Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 40/2012

30

Cdo 40/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

a)

JUDr. J. K.

,

b)

J. K., c)

J. K.

,

d)

J. K.

,

e)

J. M.

,

f)

D. K.

,

g)

Ing. F. V.

, zastoupených JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované

České republice – Ministerstvu zemědělství

, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o 300.000,- Kč pro každého z žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobců b), c), e) a f) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2011, č. j. – 121, takto:

I. Dovolaní žalobců c), e) a f)

se odmítají

.

II. Žalobci c), e) a f) a žalovaná

vůči sobě nemají právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III.

Zrušují se

rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2011, č. j. -121,

a

Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2010, č. j. – 98, v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby žalobce b) na zaplacení částky 204.000,- Kč, a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalovanou a žalobcem b),

a v tomto rozsahu

se věc vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobci se domáhali po žalované zaplacení částky 300.000,- Kč pro každého z nich jako náhrady nemajetkové újmy, kterou měli utrpět v důsledku nepřiměřené délky restitučního řízení o vydání různých druhů nemovitostí v katastrálním území M. (dále „posuzované řízení“ nebo „restituční řízení“). Účastníky posuzovaného řízení byli žalobci b), d), g) a právní předchůdci žalobců a), c), e) a f).

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 9. 2010, č. j. – 98, uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců b), d) a g) částku 96.000,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu ve vztahu k žalobcům b), d) a g) do částky 204.000,- Kč (výrok II.), zamítl žalobu ve vztahu k žalobcům a), c), e) a f) do částky 300.000,- Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II. a III. Vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně zůstal odvoláním nedotčen a samostatně nabyl právní moci. Při svém rozhodování vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobci b), d), g) a právní předchůdci žalobců a), c), e) a f) (dále „oprávněné osoby“) uplatnili dne 3. 4. 1991 nárok na vydání nemovitostí v žádosti specifikovaných podle , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších zákonů, u Místního úřadu Praha 4 – Modřany. Dne 20. 12. 1991 uplatnily tyto osoby nárok na vydání dalších nemovitostí v žádosti specifikovaných u Obvodního úřadu Praha 4, kdy tato žádost byla dne 13. 1. 1992 doručena Místnímu úřadu v Modřanech. Dne 10. 2. 1992 byl Pozemkový úřad hlavního města Prahy požádán o zaměření pozemků v katastrálním území M. Dne 5. 11. 1992 požádali u Místního úřadu v Modřanech o vydání půdy a nemovitostí specifikovaných v žádosti podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „“). Dne 5. 4. 1996 podaly oprávněné osoby u Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu (dále jen „pozemkový úřad“) žádost o vydání nemovitostí, neboť Místní úřad pro Prahu 12 (dříve Místní úřad v Modřanech) je oprávněným osobám nevydal. Oprávněné osoby ve své žádosti požadovaly, aby jim pozemkový úřad převedl do vlastnictví bezúplatně náhradní pozemky, schválil nástin dohody a věc vrátil Místnímu úřadu pro Prahu 12. Dne 25. 2. 1997 oprávněné osoby urgovaly rozhodnutí pozemkového úřadu. Dne 18. 12. 1997 Městská část Praha 12 zaslala pozemkovému úřadu spis týkající se uplatněného restitučního nároku. Dne 24. 2. 1998 vydal pozemkový úřad rozhodnutí sp. zn. 1255/92, kterým určil, že oprávněné osoby nejsou vlastníky nemovitostí v rozhodnutí citovaných. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. , bylo zrušeno rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 24. 2. 1998 pro nedostatečné odůvodnění a nedostatečná skutková zjištění, zda jednotlivé nemovitosti spadají do působnosti zákona o půdě. Dále bylo u jednotlivých pozemků na žádost pozemkového úřadu Ministerstvem zemědělství ČR, Ústředním pozemkovým úřadem posuzováno, zda se na ně vztahuje . Dne 5. 4. 2001 rozhodnutím č. j. PÚ 1255/92/1 pozemkový úřad rozhodl, že oprávněné osoby nejsou vlastníky stavební parcely č. 879 a 289 v katastrálním území M., neboť se na dané pozemky nevztahuje . Toto rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2003, č. j. – 25. Ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla zamítnuta nálezem ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. . Rozhodnutím ze dne 17. 8. 2001, č. j. PÚ 1255/92/2, pozemkový úřad rozhodl, že oprávněné osoby jsou vlastníky tam uvedených nemovitostí, které jim ovšem nelze vydat a náleží jim proto za ně náhrada. Toto rozhodnutí pozemkového úřadu bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, č. j. , – 16, pro závěr o nevydání předmětných nemovitostí, který soud považoval za předčasný. Dne 13. 11. 2002 vydal pozemkový úřad rozhodnutí č. j. PÚ 1255/92/3, ve kterém rozhodl, že tam citované nemovitosti nejsou ve vlastnictví oprávněných osob, jelikož tyto nemovitosti nelze vydat oprávněným a za to jim náleží náhrada. Dne 26. 9. 2003 Ministerstvo zemědělství ČR, Ústřední pozemkový úřad vydal rozhodnutí č. j. PÚ 1255/92/4, v němž uvedl, které nemovitosti v rozhodnutí specifikované jsou ve vlastnictví oprávněných osoba a které nikoliv. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. , jenž nabyl právní moci dne 4. 6. 2005, bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 26. 9. 2003 tak, že oprávněné osoby jsou vlastníky nemovitostí uvedených ve výroku rozsudku. Žalovaná nevyhověla žádosti žalobců o poskytnutí mimosoudního odškodnění. Právní předchůdci žalobců a), c), e) a f) zemřeli po skončení restitučního řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobcům a), c), e) a f), kteří nebyli účastníky restitučního řízení, nepřísluší právo na zadostiučinění ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění (dále jen OdpŠk), neboť se jedná o nárok ryze osobního charakteru, který smrtí fyzické osoby zaniká. Přitakal rovněž právnímu závěru soudu prvního stupně ohledně nároku žalobců b), d) a g), kteří byli účastníky restitučního řízení, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, za což jim náleží odškodnění ve výši 96.000,- Kč pro každého z nich. K této částce soud dospěl na základě zhodnocení kritérií OdpŠk. Řízení trvajícímu devět let (od 5. 4. 1996 do 4. 6. 2005) odpovídá základní částka odškodnění ve výši 120.000,- Kč, kterou soud dovodil z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále také „ESLP“ nebo „Soud“) a českých soudů v obdobných věcech. Vzal do úvahy, že řízení bylo složité, bylo rozhodováno na více stupních (pozemkovým úřadem a soudem), týkalo se více nemovitostí různých druhů, bylo potřeba posoudit, na které se vztahuje režim zákona o půdě, zda za ně náleží náhrada, zda je lze vydat. Zároveň vzal do úvahy zvýšený význam řízení pro poškozené, kdy se jednalo o restituční řízení, ve kterém mělo dojít k nápravě majetkových křivd. Proto z důvodu složitosti základní částku snížil o 40 % a naopak pro význam řízení ji zvýšil o 20 %.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci b), c), e) a f) dovolání, jež považují za přípustné podle , (dále jen ). Opírají je o dovolací důvod podle (nesprávné právní posouzení věci). Za otázky zásadního právního významu považují, zda nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení přechází na dědice účastníka původního řízení v případě, že účastník původního řízení zemřel po skončení posuzovaného řízení, dále zda „lze odškodnění podstatně snížit pro složitost věci za situace, kdy o věci rozhodoval specializovaný úřad a nejednalo se o věc mimořádně rozsáhlou“. Mají za to, že současná judikatura Nejvyššího soudu je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, proto by měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak. Žalobci c), e) a f) nesouhlasí s tím, že jejich nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, jenž soudy považují za nárok ryze osobní povahy, byl zamítnut, protože nebyli účastníky posuzovaného restitučního řízení. Takový závěr neodpovídá rozhodovací praxi ESLP (např. rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 6. 2003, č. 53341/99 nebo Vargová proti Slovensku ze dne 15. 5. 2005, č. 52555/99), kdy v uvedených řízeních stěžovatel v průběhu řízení před ESLP zemřel a Soud přiznal právo pokračovat v řízení jeho dědici. Z výše uvedeného dovozují, že „nárok na náhradu nemajetkové újmy není tak ryze osobní povahy, jak doposud uváděl Nejvyšší soud, a je možno jej přiznat i dědici postižené osoby“. Náhrady nemajetkové újmy se mohou dovolávat také právnické osoby, u nichž osobní povaha nároku nepřichází do úvahy. Judikaturu Nejvyššího soudu v otázce přechodu nároku považují dovolatelé za nelogickou a rozpornou, kdy na jednu stranu Nejvyšší soud uvádí, že nárok nepřechází na dědice, na druhou stranu přiznává dědicům původního účastníka jako přičitatelnou celkovou délku řízení v případě, že se stali účastníky původního řízení. Žalobci c), e) a f) dále uvedli, že nepřiměřená délka restitučního řízení se jich dotkla, i když nebyli přímo účastníky tohoto řízení. Protože restituční řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, nebyla v době prodeje nemovitostí splněna podmínka pro osvobození od daně z převodu nemovitostí (nebyli vlastníky nemovitostí alespoň 5 let, přičemž do této doby se započítává i doba, kdy byli vlastníky příbuzní v řadě přímé nebo manžel) a finanční úřad po nich původně požadoval zaplacení této daně. Dovolatelé rovněž brojí proti výpočtu přiměřeného zadostiučinění, který považují za chybný. Soudy vycházely ze základní částky 120.000,- Kč, kterou nijak nevysvětlily. Podle výpočtu dovolatelů by základní částka měla být více jak dvojnásobná (1.250,- EUR za 1 rok, kdy 1,- EUR se rovná 25,- Kč). Nebylo na místě snižovat odškodnění o 40 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení, neboť „k rozhodování ve více stupních docházelo pouze z důvodů na straně státu a to, že orgány rozhodující o restituci rozhodovaly nesprávně nelze ničím omluvit“. Dovolatelé připomněli, že ve věci rozhodovaly specializované orgány, které podobné případy řešily běžně. Do celkové délky řízení je započítávána doba až od roku 1996 a „státní orgány tak měly dost času se s danou problematikou seznámit, neboť restituce se vyskytovala již od počátku 90. let“. Proto z důvodu složitosti měly soudy odškodnění snížit maximálně o 10 %, a to s ohledem na různý režim restituovaných pozemků. Proto žalobci b), c), e) a f) navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k těmto dovolatelům a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Napadené rozhodnutí považuje za správné a v souladu s právními předpisy i judikaturou.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 ).

