Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
E5D921C612C29CC4C1257A9100506175.html
HTML · 23.76 KB
No categories available
26 Cdo 188/2011
26
Cdo 188/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce J. P., bytem v M. L., zastoupeného JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, nábřeží Petra Bezruče 598, proti žalovanému městu Mariánské Lázně, se sídlem v Mariánských Lázních, Ruská 155, zastoupenému JUDr. Milanem Veselým, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Hroznatova 773, o určení nájemního práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 17 C 5/2007 , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. září 2010, č. j. 11 Co 560/2007 -152, takto:
se zrušuje
a věc
se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 9. 2007, č. j. 17 C 5/2007 -52, zamítl žalobu na určení, že žalobce je nájemcem stavební parcely o výměře 2497 m2 v katastrálním území a obci M. L., zapsané na listu vlastnictví č. 1 u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Ch. (dále též jen „předmětný pozemek“) a rozhodl o nákladech řízení.
Zjistil, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku, který vznikl z částí původních parcel, že žalobce (nájemce) uzavřel s Městským úřadem v Mariánských Lázních (pronajímatelem) za účelem výstavby patrových stání pro motorová vozidla dne 11. 3. 1991 smlouvu o dočasném užívání – nájmu pozemku o výměře 2.270 m2 (dále též jen „Nájemní smlouva“), že dne 26. 6. 1991 a 25. 7. 1991 uzavřeli dodatky k Nájemní smlouvě (dále jen „Dodatky“), a dne 21. 12. 1998 dohodu o narovnání (dále též jen „Dohoda o narovnání“), v níž se dohodli, že tam, kde se v Nájemní smlouvě hovoří o pronajímateli Městském úřadu v Mariánských Lázních, jde vždy o město Mariánské Lázně, že nájemce je oprávněn převést svá práva a povinnosti na společnost PARKING CENTRUM, a. s., a dále upřesnili předmět nájmu tak, že jde o předmětný pozemek. Dále zjistil, že Zastupitelstvo města Mariánské Lázně projednalo na svém zasedání konaném dne 14. 2. 1991 postup při uzavírání smluv, týkajících se dispozice s majetkem svěřeným Úřadu města Mariánské Lázně. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř. “), a že Nájemní smlouva je s ohledem na ustanovení § 38 a § 18 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), absolutně neplatná, neboť smlouvu uzavřel na straně pronajímatele Úřad města Mariánské Lázně, který nemá právní subjektivitu ani způsobilost k právním úkonům, tu má totiž jen město jako veřejnoprávní korporace (§ 4 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. , o obcích, ve znění v době uzavření Nájemní smlouvy). Absolutní neplatnost Nájemní smlouvy nemohlo zhojit ani usnesení Městského zastupitelstva Mariánské Lázně (neboť řeší pouze dispozici s majetkem svěřeným městskému úřadu), ani Dohoda o narovnání (jejímž předpokladem je existence dosavadního /původního/ závazku, a s ohledem na „neexistující právo na základě dvoustranného právního úkonu“ nepřichází v úvahu ani narovnání sjednané v dobré víře podle § 586 odst. 2 obč. zák.). Uzavřel, že uvedený stav bylo možné napravit pouze uzavřením nové nájemní smlouvy, k čemuž však nedošlo.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, č. j. 11 Co 560/2007 -77, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. K dovolání žalovaného zrušil toto rozhodnutí Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 3. 2010, č. j. 26 Cdo 2152/2008 -94, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (vytkl odvolacímu soudu, že ačkoliv neprovedl žádné dokazování, dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně). Odvolací soud rozsudkem ze dne 7. 9. 2010, č. j. 11 Co 560/2007 -152, rozsudek soudu prvního stupně (opět) změnil, určil, že nájemcem předmětného pozemku je žalobce a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, včetně nákladů dovolacího řízení.
