Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 4036/2011

33

Cdo 4036/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Ing. V. N., zastoupeného Mgr. Michalem Janíkem, advokátem se sídlem Příbram II, Dlouhá 141, proti žalované A. S., zastoupené JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Praha 5, Lidická 28, o zaplacení 160.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2011, č. j. -115, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Miroslava Zemana, advokáta se sídlem Praha 5, Lidická 28.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 160.000,- Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku půjčky.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. dubna 2010, č. j. -97, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 160.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 19,5 % od 1. 1. 1998 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci jsou bývalí manželé. Žalovaná koupila se souhlasem žalobce jimi užívaný byt v P., který nebyl vypořádán v rámci zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Účastníci se dohodli, že tento byt bude prodán za 500.000,- Kč a že polovinu kupní ceny žalovaná žalobci uhradí. Toto vypořádání bylo zastřeno neexistující půjčkou a dne 5. 11. 1996 zajištěno písemným uznáním dluhu, jehož důvodem měla být půjčka. Částku 90.000,- Kč žalovaná žalobci zaplatila a na zbytek jeho pohledávky si započetla svou údajnou pohledávku z titulu dlužného výživného na syna; existenci takové pohledávky se jí v řízení nepodařilo prokázat. Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že účastníci se po rozvodu dohodli na vypořádání práv a povinností ze společného bydlení, přičemž tuto dohodu zastřeli smlouvou o půjčce. Jestliže žalovaná vůči žalobci uznala svůj dluh, byť byl jeho důvod nesprávně označen jako půjčka, má tento její právní úkon stejné účinky i ve vztahu k disimulovanému právnímu úkonu. Námitce žalované, že došlo k promlčení práva žalobce na zaplacení 160.000,- Kč, proto nepřisvědčil.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. dubna 2011, č. j. -115, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 160.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce žalované 250.000,- Kč nikdy nepůjčil a písemnou smlouvou o půjčce účastníci zastřeli svou dohodu o vypořádání práv k bytu v P., jehož vlastníkem se v rámci privatizace stala žalovaná. Vzhledem k tomu, že žalobce učinil předmětem řízení výlučně svůj údajný nárok z půjčky a v řízení netvrdil skutkové okolnosti, jimiž by bylo možné identifikovat jiný jeho nárok vůči žalované, nezbylo než žalobu, jíž požadoval vrácení půjčky, zamítnout. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem ke skutkovému vylíčení rozhodujících skutečností nepřicházel v úvahu postup soudu podle Nadto jako obiter dictum nepřisvědčil soudu prvního stupně ani v tom, že právo žalobce na zaplacení 160.000,- Kč z disimulovaného právního důvodu (z majetkového vypořádání) by nebylo promlčeno; uznala-li totiž žalovaná vůči žalobci dluh z půjčky, ačkoli neexistoval, nezpůsobil tento její úkon přetržení běhu promlčecí doby pro její dluh z jiného právního důvodu. Uznání dluhu totiž není novým právním důvodem závazku, zakládá se jím pouze vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání existoval. Tuto domněnku se v posuzovaném případě podařilo žalované vyvrátit, neboť prokázala, že jí uznaný dluh z půjčky nikdy nevznikl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil, jestliže uzavřel, že jeho právo na zaplacení 160.000,- Kč je promlčeno, neboť právní úkon žalované ze dne 5. 11. 1996 (uznání dluhu) nemohl způsobit přetržení běhu promlčecí doby k uplatnění práva na zaplacení „vypořádacího podílu za byt“ a založit běh desetileté promlčecí doby. Připomíná, že požadavek uznat dluh co do důvodu je splněn identifikací dluhu nikoli z hlediska právního důvodu, nýbrž z hlediska jeho skutkového vymezení tak, aby jej nebylo možno zaměnit s případným jiným nárokem osoby, jíž je uznávací úkon adresován. Má za to, že ačkoli je v uznávacím prohlášení žalované ze dne 5. 11. 1996 jako právní důvod dluhu výslovně uvedena půjčka, lze z jeho obsahu dovodit, že uznávaný dluh „má vazbu na výše uvedený byt“ a nelze jej zaměnit za jiný závazek žalované. Byl-li smlouvou o půjčce zastřen (platný) právní úkon majetkového vypořádání, pak i uznávacím prohlášením byl uznán dluh ze zastřeného právního úkonu. Vůlí žalované totiž bylo uznat závazek ze zastřeného právního úkonu. Dále žalobce odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud totiž byla jím tvrzená smlouva o půjčce soudem hodnocena jako jiný právní úkon, měl být ve smyslu soudem poučen, aby k tomu uvedl veškeré rozhodné skutečnosti. Žalobce není srozuměn ani s výrokem o nákladech řízení. Vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodování o nákladech řízení nezohlednil skutečnost, že žalovaná vůči němu dluh uznala a zavázala se jej uhradit.

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve věci samé bylo podáno ve lhůtě uvedené v zákona číslo , , ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „ “), k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem ( , 4 ) a je přípustné podle

Naplnění dovolacího důvodu podle , jímž lze vytýkat, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel v absenci jeho poučení podle Prosazuje názor, že měl být odvolacím soudem poučen, že jím tvrzená smlouva o půjčce by mohla být posouzena po právní stránce jinak. Tato výtka není opodstatněná. Odvolací soud totiž nezaložil své rozhodnutí na tom, že žalobcem tvrzené skutkové okolnosti (skutek) by bylo možné posoudit po právní stránce jinak, než podle jeho právního názoru. Nedovodil ani, že by žalobce nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Uzavřel, že žalobcem tvrzený skutek se nestal (tj. že žalobce žalované žádné peníze nepůjčil). Nejde tedy o situaci předvídanou v ustanovení a nebylo povinností odvolacího soudu ve smyslu uvedeného ustanovení postupovat. Dovolací důvod podle tudíž nebyl uplatněn právem.

V rámci dovolacího důvodu uvedeného v , jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, uplatnil žalobce námitky, jejichž podstatou je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil uznání dluhu ze dne 5. 11. 1996, resp. jeho právní účinky. Žalobce je přesvědčen, že uznala-li žalovaná písemně, že mu dluží částku 250.000,- Kč z titulu půjčky, došlo k přetržení běhu promlčecí doby a počátku běhu nové desetileté promlčecí doby. Tento právní závěr zakládá jednak na názoru, že byl-li uznán dluh ze simulovaného právního úkonu, vztahuje se uznání rovněž na platný disimulovaný právní úkon v důsledku aplikace obč. zák., a jednak na tom, že v textu uznání byl uznávaný dluh popsán skutkově tak, že byť se hovoří o půjčce, je zřejmé, že jde o dluh plynoucí z vypořádání majetkových práv k bytu a tento důvod není zaměnitelný s jiným.

Podle , věty první, zákona číslo , , ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „obč. zák.“), uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval.

Podle § 41a obč. zák. má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby (odst. 1). Má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený (odst. 2).

Institut uznání dluhu podle obč. zák., který byl s účinností od 1. 1. 1992 vtělen do jeho novelou provedenou , je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K platnému uznání dluhu podle obč. zák. je kromě obecných náležitostí ( a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši (tedy uznal dluh co do důvodu a výše). Z uvedeného logicky vyplývá, že splněním předpokladů uvedených v obč. zák. dochází jednak k založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu a jednak jsou s ním spojeny i právní účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu věty druhé obč. zák.

Podle skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Právní teorie (srovnej např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. . Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 708 s.) i soudní praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, sešit 30/2004, č. C 2736/2004) je zajedno v tom, že uznání dluhu není novým právním titulem závazku. Zakládá se jím právní domněnka, že dluh v době jeho uznání existoval, která je ovšem vyvratitelná důkazem opaku ( ). Znamená to, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Procesním důsledkem uznání dluhu je přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka. Věřitel tak má v případě sporu usnadněnou pozici tím, že nemusí prokazovat vznik dluhu a jeho výši v době uznání. Na dlužníku naopak je, chce-li být ve sporu úspěšný, aby prokázal, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo jinak zanikl. Tyto skutečnosti jsou totiž pravým opakem toho, co uvádí domněnka, tj. jsou způsobilé, vyjdou-li v řízení najevo (tj. unese-li dlužník ve vztahu k nim důkazní břemeno), vyvrátit obsah domněnky.

