Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2599/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobkyně AGIRA-CREDIT, spol. s. r. o., se sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, 28. října 854/258, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, adresa pro doručování: Frýdlant nad Ostravicí, Elektrárenská 125, proti žalovaným: 1) P. B., zastoupenému opatrovnicí JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, 2) M. B., 3) A. B., zastoupené Mgr. Stanislavem Strakošem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, 1. máje 741, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. ledna 2012, č.j. , takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) není žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í( ):

Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. října 2010, č.j. -234, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalovaný 1) je výlučným vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí

(výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že smlouva, uzavřená dne 22. listopadu 2000 mezi 1) a 3) žalovanými 1) a 3) o vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“) a darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými 1) a 2) dne 29. srpna 2000, nejsou neplatné. Ve vztahu ke smlouvě o vypořádání SJM okresní soud uvedl, že byla uzavírána v době, kdy žalovaná 3) nebyla informována o pohledávce, kterou žalobkyně následně nabyla, nevěděla o trestním stíhání žalovaného 1), dohoda byla uzavřena za účelem rozvodu manželství podle § 24a zákona o rodině, nebyla uzavřena v rozporu se zákonem, neobcházela ho, ani se nepříčila dobrým mravům. Odsuzující rozsudek žalovaného 1) nabyl právní moci 9. ledna 2006, více jak po 5 letech po uzavření smlouvy. Neshledal neplatnost ani pro nedostatek určitosti ve vymezení jednotlivých movitých věcí a konstatoval, že i v případě, že by smlouva byla neplatná, nemohla by se žalobkyně domáhat určení, že by vlastníkem celých nemovitostí byl žalovaný 1), neboť při vypořádání jsou podíly obou manželů stejné. Ve vztahu k darovací smlouvě pak okresní soud uzavřel, že se nepodařilo prokázat, že by žalovaný 2) věděl v době uzavření smlouvy o pohledávce, kterou žalobkyně nabyla a nebyly zjištěny ani žádné další důvody, které by neplatnost mohly způsobit.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. (výrok I.), odmítl odvolání žalobkyně proti výroku v odstavci III. (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III. až V.). Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Konstatoval, že v daném případě je třeba vycházet z toho, že ke dni, kdy byly obě smlouvy uzavřeny, nebylo prokázáno, že by žalovaný 1) měl osobní závazky, které by svědčily o tom, že by mohl mít úmysl krátit věřitele. Je sice nesporné, že v tomto období jako předseda představenstva obchodní společnosti IR – Investorská a rozvojová, a.s., jednal jménem této společnosti tak, že jí způsobil škodu, nicméně v této době se jednalo o závazky společnosti, a ne o osobní závazky žalovaného 1). Ty vznikly až následně poté, kdy v rámci trestního řízení mu bylo uloženo nahradit škodu ve výši 65.700.000,- Kč této obchodní společnosti. Ke vzniku závazku však došlo až v roce 2006, když k uzavření smlouvy o vypořádání SJM se žalovanou 3) a darovací smlouvy s žalovaným 2) došlo v roce 2000. Proto dospěl k závěru, že obě smlouvy nejsou ve smyslu ust. o.z. neplatné.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z a uplatňuje v něm dovolací důvody podle , b) a V čem konkrétně dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu však z dovolání nevyplývá; pouze uvádí, že „je toho názoru, že platnost smlouvy je nutné řešit nejenom ve vztahu k žalobci, ale i ve vztahu k třetím osobám, tj. pokud je snahou prodávajícího či dárce krátit věřitele, pak postačí, aby v době převodu měl převodce věřitele a tímto věřitelem nemusí být žalobce“. Dovolatelka se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když řízení nebylo přerušeno do skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , tj. trestnímu řízení proti 1) žalovanému. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná 3) ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že má za to, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelka v něm nespecifikuje žádnou právní otázku, která by měla být dovoláním vyřešena a ani neuvádí, že by v dosavadní rozhodovací praxi soudu byla problematika rozhodována rozdílně. Navrhla, aby podané dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení o. s .ř.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Podle je-li dovolání přípustné podle a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [ ] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. , jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].

Dovolatelka ve svém dovolání ovšem [z pohledu , odst. 3 ] neformulovala (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání ( ) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z dovolání je totiž zřejmé, že dovolatelka brojí proti výsledkům dokazování odvolacím soudem (oběma soudy) a v dovolání tak nepřípustně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu , jehož prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání posuzovat nelze (srov. ). Pokud pak dovolatelka polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, činí tak právě s ohledem na svou skutkovou verzi případu; ani tato okolnost ovšem přípustnost dovolání nezakládá. K otázce právního posouzení věci lze pak uvést, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání podle vázán dovolací soud, umožňovaly odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak byl zákonu odpovídajícím způsobem ( ), vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho dovoláním napadeném rozsudku. Z dovoláním napadeného rozsudku nebylo možno ani vyvodit, že by se odvolací soud při posuzování věci ve světle zjištěných skutkových okolností případu odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu.

Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn věty první ve spojení s a , neboť žalovaná 3) má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávající z odměny za zastupování advokátem (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [podle čl. II vyhl. č. , , , a vyhl. č. ] a z náhrady hotových výdajů podle vyhl. č. ve výši 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle a , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit žalované 3) k rukám jejího advokáta, jak je uvedeno shora ( ).

Výrok III. je výrazem procesní situace, kdy žalovaným 1) a 2) žádné (účelně vynaložené) náklady v tomto dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. září 2012

JUDr. Pavel V r c h a, v. r.

předseda senátu