Za správné považoval zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětného pozemku (vzniklého sloučením částí původních pozemkových parcel), že žalobce uzavřel s Úřadem města Mariánské Lázně Nájemní smlouvu, že Dodatky byl konkretizován termín zahájení stavby (patrových stání pro motorová vozidla), rozšířen předmět nájmu o parcelu a stanoveno roční nájemné, že nájem byl sjednán na 99 let, a že takto sjednaný nájem byl před uzavřením Nájemní smlouvy schválen na třetím zasedání městského zastupitelstva. Po doplnění dokazování a zopakování některých důkazů dále zjistil, že účastníci uzavřeli Dohodu o narovnání, jejímž účelem bylo napravit pochybení a odstranit závady, k nimž dříve docházelo při uzavírání smluv, kdy byl jako pronajímatel označován Městský úřad Mariánské Lázně a nikoliv město Mariánské Lázně, upřesnit a správně specifikovat pronajatou pozemkou parcelu a její rozlohu a upravit výši nájemného (na 50.000,- Kč ročně). Dospěl k závěru, že nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že ho žalobce před podpisem Dohody o narovnání ujistil, že svá práva a povinnosti z nájmu předmětného pozemku již převedl na společnost PARKING CENTRUM, a. s., a že by bez tohoto „převodu nájmu“ k jejímu uzavření nedošlo; přihlédl přitom, že Dohodu o narovnání připravoval za žalovaného jeho právní zástupce, který si musel být vědom skutečnosti, že takovýto „přechod“ nájmu k pozemku, žádný zákon neumožňoval. Uzavřel, že je správný závěr soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení a o neplatnosti Nájemní smlouvy, včetně Dodatků. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že Dohoda o narovnání je platná, neboť podle § 585 odst. 1 obč. zák. se obsah narovnání může týkat i práv a povinností vzniklých na základě neplatně uzavřené smlouvy; odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 415/2001 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 13/2000 . Dohodou o narovnání tak vznikl nový závazkový vztah, jímž je smlouva o nájmu předmětného pozemku, jehož vlastníkem je žalovaný a nájemcem žalobce. Žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že je nájemcem pozemku, je proto důvodná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 241a odst. odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Vytýkal odvolacímu soudu, že se sice zabýval Dohodou o narovnání, nepřihlédl však ke všem zjištěným skutečnostem, zejména k tomu, že žalovaný měl zájem o uzavření dohody pouze za předpokladu, že nájemcem předmětného pozemku bude společnost PARKING CENTRUM, a.s., v níž měl 100% akciovou účast. Má za to, že bylo prokázáno, že ho žalobce uvedl v omyl, a proto je Dohoda neplatná (§ 35 odst. 2 , § 586 odst. 2 obč. zák.). Ačkoliv nedostatek dobré víry namítal žalovaný v řízení opakovaně, odvolací soud se touto námitkou vůbec nezabýval. Dále namítal, že žalovaný nechtěl uzavřít novou smlouvu o nájmu předmětného pozemku, ani nájemní vztah obnovit či napravit do budoucna (od 21. 12. 1998), Dohoda o narovnání byla sepsána pouze jako podklad pro účetnictví. Navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu byla věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce v dovolacím vyjádření vyvracel dovolací námitky žalovaného, uvedl, proč považuje za správné napadené rozhodnutí a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. o. s. ř. ) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ). Tyto vady nebyly dovoláním uplatněny a nevyplývají ani z obsahu spisu.
Dovolatel výslovně uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř.
Namítal, že odvolací soud se „nezabýval“ nedostatkem dobré víry žalobce při uzavření Dohody o narovnání.
Odvolací soud (po zrušení svého prvního rozsudku v této věci dovolacím soudem) v souladu s § 213a odst. 1 , 2 o. s. ř. o. s. ř. jednak zopakoval (část) dokazování provedeného soudem prvního stupně a jednak toto dokazování doplnil. Závěr o skutkovém stavu (odlišný od soudu prvního stupně) týkající se Dohody o narovnání (jejího obsahu a vůle účastníků při jejím uzavření) učinil z takto provedeného dokazování. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak přehledně vyložil, které skutečnosti má za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, srozumitelně vysvětlil, jak provedené důkazy hodnotil ve smyslu § 132 - § 135 o. s. ř. o. s. ř. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že se zabýval i postoji a vůli účastníků (zahrnující i jejich dobrou víru) při uzavření Dohody o narovnání.
Dále namítal, že účastníci nemínili Dohodou o narovnání uzavřít novou smlouvu o nájmu k předmětnému pozemku. Nesouhlasí-li však dovolatel se závěrem odvolacího soudu o uzavření nové smlouvy o nájmu předmětného pozemku, pak přehlíží, že takový závěr z odůvodnění napadeného rozsudku (na rozdíl od předcházejícího rozhodnutí, jenž bylo dovolacím soudem zrušeno) nevyplývá.
Na základě dokazování provedeného v odvolacím řízení odvolací soud posoudil smlouvu uzavřenou účastníky dne 21. 12. 1998 podle § 585 obč. zák. a dospěl k závěru, že se jedná o dohodu o narovnání (nikoliv o novou nájemní smlouvu podle § 663 a násl. obč. zák.). Dokazováním zjistil obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle účastníků, neopomenul přitom žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Přiléhavě poukázal na skutečnost, že žalobce nemohl sám „převést práva a povinnosti nájemce“ na třetí osobu a že pokud nechtěl žalovaný, jenž si návrh dohody nechal vypracovat advokátní kanceláři, pokračovat v nájemním vztahu s žalovaným, ale s jinou obchodní společností, nic mu nebránilo s ní uzavřít novou smlouvu o nájmu; dohodu o narovnání s žalobcem uzavírat nemusel. Dovolatel nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, co bylo předmětem Dohody o narovnání a proč jí účastníci uzavřeli; to však dovoláním úspěšně napadnout nelze.
Dohodu účastníků ze dne 21. 12. 1998 posoudil odvolací soud správně jako dohodu o narovnání uzavřenou podle § 585 obč. zák. Narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu (zde nájem pozemku), kterou odstranili spornost (pochybnost) vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují novými. Dosavadní závazek tak byl nahrazen novým závazkem, který vyplývá z narovnání (§ 585 odst. 3 obč. zák.). Správný je i závěr odvolacího soudu, že předpokladem platnosti dohody o narovnání není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 02. 2002, sp. zn. 29 Odo 415/2001 ), v podrobnostech lze odkázat na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku.
Tvrdí-li dovolatel, že Dohodou o narovnání neměl vzniknout nájemní vztah s žalobcem, ale společností PARKING CENTRUM, a.s., pak toto tvrzení je v přímém rozporu s písemným textem dohody i označením účastníků v dohodě, kteří také dohodu podepsali a lze tak stěží přisvědčit dovolateli, že byl žalobcem uveden v omyl, kdo má být podle Dohody o narovnání nájemcem předmětného pozemku.
Právní závěr odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli dohodu o narovnání, tak odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, právní úpravě (§ 585, 586 obč. zák.) i ustálené soudní praxi.
Odvolací soud se však důsledně nevypořádal s tím, že předmětem závazkového vztahu účastníků byl majetek obce.
Zákon č. 367/1990 Sb. , o obcích, ve znění pozdějších předpisů (v době uzavření Dohody o narovnání), stanovil pro obec specifické povinnosti při nakládání s jejím majetkem. Obec měla povinnost (§ 36a odst. 4 ) zveřejnit v obci vhodným způsobem záměr pronajmout svůj nemovitý majetek (s výjimkou pronájmu bytů) nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v orgánech obce tak, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své nabídky. Otázkou platností smluv při nakládání s majetkem obce se již judikatura Nejvyššího soudu zabývala opakovaně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 1999, pod číslem 121, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 07. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1483/2005 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 09. 06. 2010, sp. zn. 28 Cdo 239/2009 ).
Narovnání je obecně právní institut, jenž má smluvní základ a jehož podstatou je nahrazení dosavadního („starého“) závazku (závazkového vztahu) závazkem novým. Dosavadní závazek tedy zaniká a namísto něho vzniká nový závazek. Dohoda o narovnání proto musí odpovídat obecným požadavkům kladeným na právní úkony z hlediska jejich platnosti. Vzniká-li narovnáním nový závazek a předmětem tohoto závazku měl být nemovitý majetek obce, měl být záměr uzavřít Dohodu o narovnání a za jakých podmínek, uveřejněn před jejím projednáním tak, jak to stanovil § 36a odst. 4 zákona o obcích. Pokud by se tak nestalo, byla by Dohoda o narovnání neplatná (§ 39 obč. zák.).
Dohodou o narovnání vznikl nový nájemní vztah žalobce k předmětnému pozemku, účastníci dohodou odstranili nejen pochybnosti v označení pronajímatele, ale i nepřesnosti v rozsahu předmětu nájmu a zároveň nově upravili výši nájemného. Předmětem nájmu měl být i nadále pozemek obce. Odvolací soud se proto měl zabývat i tím, zda Dohoda o narovnání splňuje nejen obecné předpoklady platnosti právních úkonů, ale i specifické požadavky kladené na majetek obcí. Odvolací soud se však v dané věci posouzením platnosti Dohody o narovnání ze všech naznačených hledisek nezabýval. Jeho právní posouzení je proto neúplné a tudíž i nesprávné.
Protože vzhledem k uvedenému není rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací soud ho zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. o. s. ř. ) a podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu