelou“). Správnost jeho postupu (příp. postupu soudu prvního stupně) v souzené věci je proto zapotřebí zkoumat z pohledu právní úpravy civilního procesu účinné do uvedeného data. Bylo-li však napadené rozhodnutí vydáno až po nabytí účinnosti (tj. po 1. červenci 2009), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) s ohledem na čl. II. bod 12 dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění po novele provedené (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Podle je-li dovolání přípustné podle a b/ (v projednávané věci je dovolání proti měnícímu výroku přípustné podle ), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolacím důvodem podle lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Právě v takové nepřípustné polemice se způsobem hodnocení důkazů spočívá dovolací námitka, že výstavba předmětného domu sice fakticky proběhla v letech 1960 až 1962,

„avšak (jak bylo v řízení prokázáno) bez stavebního povolení“

. Od počátku řízení totiž nebylo žádných pochyb o tom, že dne 21. dubna 1960 bylo ve prospěch právního předchůdce žalobkyně vydáno stavební povolení mimo jiné i na stavbu předmětného domu, jak správně zjistil již soud prvního stupně. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle dovolatelka dále namítla, že odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku

„nikterak nezabýval …tvrzeními … a listinami doloženými … dne 21. 7. 2010 k jejich prokázání“

. Uvedená námitka je však natolik obecná, že právě pro její obecnost nelze její opodstatněnost v dovolacím řízení zodpovědně přezkoumat. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř nebyl tedy použit opodstatněně.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle zpochybnil správnost právního názoru, že předmětný byt měl charakter bytu vystavěného v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku a že šlo tudíž o byt podléhající přidělovací pravomoci orgánu k tomu příslušnému podle

Podle , kterou se provádějí některá ustanovení (citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13. listopadu 1995 , kterým se provádí – srov. zmíněného nařízení), se pro účely ustanovení obč. zák. považovaly za byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace byty podnikové, byty vystavěné v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniků a byty služební. Podle byty vystavěné v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku přidělovala organizace hospodařící s těmito byty po předchozím souhlasu závodního výboru základní organizace Revolučního odborového hnutí po projednání na její členské schůzi a po vyjádření místního národního výboru. Definice podnikového bytu byla obsažena v § 66 zákona č. 1/1964 Sb., o hospodaření s byty. Podle ní šlo o byty trvale určené pro ubytování pracovníků hospodářských, rozpočtových nebo jiných organizací, zejména byty v domech, které organizace vystavěly jako investoři nebo získaly nebo získají ze státní bytové výstavby. Definici pojmu “byty vystavěné v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniků” (ani jiný v té době platný právní předpis) neobsahoval; šlo o byty, jejichž výstavba byla financována podle předpisů k tomu účelu vydaných (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 2000, sp. zn. ).

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že na zjištěném skutkovém základě – jehož správnost nebyla v tomto směru v dovolání zpochybněna – odvolací soud především dovodil, že školní statek byl podnikem, resp. zemědělským podnikem státního sektoru ( písm. a/ ), a že předmětný dům byl vystavěn z jeho vlastních volných prostředků podle a násl. Ú.l. V této souvislosti odkázal rovněž na ustanovení a , o úpravě finančního plánování a finančního hospodaření národních podniků a ostatních organizací státního socialistického sektoru, ve znění před novelou provedenou Dovolací soud zastává názor, že v tomto směru se odvolací soud s danou otázkou vypořádal v intencích závazného právního názoru obsaženého ve zrušujícím rozsudku ze dne 10. listopadu 2009, č. j. -291, a na tom nic nemění ani v tomto směru uplatněné dovolací námitky. Správně, a to i vzhledem k době, po kterou tento stav trvá, tedy uzavřel, že v daném případě šlo o byt vystavěný v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku, podléhající přidělovací pravomoci podle Ani dovolací důvod podle nebyl užit opodstatněně.

Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle , odst. 3 a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. září 2012

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu