Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3475/2010

32

Cdo 3475/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Nemocnice s poliklinikou Karviná – Ráj, příspěvkové organizace, se sídlem v Karviné – Ráji, Vydmuchov 399/5, PSČ 734 12, identifikační číslo osoby 00844853, zastoupené JUDr. Miroslavem Richterem, advokátem, se sídlem v Karviné, Ciolkovského 282, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2, o zaplacení částky 3.664.935,07 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2010, č. j. , 21/2010-122, takto:

č. j. , 21/2010-122, se v té části výroku pod bodem I, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. srpna 2009, č. j. -83, ve znění opravného usnesení ze dne 26. října 2009, č. j. -96, v části přisuzujících výroků ve věci samé a zamítnuta žaloba co do částek Kč 1.269.674,- s úrokem z prodlení od 1. prosince 2005 do zaplacení, Kč 1.195.715,- s úrokem z prodlení od 1. května 2006 do zaplacení a Kč 1.199.546,07 s úrokem z prodlení od 1. prosince 2006 do zaplacení, jakož i ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů pod body II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 12. srpna 2009, č. j. -83, ve znění opravného usnesení ze dne 26. října 2009, č. j. -96, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3.664.935,07 Kč s úrokem z prodlení tam specifikovaným (výrok pod bodem I), dále částku 283.625,32 Kč na úroku z prodlení z částky 1.583.832,40 Kč od 1. prosince 2005 do 17. prosince 2007 (výrok pod bodem II), částku 230.127,41 Kč na úroku z prodlení z částky 1.565.930,42 Kč od 1. května 2006 do 17. prosince 2007 (výrok pod bodem III) a částku 180.058,98 Kč na úroku z prodlení z částky 1.797.634,92 Kč od 1. prosince 2006 do 17. prosince 2007 (výrok pod bodem IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem V).

Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky existoval v letech 2005 a 2006 smluvní vztah založený smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče ze dne 9. srpna 2001, jejíž přílohou (průběžně aktualizovanou) byly i údaje o poskytované zdravotní péči a o personálním obsazení žalobkyně. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytovala pojištěncům žalované ústavní péči v léčebně dlouhodobě nemocných, jež měla být hrazena paušální platbou za tzv. ošetřovací den OD 00024 podle , kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami. Za I. pololetí roku 2005 žalobkyně vykázala zdravotní péči v objemu 26.717.655,- Kč. Žalovaná na tuto péči uhradila částku 25.447.981,- Kč a dne 18. prosince 2007 doplatek ve výši 331.995,99 Kč. Zbývající část nezaplatila s odůvodněním, že personální obsazení žalobkyně neodpovídá a platbu za poskytnutou zdravotní péči proto vypočítala kombinací ošetřovacích dnů OD 00024 a OD 00005. Za II. pololetí roku 2005 žalobkyně vykázala zdravotní péči v objemu 27.505.112,- Kč, přičemž žalovaná jí uhradila částku 26.309.397,- Kč a dne 18. prosince 2007 doplatek ve výši 388.999,50 Kč. Zbývající část nezaplatila s tímtéž odůvodněním. Za I. pololetí roku 2006 žalobkyně vykázala zdravotní péči v objemu 28.053.537,- Kč, načež žalovaná provedla srážku ve výši 5.126,44 Kč a uhradila částku 26.848.821,49 Kč a dne 18. prosince 2007 doplatek ve výši 611.648,13 Kč.

