Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3939/2010

20

Cdo 3939/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. L. M.

a b)

A. M.

, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1469/9, proti povinnému

K. K.,

pro částku 6.892,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. , o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Praze z 29.1.2010, č.j. -62, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 13.10.2009, č.j. -56, jímž okresní soud podle ustanovení zastavil exekuci. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že v daném případě sice byl proveden soupis movitých věcí, že ten je však nutno hodnotit jako bezvýsledný, neboť sepsaný automobil nebylo možno vydražit, jelikož první dražba nařízená na 22.8.2007 byla odložena z důvodu podání žádosti povinného o odklad provedení výkonu, a druhá dražba nařízená na 20.11.2008 se nekonala, neboť se nedostavil žádný zájemce o dražbu a povinný sepsané motorové vozidlo v mezidobí odvezl do svého bydliště ve Slovenské republice. K výzvě soudu oprávnění sdělili, že další movité věci se nacházejí v rodinném domku povinného ve Slovenské republice. Protože výkon rozhodnutí, uzavřel odvolací soud, může být soudy České republiky prováděn pouze na území našeho státu, platí, že oprávnění žádné další místo na území ČR, kde by mohl být proveden dodatečný soupis případných jiných movitostí, soudu nesdělili, takže podmínky pro aplikaci ustanovení jsou splněny.

Proti usnesení odvolacího soudu podali oprávnění dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení , odst. 3 ; zásadní právní význam přisuzují napadenému rozhodnutí s odůvodněním, že v něm měla být zodpovězena judikaturou Nejvyššího soudu dosud neřešená otázka, totiž zda „skutečně neexistuje možnost realizovat vykonávací řízení, když povinný svévolně z místa dražby v České republice odveze sepsaný automobil na Slovensko.“ Oprávnění mají za to, že „česko-slovenská smlouva o právní pomoci č. 209/1993 Sb. poskytuje zejména v článcích 6 a 18 dostatečný prostor k tomu, aby vykonávací řízení bylo řádně dovršeno, jelikož podle těchto ustanovení smlouvy lze požádat příslušné slovenské orgány o vydání předmětného automobilu a jeho transport na náklady povinného na místo, kde se měla konat dražba.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. , pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Dovolatelé napadenému rozhodnutí sice přisuzují zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené právní otázky totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Předně nelze přisvědčit námitce dovolatelů, že „dostatečný prostor k řádnému dovršení vykonávacího řízení poskytuje česko-slovenská smlouva o právní pomoci č. 209/1993 Sb.“ zejména její ustanovení článků 6 a 18, jelikož tato smlouva byla nahrazena Nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.12.2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutích v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I.“), jak to plyne z ustanovení článku 69 Nařízení Brusel I.

V souzené věci však nepřichází v úvahu ani aplikace tohoto Nařízení Brusel I., jelikož jeho ustanovení se vztahují pouze na případy, kdy má být rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné, vykonáno v jiném členském státě poté, co zde bylo na návrh kterékoliv zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné (článek 38.1. Nařízení). O takový případ však nejde v souzené věci, kdy byl českým exekučním soudem nařízen, prováděn – posléze zastaven – výkon rozhodnutí (platebního rozkazu Okresního soudu Praha – východ z 26.10.2006, č.j. -4) vydaného v České republice, tedy v témže státě.

Z uvedeného řešení otázky, který v úvahu přicházející právní předpis má být aplikován, plyne, že použit má být právní předpis České republiky, tedy . Nesprávná interpretace ani aplikace jeho ustanovení však dovoláním namítána není, a oprávnění odvolacímu soudu nevytýkají ani případné nesplnění podmínek pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení

Protože vzhledem k výše uvedenému je namístě závěr o nedostatku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, povinnému však prokazatelné náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl dle , a věty první právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. září 2012

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu