Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 860/2011

26

Cdo 860/2011

ROZSUDEK

a) B. T.

, a

b) B. T.

, obou bytem v K. V. – T., zastoupených JUDr. Alicí Zachariášovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Krymská 5, proti žalovanému

B. Č.

, bytem v K. V., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2010, č. j. -66, takto:

I. Dovolání

se zamítá.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, č. j. -35, uložil žalovanému vyklidit a žalobcům předat vyklizený byt o velikosti 1 + 2 s příslušenstvím I. kategorie o celkové podlahové ploše 61,71 m2, který se nachází v přízemí domu v K. V. (dále jen „předmětný byt“, popř. „byt“), a to do 40 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Po provedeném dokazování zjistil, že žalovaný užíval jako nájemce byt v K. V. jehož spoluvlastníky byli i žalobci, že se žalovaný zavázal (smírem schváleným soudem dne 5. 10. 1998) tento byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům po zajištění přiměřeného náhradního bytu, že v průběhu vykonávacího řízení mu byl jako náhradní byt zajištěn předmětný byt, do něhož se v polovině roku 2000 nastěhoval. Dále zjistil, že žalobci předložili žalovanému nájemní smlouvu, kterou jim s připomínkami vrátil zpět, že dne 20. 6. 2001 vyhotovili další návrh nájemní smlouvy (s nájmem od 1. 7. 2001 na dobu neurčitou), který zaslali žalovanému doporučeně, s výzvou, aby tuto smlouvu podepsal a vrátil ji do 30. 6. 2001, že jako vlastníci předmětného bytu jsou v katastru nemovitostí zapsáni žalobci, že žalobci měnili žalovanému výši nájemného v předmětném bytě, a že žalovaný v bytě doposud bydlí. Na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalovanému nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětného bytu, neboť se mu nepodařilo prokázat, že by žalobcům v akceptační lhůtě (do 30. 6. 2001) vrátil podepsanou nájemní smlouvu, nájemní poměr mezi účastníky proto nevznikl. Ani skutečnost, že se účastníci po dobu deseti let chovali tak, jako by nájem vznikl, nemůže zhojit nedostatek písemné formy nájemní smlouvy.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, č. j. -66, změnil rozsudek soudu prvního stupně, žalobu zamítl, rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu.

Po doplnění dokazování výslechem svědka Mgr. J. H. (z něhož nezjistil žádné významné skutečnosti) s přihlédnutím ke všem okolnostem při uzavírání nájemní smlouvy v roce 2000 a v roce 2001 (zejména ke skutečnosti, že žalobci vrácení návrhu první nájemní smlouvy z roku 2000 urgovali, zatímco návrh smlouvy z roku 2001 nikoliv, že se jednalo o náhradní byt), jakož i k chování účastníků v následujících letech (zejména k délce trvání vztahu mezi účastníky a k tomu, že se i žalobci po celou dobu chovali k žalovanému jako k nájemci), na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný prokázal své tvrzení, že podepsaný návrh nájemní smlouvy z 20. 6. 2001 vrátil ve stanovené lhůtě žalobkyni poštou, a že nájemní smlouva k předmětnému bytu tak byla uzavřena. Za další důvod pro zamítnutí žaloby pak považoval i skutečnost, že předmětný byt představoval bytovou náhradu pro žalovaného, který se do ní nastěhoval a začal tento náhradní byt užívat. Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil a žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “), a uplatnili v něm dovolací důvod podle Vytýkali odvolacímu soudu, že v rozporu s právními předpisy a judikaturou posoudil otázku důkazního břemene i existenci nájemního poměru žalovaného k předmětnému bytu. Zdůraznili, že není podstatné, kdy žalovaný návrh nájemní smlouvy podepsal, ale jen to, zda jim podepsanou smlouvu vrátil v akceptační lhůtě, tj. do 30. 6. 2001. Mají za to, že „zcela bez pochybností“ nebylo v řízení prokázáno, že tak učinil. Nechápou, proč by pro žalovaného mělo být obtížné prokázat vrácení podepsané smlouvy v akceptační době, neboť mu nic nebránilo uschovat si podací lístek od zásilky a není proto důvod, aby byl zproštěn důkazního břemene. Nesouhlasili ani s tím, jak odvolací soud hodnotil chování účastníků (to, že neupomínali žalovaného o vrácení podepsané nájemní smlouvy, že se chovali jako by nájemní poměr vznikl, že žalovanému zajistili byt jako náhradní v souladu s vykonatelným soudním rozhodnutím) po té, co mělo dojít k uzavření nájemní smlouvy a jaké závěry z toho učinil. Poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , podle něhož ze skutečnosti, že se pronajímatelé nebránili užívání bytu bez platné nájemní smlouvy, nelze dovodit konkludentní uzavření nájemní smlouvy. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal ani s tímto rozsudkem, ani s dalšími rozhodnutími (sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. ), na něž poukazovali. Nesouhlasili ani s aplikací Předmětný byt sice zajistili žalovanému jako byt náhradní, do bytu se však žalovaný v průběhu výkonu rozhodnutí nastěhoval dobrovolně, vykonávací řízení proto bylo zastaveno. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a (tyto vady nebyly dovoláním uplatněny a z obsahu spisu nevyplývají), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Podle obsahu dovolání ( ) dovolatelé posléze uvedenou vadu řízení namítli (námitkou, že se odvolací soud „nevypořádal“ s rozsudky Nejvyššího soudu, na něž poukázali).

Z obsahu spisu dovolací soud zjistil, že na výše uvedená soudní rozhodnutí poukázali dovolatelé až v dovolání. Odůvodnění napadeného rozsudku má všechny náležitosti stanovené v , 2 , je v něm uvedeno, k jakému zjištění o jednotlivých skutečnostech odvolací soud dospěl, na základě jakých důkazů a jak tyto důkazy hodnotil. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod podle nebyl užit opodstatněně.

Dovolatelé zpochybnili skutkové zjištění odvolacího soudu, že jim žalovaný vrátil podepsaný návrh nájemní smlouvy z 20. 6. 2001 a uplatnili tak i dovolací důvod podle

Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud při svém skutkovém závěru o uzavření nájemní smlouvy z 20. 6. 2001 (zejména její řádné akceptace žalovaným) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti logický rozpor a neodporuje až I když žalovaný ke svému tvrzení, že návrh nájemní smlouvy z 20. 6. 2001 podepsal a podepsaný odeslal dovolatelce, nebyl schopen s ohledem na odstup času označit žádný důkaz, jenž by toto tvrzení prokazoval přímo, odvolací soud správně přihlédl k ostatním (nepřímým) důkazům (tvořícím ucelený důkazní řetězec), které toto tvrzení dostatečně prokazují. Přiléhavě poukázal na všechny okolnosti případu - na chování účastníků v roce 2000, kdy dovolatelka předložila žalovanému první návrh nájemní smlouvy, který jí (po její urgenci) vrátil s připomínkami zpět, na její chování v roce 2001, kdy žalovanému zaslala druhý návrh nájemní smlouvy i k jejímu jednání v následujících (deseti letech), v nichž akceptaci nájemní smlouvy nikdy neurgovala, ač s žalovaným pokračovala v komunikaci a korespondenci si vedla pečlivě (podle tvrzení dovolatelů), dovolatelé vystupovali jako pronajímatelé a žalovaného považovali za nájemce, a to i přes jejich vypjaté vztahy.

Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení věci podle a násl., a , , ve znění do 30. 3. 2006 (dále též jen „obč. zák.“) jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v (ve spojení s ). Ani dovolací důvod podle tak nebyl užit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle dovolatelé namítali, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku důkazního břemene, neboť nesprávně přenesl důkazní břemeno prokázání doručení akceptace návrhu písemné nájemní smlouvy z 20. 6. 2001 na žalobce.

Lze souhlasit s žalobci, že důkazní břemeno k tvrzení žalovaného, že návrh smlouvy akceptoval a akceptace došla (v akceptační lhůtě) žalobkyni, bylo na straně žalovaného, v jehož prospěch (podle hmotného práva) tvrzení bylo. Odvolací soud však tuto povinnost nepřenesl na žalobce, jen v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil obtížnost důkazní situace žalovaného s přihlédnutím k okolnostem případu a přihlédl k ní při hodnocení důkazů.

Závěr odvolacího soudu, že došlo k uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu v písemné formě (jak to vyžadoval § 686 odst. 1 obč. zák.), je v souladu s ustanovením § 43a - § 46 obč. zák. Vrátil-li žalovaný písemný návrh dovolatelky (§ 43a obč. zák.) na uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu z 20. 6. 2001, dovolatelce opatřený svým podpisem (tak jak jej k tomu vyzvala) v jí určené lhůtě, akceptoval ho (§ 43c obč. zák.) a došlo tak uzavření písemné smlouvy o nájmu předmětného bytu (§ 46 obč. zák.).

Odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. , není případný vzhledem k odlišnému skutkovému stavu v dané věci, neboť v ní se soud zabýval tím, zda z chování účastníků lze usoudit na konkludentní uzavření nájemní smlouvy; v souzené věci se však soudy konkludentním uzavřením nájemní smlouvy vůbec nezabývaly. Stejnou problematikou jako v souzené věci se nezabývala ani další rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž dovolatelé poukazují – rozsudkem ze dne 16. 09. 2009, sp. zn. , zrušil dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, neboť ten se nevypořádal s judikaturou a se všemi relevantními skutečnostmi, a v rozhodnutích sp. zn. a sp. zn. se soudy zabývaly včasností přijetí návrhu smlouvy (v souzené věci dovolatelé nezpochybňují včasnost přijetí jejich nabídky, ale tvrdí, že k její akceptaci vůbec nedošlo).

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahové konkretizace) správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl soud podle , a , s přihlédnutím k tomu, že žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení náklady, na které by měl vůči dovolatelům právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. srpna 2012Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.předsedkyně senátu