Soud prvního stupně konstatoval, že (jde o novelu , účinnou od 1. dubna 2002) bylo v kapitole 5 pod bodem 7.5.1 stanoveno tzv. minimální personální vybavení zdravotnických zařízení a že žalobkyně v posuzované době jeho kriteria nesplňovala. Výše úhrady za zdravotní péči poskytnutou žalobkyní pojištěncům žalované v I. pololetí 2005 byla stanovena (kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro I. pololetí 2005). Pro II. pololetí 2005 výše úhrady vyhláškou stanovena nebyla, proto „se postupovalo“ podle ustanovení , o veřejném zdravotním pojištění, a podle ustanovení tak, že se výše úhrady stanovila paušální sazbou za ošetřovací den a nová výše se vypočítala jako úhrn paušální náhrady za I. pololetí 2004 x 1,13. Výše úhrady za I. pololetí 2006 byla stanovena ve znění Soud prvního stupně zdůraznil, že o tom, že by žalobkyně zdravotní péči neposkytovala v objemu a kvalitě požadované zákonem, nebylo žalovanou nic tvrzeno, a dovodil, že zavedení kritéria minimálního personálního vybavení nemělo v rozhodném období zákonný podklad. Poukázal na to, že umožňoval ministerstvu zdravotnictví vydat pouze vyhlášku, kterou se stanoví hodnota bodu a výše úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění, a zmocnění ke stanovení minimálního personálního vybavení neobsahoval. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná nebyla oprávněna krátit žalobkyni úhradu za vykázanou zdravotní péči z důvodu nedodržení parametrů minimálního personálního vybavení. Vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, že žalobkyní vykázaná zdravotní péče za obě pololetí roku 2005 odpovídá výši úhrady vypočtené podle příslušných vyhlášek a po ověření výpočtu potvrdil též správnost objemu zdravotní péče vykázané žalobkyní za úhrady za I. pololetí 2006. Žalobě proto vyhověl a přiznal žalobkyni žalovanou částku spolu se zákonným úrokem z prodlení.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č. j. -122, rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujících výrocích změnil zčásti tak, že zamítl žalobu v části požadující zaplacení částky 1.269.674,- Kč s úrokem z prodlení za dobu od 1. prosince 2005 do zaplacení, částky 1.195.715,- Kč s úrokem z prodlení za dobu od 1. května 2006 do zaplacení a částky 1.199.546,07 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 1. prosince 2006 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně přiznaného zákonného úroku z prodlení z částek zaplacených dne 18. prosince 2007, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče a jejími přílohami, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež doplnil o zjištění, že pro období roku 2005 a I. pololetí roku 2006 neexistoval žádný konkrétní účastníky sjednaný způsob výpočtu výše úhrady za zdravotní péči, přičemž smlouva pouze stanoví, že úhrada zdravotní péče bude poskytována při respektování platného znění obecně závazných právních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění a že zdravotnické zařízení pro uplatnění nároků na úhradu předává pojišťovně jednou měsíčně vyúčtování poskytnuté zdravotní péče a že pojišťovna uhradí zdravotnickému zařízení vyúčtovanou poskytnutou hrazenou zdravotní péči ve dvou splátkách, při předání vyúčtování na magnetickém mediu ve výši 50 % do 20-ti kalendářních dnů a ve výši 50 % do 40-ti kalendářních dnů ode dne doručení faktury.

S právními závěry soudu prvního stupně se odvolací soud neztotožnil. Dospěl především k závěru, že ministerstvo zdravotnictví při vydání v části I. kapitole 5, bod 7, 1.1.5, kde je stanoveno tzv. minimální personální vybavení zdravotnických zařízení při vykazování jednotlivých typů tzv. dalších ošetřovacích dnů, nijak nevybočilo ze zákonného zmocnění obsaženého v ustanovení , jestliže konkrétní zdravotní péči ocenilo konkrétním počtem bodů. Odvolací soud zdůraznil, že podle jiného předpisu nebo jiným mechanismem nelze paušální sazbu za ošetřovací den vypočíst, neboť jen tento právní předpis definuje všechny složky pojmu paušální sazba za ošetřovací den. Podle jeho názoru ani , ani nepřikazovala zdravotnickému zařízení, za jakého personálního zajištění lze to které nemocniční oddělení provozovat, nýbrž tyto předpisy ve vzájemné souvislosti pouze určují, jak jim umožňuje a ukládá ustanovení , za jakých podmínek bude zdravotnickému zařízení z prostředků veřejného zdravotního pojištění poskytnuta paušální úhrada za ošetřovací den určitého typu. Mezi podmínky poskytnutí úhrady za ošetřovací den OD 00024 v rozhodném období pak patřilo i personální obsazení zdravotnického zařízení, přepočtené v kapitole 6, bodě 7, 1.1.5 na 30 lůžek. Na základě toho pak odvolací soud uzavřel, že pokud žalobkyně ve svých zdravotnických zařízeních v rozhodném období stanovené minimální personální vybavení nesplňovala u všech jí vykázaných ošetřovacích dnů, nemohlo jí vzniknout právo na úhradu zdravotní péče ve výši jí vypočtené a žalovaná postupovala správně, když jí započetla jen takový počet ošetřovacích dnů OD 00024, u kterého kriteria personálního vybavení splňovala, a zbytek vykázaných ošetřovacích dnů považovala za ošetřovací dny OD 00005, u nichž jsou požadavky na personální vybavení na počet lůžek mírnější a za něž se poskytuje paušální úhrada nižší.

Odvolací soud dále usoudil, že žalovaná postupovala správně též při výpočtu výše úhrad za předmětné období. Dovodil, že pro období roku 2005 bylo třeba použít , a to pro 2. pololetí podle ustanovení , ve znění účinném do 1. dubna 2006. Pro období I. pololetí roku 2006 bylo třeba použít , a to pro 1. čtvrtletí, vzhledem k zákazu pravé zpětné účinnosti právních norem, v jejím znění před novelou provedenou s účinností od 1. dubna 2006 , a pro 2. čtvrtletí ve znění této novely.

Rozsudek odvolacího soudu v měnící části výroku ve věci samé napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení (dále též jen „“) a v němž poukázala na dovolací důvody stanovené v a odst. 3

Dovolatelka především zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že při výpočtu úhrady za ošetřovací den OD 00024 patří mezi podmínky i minimální personální vybavení stanovené ve Ten nemá podle jejího mínění oporu ani v platných právních předpisech, ani ve smluvních ujednáních. Zdůraznila, že zmocnění ke stanovení minimálního personálního vybavení zdravotnického zařízení nebylo v roce 2005 součástí žádného zákona, a argumentovala zněním úvodní věty v kapitole 5 přílohy k , z níž dovozuje, že při poskytování jiné zdravotní péče než péče resuscitační a intenzivní podmínka minimálního personálního vybavení pro vykazování ošetřovacího dne OD 00024 splněna být nemusela.

Dovolatelka též argumentovala, že na základě ujednání ve smlouvě o poskytování zdravotní péče bylo v jejích přílohách vždy dohodnuto také personální a technické vybavení pracovišť pro ošetřovací den OD 00024 a že při absenci kogentní právní úpravy, která by vylučovala takovou dohodu, je rozhodná úprava smluvní. Vytkla odvolacímu soudu, že tuto skutečnost nevzal v úvahu, ač vyplývala z provedených důkazů.

Dovolatelka dále zpochybnila správnost skutkového závěru o tom, po jakou dobu nesplňovala personální požadavky pro vykazování ošetřovacího dne OD 00024, namítla, že tento závěr postrádá oporu ve shodných tvrzeních účastníků či provedených důkazech, a podrobila kritice též způsob krácení úhrad za použití ošetřovacího dne OD 00005, jenž podle jejího mínění nemá oporu ve smlouvě ani v právních předpisech.

Dovolatelka napadla rovněž závěr odvolacího soudu o správnosti výpočtu úhrady za I. pololetí roku 2006. Prosazuje názor, že výpočet úhrady měl být pro celé toto období proveden podle ve znění , přičemž argumentuje jak zněním obou vyhlášek, které stanovily způsob výpočtu paušální sazby výslovně pro celé kalendářní pololetí, jak jim to ukládá v ustanovení , tak také tím, že výpočet paušální sazby za I. pololetí 2006 vycházel ze skutečného objemu poskytnuté zdravotní péče v tomto období a proto mohl být proveden až po skončení tohoto kalendářního pololetí, tedy již za účinnosti Z toho dovozuje, že aplikace vyhlášky v novelizovaném znění při výpočtu úhrady za celé I. pololetí roku 2006 není v rozporu se zákazem pravé retroaktivity.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením , Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení , neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. května 2012, sp. zn. (jímž byl zrušen rozsudek téhož odvolacího soudu ze dne 13. října 2009, sp. zn. , na který odvolací soud odkazuje), jenž je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že , kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění účinném do 31. prosince 2011, ministerstvo zdravotnictví stanovilo požadavky na personální vybavení zdravotnických zařízení, aniž k tomu bylo zákonem zmocněno. Na tomto závěru Nejvyšší soud setrvává též v souzené věci, neboť neshledává důvod, proč by se měl od něho odchýlit. Z důvodu stručnosti přitom odkazuje na obsáhlé odůvodnění obsažené v citovaném rozhodnutí. Jestliže v projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí v části napadené dovoláním na závěru opačném, pak nelze než uzavřít, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod stanovený v byl uplatněn důvodně.

Při řešení otázky, režimu kterého právního předpisu podléhá výše úhrady za zdravotní péči poskytnutou v 1. čtvrtletí 2006, vzal odvolací soud zcela správně zřetel na zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů. Závěry, k nimž přitom dospěl, však neobstojí, neboť právní posouzení, na nichž jsou založeny, je neúplné a tudíž nesprávné. Zodpovězení otázky, zda by aplikací ve znění novely provedené při určení výše úhrady za zdravotní péči poskytnutou v celém období I. pololetí roku 2006 došlo k porušení zákazu pravé retroaktivity, se totiž odvíjí (tak jak se toho dotýká ve své argumentaci dovolatelka) především od posouzení, zda a kdy – podle smlouvy, popřípadě podle právních předpisů - vznikl (vznikly) žalobkyni nárok (nároky) na úhradu za zdravotní péči poskytnutou v 1. čtvrtletí 2006 a zda tu tedy k 1. dubnu 2006, kdy nabyla tato novela účinnosti, již nějaké takové nároky existovaly (srov. v tomto hledu závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. , rovněž in www.nsoud.cz). Touto otázkou se odvolací soud zabývat opomněl. Při posouzení nároku na zákonný úrok z prodlení s úhradou doplatků provedenou dne 18. prosince 2007 (tedy v jiné souvislosti) se sice zabýval otázkou splatnosti těchto částek, okamžik splatnosti pohledávky však nelze zaměňovat s okamžikem vzniku nároku na její úhradu (srov. shodně výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. ). I v tomto ohledu je tedy dovolací důvod stanovený v naplněn.

Vzhledem k uvedeným závěrům se jeví jako nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné podrobit napadené rozhodnutí dovolacímu přezkumu též z pohledu ostatních, podle jejich podstaty toliko subsidiárních dovolacích námitek.

Protože právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčeném měnícím výroku, není ze shora uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání ( věta první ), v této části podle ustanovení , části věty za středníkem, zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [ ], a věc v tomto rozsahu podle ustanovení věty druhé vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (, část věty za středníkem, ve spojení s ).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. srpna 2012

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu