Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
1F26C706CF225146C1257A91003697A4.html
HTML · 19.5 KB
No categories available
28 Cdo 4435/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. I. Š., bytem v P., zastoupené Mgr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem ve Všenorech, ul. Květoslava Mašity 317, proti žalované J. P., bytem v P., zastoupené JUDr. PhDr. Odřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o zaplacení 560.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 58/2006 , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2011, č. j. 21 Co 2/2011 -159, takto:I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. června 2008, č. j. 11 C 58/2006 -130, jímž bylo žalované uloženo zaplatit původnímu žalobci Ing. V. M. (jehož procesní nástupnicí se za odvolacího řízení stala žalobkyně Ing. I. Š.) částku 560.000,- Kč spolu s 3% úrokem z prodlení od 26. 10. 2004 do zaplacení.
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vzal za prokázané, že žalobce Ing. V. M. v lednu r. 2004 udělil žalované oprávnění k nakládání s jeho vkladem na vkladní knížce vystavené Českou spořitelnou, a.s., a to zejména pro případ své bezmocnosti, kdy by tak nemohl činit on sám. V době, kdy byl hospitalizován, pak žalovaná z jeho účtu vybrala částky 200.000,- Kč (dne 5. 10. 2004), 300.000,- Kč (dne 15. 10. 2004) a 60.000,- Kč (dne 26. 10. 2004), aniž by je ovšem žalobci předala či jinak použila v jeho prospěch; v tomto směru svá tvrzení – ač soudem řádně poučena o břemenu důkazním – žalovaná neprokázala. Byť mezi účastníky existoval do roku 2004 přátelský vztah, nebylo prokázáno, že by žalovaná měla právní důvod ponechat si vybrané peněžní částky, které náležely žalobci (vkladateli). I odvolací soud tudíž uzavřel, že žalovaná získala na úkor žalobce majetkový prospěch bez zákonem uznaného důvodu, tedy bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobci vydat (§ 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.) o. s. ř. ), ke kvalifikaci dovolacích důvodů se v něm blíže nevyslovila. Konkrétně namítala, že se soudy obou stupňů „nevypořádaly s daným typem finančního produktu – vkladní knížkou, jež má svá specifika“. Dovozovala, že již předáním vkladní knížky do jejích rukou žalobce projevil vůli, aby „volně nakládala s finančními prostředky složenými na účtu“ a dle jejího názoru tak nebylo třeba (žalobcova) „dalšího specifického souhlasu“. Výpovědi žalobce a dalších slyšených svědků, zejm. I. Š., pokládá žalovaná za nevěrohodné, i proto, že o výběru vkladu lze získat vědomost již z vkladní knížky samé a nebylo tedy třeba žalobcova dotazu u peněžního ústav u. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil „soudu prvního stupně“ k dalšímu řízení.
Žalobkyně (procesní nástupkyně Ing. V. M., zemř.) se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. (a to proto, že i naposledy vydaným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně o věci samé shodně, jako v dřívějším rozsudku ze dne 12. července 2006, č. j. 11 C 58/2006 -42, jenž byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 11. prosince 2006, č. j. 21 Co 486/2006 -82), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Žalovaná v dovolání nevymezuje žádnou právní otázku, jíž by bylo lze kvalifikovat jako otázku zásadního právního významu a která by byla určující pro rozhodnutí o věci samé. To je založeno na závěru, že žalovaná si peněžní prostředky, vybrané z žalobcova vkladu na vkladní knížce, přisvojila bez právem uznaného důvodu a v řízení neprokázala svá tvrzení, že takto vybrané částky žalobci následně předala. Zpochybňuje-li žalovaná posléze uvedený závěr a odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení v řízení provedených důkazů (pokládajíc v něm slyšené svědky za nevěrohodné), jde o označení otázek nikoliv právních, nýbrž skutkových, které rozsudek po právní stránce zásadně významným nečiní a přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. nezakládají. Nelze k nim přihlížet i proto, že jde o námitky podřaditelné (nanejvýše) dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , jenž zde dovolatelce k dispozici není.
Otázka, kdy a z jakých zdrojů se žalobce dozvěděl o výběrech žalované, není pro rozhodnutí v dané věci ba ani významná, nehledě na to, že i stran této skutečnosti jsou tvrzení žalované vnitřně rozporná, pokud žalovaná tvrdí, že informace o nakládání s peněžními prostředky mohl žalobce získat již z vkladní knížky, do níž se tyto údaje zaznamenávají, ačkoliv tuto vkladní knížku – jak současně uvádí – měla ona ve svém držení.
K samotné otázce nakládání s vkladem (§ 780 odst. 1 obč. zák.) a vlastnictví peněžních prostředků složených vkladatelem peněžnímu ústav u sluší se odkázat též na ustálenou judikaturu – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010 , publikovaný pod č. 144/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud uzavírá, že „nakládání s vkladem zahrnuje i změnu v osobě věřitele ve vkladovém vztahu. Vkladatel (věřitel) může svou pohledávku (včetně jejího příslušenství a všech práv s ní spojených, viz § 524 odst. 2 obč. zák.) postoupit jinému toliko písemnou smlouvou; ta může být úplatná nebo bezúplatná (srov. § 527 odst. 1 obč. zák.). Bezúplatnou (písemnou) smlouvu o postoupení pohledávky lze ztotožnit s darováním práva nebo jiné majetkové hodnoty jako předmětů občanskoprávních vztahů (§ 118 odst. 1 obč. zák.).Z uvedeného vyplývá, žepeněžní prostředky, které převzal peněžní ústav (vklad), nelze darovat tím způsobem, že vkladatel s úmyslem obdarovat předá vkladní knížku (na jméno) třetí osobě, případně prohlásí, že jí peněžní prostředky (vklad) poskytuje jako dar; na tom nic nemění okolnost, že osoba odlišná od vkladatele je ve smyslu ustanovení § 780 odst. 1 obč. zák. osobou oprávněnou s vkladem nakládat“.
Dovozuje-li tedy žalovaná, že oprávnění přisvojit si peněžní prostředky jí vzniklo již samotným předáním vkladní knížky vkladatelem, jde o názor očividně nesprávný, s nímž se judikatura rozchází.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které (z pohledu v něm označených otázek) nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ) a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. ), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 , § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 , věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalobkyni v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2012Mgr. Petr K r a u spředseda senátu