Zpochybněný právní závěr, že uvedené uznání dluhu nevyvolalo mezi účastníky žádné právní účinky, tedy ani počátek běhu nové desetileté promlčecí doby u uznaného dluhu, založil odvolací soud na zjištění, že žalovaná písemně uznala, že dluží žalobci částku 250.000,- Kč z důvodu půjčky, že žalovanou částku (včetně dalších 90.000,- Kč, které žalovaná žalobci již zaplatila) žalobce žalované nepůjčil, ale dohodl se s ní, že mu ji zaplatí z titulu vypořádání majetkových vztahů k bytu. Již například v rozsudku ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že plyne-li z písemného prohlášení, že důvodem uznávaného dluhu je např. půjčka, nelze tento důvod vzniku závazku vzhledem k nutnosti zachování písemné formy ( obč. zák.) nahrazovat novým důvodem. Vzhledem k tomu, že uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dlužníka uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem y, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který tento jednostranný právní úkon učinil, případně věřiteli, jemuž byl tento úkon adresován, byl zřejmý jak důvod, tak výše uznávaného dluhu, není-li to seznatelné již z textu y. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a soud nemůže interpretací obsahu právního úkonu podle obč. zák. učiněný písemný projev vůle měnit či nahrazovat.

Odvolací soud posoudil věc správně, jestliže dovodil, že pokud se žalované v řízení podařilo prokázat, že jí žalobce žádnou půjčku neposkytl, nevyvolalo uznání dluhu ze dne 5. 11. 1996 zákonem předvídané důsledky, spočívající v započetí běhu nové desetileté promlčecí doby. Žalovaná uznala výslovně dluh z půjčky a nelze tedy přisvědčit žalobci, že uznaný dluh je v uznávacím prohlášení nezaměnitelně popsán jako dluh z vypořádání majetkových vztahů k bytu. Jak bylo výše vyloženo, musí být důvod uznávaného dluhu z textu y objektivně seznatelný a nezaměnitelný, tzn. nevzbuzovat pochybnosti ani mezi nezúčastněnými osobami, o jaký konkrétní dluh se jedná. Právě odkazem na půjčku je však tento důvod jasně a nezaměnitelně v obecné rovině formulován tak, že se nemůže jednat o dluh z jiného obecně definovaného právního úkonu (např. dohoda o vypořádání). Ze stejného důvodu je lichá rovněž námitka žalobce, že byl-li výslovně uznán dluh z právního úkonu, který byl simulován, vztahuje se uznání rovněž na právní úkon, který byl tímto simulovaným právním úkonem zastřen, neboť účastníci ve skutečnosti chtěli tento dluh uznat a vyvolat důsledky s takovým uznáním spojené. Ani v takovém případě totiž není splněna podmínka, že uznání může vyvolat zákonem předvídané účinky jen vůči dluhu, který je z písemného vyhotovení uznání jednoznačně a nezaměnitelně seznatelný. Dovolací důvod uvedený v tudíž není v posuzovaném případě naplněn.

Přestože je v dovolání výslovně uvedeno, že směřuje rovněž proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, žádné konkrétní výhrady proti tomuto výroku dovolání neobsahuje. I kdyby žalobce nesouhlas s tímto výrokem odůvodnil, nebylo by proti němu dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).

Protože se žalobci prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud jeho dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a Žalobci, jehož dovolání bylo zamítnuto, uložil povinnost zaplatit žalované náklady dovolacího řízení, jež jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 17.250,- Kč ( , st. 1 bod 7 ve spojení s , a , v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč ( a a 3 , v platném znění) a z částky 3.510,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle , o dani z přidané hodnoty ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 26. září 2012

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.

předsedkyně senátu