Dovolání proti potvrzující části zamítavých výroků ve věci samé bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle

Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné ( se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn., dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení nejde, tedy, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ( ).

Dovolání žalobců c), e) a f), kteří nebyli účastníky posuzovaného restitučního řízení, není přípustné, neboť dovolatelé nepředkládají žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou ve smyslu Rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. Rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz. , uveřejněný pod číslem 85/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních, a dále také Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Stanovisko“/), od které nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat. Stejně tak napadené rozhodnutí nečiní právně významným námitka dovolatelů, že Evropský soud pro lidská práva v případě úmrtí stěžovatele v průběhu řízení před tímto soudem přiznává právním nástupcům stěžovatele stejné postavení, tj. aktivní legitimaci (locus standi). Jak Nejvyšší soud dovodil ve svém rozsudku ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. , v tomto případě se tak děje výhradně na základě procesního postupu ESLP a nejsou tím zakládány hmotněprávní nároky, které vnitrostátní právo nezná (například dědění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě).

Tvrzení žalobců o jejich osobní újmě způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení v souvislosti s jejich daňovou povinností je nepřípustným uplatněním nového nároku v průběhu dovolacího řízení ( ), a proto k němu Nejvyšší soud nepřihlížel.

Dovolatelé výslovně napadli také výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení však není přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).

Jelikož na shora uvedených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit, dovolání žalobců c), e) a f) podle , ve spojení s jako nepřípustné odmítl.

Dovolání žalobce b), který byl účastníkem posuzovaného řízení, není přípustné ve smyslu ohledně námitek týkajících se základní částky a zhodnocení kritéria složitosti věci, když v tom odpovídá Stanovisku a judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 210, sp. zn. ).

Dovolání tohoto žalobce je však přípustné pro posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, když ze skutkových zjištění lze dovodit, že se na celkové délce řízení vedle jeho složitosti podílel i postup orgánu veřejné moci. Tuto otázku posoudil odvolací soud neúplně a tudíž nesprávně. Dovolání žalobce b) je proto důvodné.

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel odvolací soud, vyplývá, že došlo ke zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 24. 2. 1998, sp. zn. 1255/92, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. , z důvodu nedostatečného odůvodnění zrušovaného rozhodnutí a nedostatečného skutkového zjištění. Rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 17. 8. 2001, č. j. PÚ 1255/92/2, bylo rovněž zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, č. j. , - 16, jako předčasné (tedy pro nesprávná a nedostatečná skutková zjištění). Jak uvedl soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 22. 9. 2010, č. j. – 98, na str. 6: „restituční řízení trvalo celkem devět let (bez jednoho měsíce) od 5. 4. 1996 do 14. 3. 2005, přičemž jeho délka, […], byla způsobena nesprávným právním posouzením nároku oprávněných osob, neboť rozhodnutí pozemkového úřadu byla opakovaně rušena a nemovitosti byly vydány až na základě rozhodnutí soudu“. I přes tato skutková zjištění však soudy k dané skutečnosti při hodnocení přiměřeného zadostiučinění nijak nepřihlédly.

Dojde-li v posuzovaném řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně [srov. Stanovisko část IV., ad d) nebo např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, ].

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud ve vztahu k nároku žalobce b) nedostatečně zhodnotil kritérium postupu orgánu veřejné moci ve smyslu OdpŠk, jeho právní posouzení nároku žalobce b) je tak neúplné a tedy nesprávné. Dovolací soud proto podle části věty za středníkem napadený rozsudek odvolacího soudu v daném rozsahu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle věta druhá také v daném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudy jsou pak ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými a zmíněným Stanoviskem. Bude na soudu prvního stupně, aby pečlivě zhodnotil kritérium postupu orgánů veřejné moci ve smyslu OdpŠk při stanovení přiměřeného zadostiučinění.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 28. srpna 2012

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu