Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1708/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. Z., zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 3) KOGEN, a. s., se sídlem v Praze 1, Malostranské nám. 23/37, a 4) České republice - Ministerstvu zemědělství ČR, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o určení vlastnictví a správy pozemků, o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2011, č.j. -482, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud ve Znojmě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. března 2008, č.j. -377, zamítl

„žalobu na určení, že kupní smlouva č. 10037605/27 uzavřená dne 7. 7. 2005 mezi 1. žalovaným Pozemkovým fondem ČR jako prodávajícím a 2. žalovanou Mgr. O. Z., jako kupující, je neplatná.“

(výrok I.). Dále zamítl

„žalobu na určení, že vlastníkem pozemků parc. č. 2351/1 – orná půda a parc. č. 2351/2 – orná půda, oba vedené u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Z., pro obec a katastrální území D.

(dále též „předmětné nemovitosti“ nebo „předmětné pozemky“)

, je Česká republika.“

(výrok II.), stejně jako

„žalobu na určení, že 1. žalovaný Pozemkový fond ČR spravuje pozemky parc. č. 235/1 – orná půda a parc. č. 235/2 – orná půda, oba vedené u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Z., pro obec a katastrální území D., ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.“

(výrok III.). Konečně soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vydání rozsudku, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s žalobcem (v rozsudečném výroku specifikovanou) kupní smlouvu k předmětným nemovitostem (výrok IV.) a navazujícími výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně neshledal žalobcův naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, ani na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem či na určení správy těchto nemovitostí žalovaného 1). Současně však – jak plyne z jeho odůvodnění – se zabýval žalobou i z věcného hlediska.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem 16. listopadu 2010, č.j. -421, potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud dovodil, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, vyjma žalobyna určení správy Pozemkového fondu.Odvolací soud se poté se věcně zabýval žalobou, zda žalovanému 1) v době rozhodování soudu svědčí právo správy k předmětným pozemkům. Dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná „a protože na základě ní přešlo vlastnické právo z České republiky na 2. žalovanou, nemůže se žalobce úspěšně domáhat po Pozemkovém fondu, který již není správcem předmětné nemovitosti, aby na něj bylo převedeno vlastnictví k tomuto pozemku.“

K dovolání žalobce Nejvyšší soud (dále již „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 19. května 2011, č.j. -449, „dovolání žalobce proti té části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2010, č.j. -421, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. března 2008, č.j. -377, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že kupní smlouva č. 10037605/27, uzavřená dne 7. července 2005 mezi žalovanými 1) a 2), je neplatná“, odmítl (výrok I.). Dále „rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2010, č.j. -421, vyjma části výroku I. rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. března 2008, č.j. -377, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že kupní smlouva č. 10037605/27, uzavřená dne 7. července 2005 mezi žalovanými 1) a 2), je neplatná,“zrušila věc v tomto rozsahu vrátilodvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu nesprávný právní závěr, že dovolateli nesvědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalované 4) k předmětným pozemkům.

V následujícím řízení odvolací soud v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III, IV a V. a rozhodl o náhradě nákladů o náhradě odvolacího řízení (výroky II. a III.). Dospěl k závěru, že „kupní smlouvu uzavřenou mezi žalovaným 1) a žalovanou 2) považuje za platnou, protože na základě ní přešlo vlastnické právo z České republiky na žalovanou 2), nemůže se žalobce úspěšně domáhat po Pozemkovém fondu, který již není správcem předmětné nemovitosti, aby na něj bylo převedeno vlastnictví k tomuto pozemku“.

Proti tomuto rozsudku žalobce podal dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení a dovolací důvody spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení i b) V dovolání žalobce namítá nesprávné právní posouzení závěrů odvolacího soudu týkajících se platnosti předmětné smlouvy, především však vady řízení a nesprávné hodnocení skutkových otázek.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku – se (zákonem odpovídajícím způsobem - ) řádně vypořádal se všemi právními otázkami, které žalobce uplatnil v odvolacím řízení. Jestliže nyní žalobce v dovolání brojí proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, činí tak výhradě na základě tvrzených okolností podřaditelných pod dovolací důvody ve smyslu (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci) a odst. 3 (tj., že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), k nimž ovšem Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti tohoto dovolání podle , poslední věty za středníkem, nemohl přihlédnout. Rovněž dovolací důvod podle (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) vychází ze skutkové verze dovolatele, jako polemika se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci odvolacím soudem. Jinými slovy řečeno, vzhledem ke skutkovému stavu, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a jímž je při posuzování přípustnosti dovolání Nejvyšší soud vázán, nelze uzavřít, že by napadené rozhodnutí podle , odst. 3 mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. září 2012

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.

předseda senátu