Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3482/2011

26

Cdo 3482/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta se sídlem Praha 1, Dušní 22, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva se sídlem Praha 5, Na Hutmance 7/300, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému D. Č., zastoupenému Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem Čelákovice, Vašátkova 176, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2010, č. j. -84, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 2. 2010, č. j. -55, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a žalobci předat do 15 dnů od právní moci rozsudku „byt – bytovou jednotku č. 2489/8 v objektu bydlení – budově vedené pod popisnými čísly 2486, 2487, 2488, 2489, 2490 a 2491, postavené na pozemcích parc. č. 2780/2, 2780/3, 2780/4, 2780/5, 2780/6, 2780/7, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. 3025 pro katastrální území Stodůlky“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal zejména za zjištěno, že Pražské stavební bytové družstvo (dále též „Družstvo“ nebo „úpadce“) je zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného bytu, že na jeho majetek byl prohlášen konkurz s účinky ke dni 17. 4. 2009 a insolvečním správcem byl ustanoven JUDr. Tomáš Pelikán, advokát se sídlem Praha 1, Dušní 22, jenž navrhl, aby v řízení bylo pokračováno, že Družstvo jako budoucí převodce bytu a žalovaný jako budoucí nabyvatel bytu uzavřeli dne 1. 4. 1993 smlouvu o uzavření smlouvy budoucí o majetkovém převodu bytu z družstevního majetku (dále jen „Smlouva o smlouvě budoucí“), v níž se Družstvo zavázalo, že s žalovaným uzavře smlouvu o majetkovém převodu bytu a že žalovaný uhradil Družstvu sjednanou kupní cenu ve výši 590.128,- Kč a předmětný byt převzal. Vzal rovněž za prokázáno, že dne 22. 3. 1994 uzavřelo Družstvo s žalovaným k předmětnému bytu smlouvu označenou jako „Smlouva z 22. 3. 1994 reg. č. 638“ (dále jen „Smlouva z 22. 3. 1994“), uzavřenou na dobu určitou, která začne běžet dnem jejího podpisu a skončí „vložením vlastnického práva k předmětnému bytu a spoluvlastnickému podílu na společných částech domu do katastru nemovitostí, vedeného Katastrálním úřadem Praha -město“, že nájem byl sjednán – „s ohledem na uzavření Smlouvy o smlouvě budoucí“ – jako bezúplatný, a že Družstvo uzavřelo s žalovaným dne 29. 11. 1995 dodatek ke Smlouvě o smlouvě budoucí, dle něhož bude převod předmětného bytu proveden podle , a to ve lhůtě 12 měsíců ode dne, kdy bude mezi vlastníkem zastavěného pozemku (hl. m. Prahou) a budoucím prodávajícím (Družstvem) upraven právní vztah způsobem, který vyžaduje citovaný zákon. Na tomto skutkovém podkladě především dovodil, že Smlouva z 22. 3. 1994 svým obsahem odporuje zákonu a je proto absolutně neplatná podle ve znění před novelou provedenou (dále jen „“), neboť přestože je označena jako nájemní, nesplňuje jednu z podstatných náležitostí nájemní smlouvy podle a násl. , kterou je její úplatnost. Dospěl k závěru, že na základě neplatné nájemní smlouvy nemohl mezi Družstvem a žalovaným vzniknout nájemní vztah, a jelikož se žalovaný nestal – z důvodů rozvedených v odůvodnění rozsudku – ani vlastníkem předmětného bytu, užívá byt bez právního důvodu. Na základě toho žalobě na vyklizení s poukazem na vyhověl, přičemž neshledal důvody, pro něž by výkon práva žalobce byl v rozporu s dobrými mravy ( ).

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 12. 2010, č. j. -84, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, přisvědčil i jeho právnímu závěru, že Smlouva z 22. 3. 1994 není platnou nájemní smlouvou ve smyslu a násl. Současně konstatoval, že je třeba na ni „nahlížet dle toho, jaký právní úkon byl obsahem i účelem této smlouvy podle vůle jejich účastníků“. S poukazem na znění ustanovení dovodil, že Smlouva z 22. 3. 1994 splňuje „všechny atributy smlouvy o výpůjčce, a třebaže byla účastníky označena jak smlouva nájemní, jednalo se fakticky o smlouvu o výpůjčce. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalobce, že případná výpůjčka by již stejně zanikla s ohledem na ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení (), přičemž v této souvislosti uvedl, že nebylo prokázáno, že by žalobce o vrácení věci ve smyslu citovaného ustanovení požádal; za žádost o vrácení výpůjčky přitom nemůže být považována ani podaná žaloba, neboť ta „uvedené tvrzení“ neobsahuje a ani obsahovat nemohla, neboť v té době ještě úpadce v konkurzu nebyl. Uzavřel, že žalovaný tak užívá předmětný byt na základě právního titulu, jímž je smlouva o výpůjčce. Na základě toho rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a uplatnil v něm dovolací důvody podle a odst. 3 Vyjadřuje přesvědčení, že závěr odvolacího soudu, že Smlouva z 22. 3. 1994 byla ve skutečnosti smlouvou o výpůjčce, je nesprávný, neboť vůle stran uzavřít nájemní smlouvu byla účastníky shodně deklarována a je rovněž zcela nepochybná z názvu Smlouvy, jejího textu a v hlavičce Smlouvy obsaženého odkazu na ; prakticky jediným prvkem smlouvy o výpůjčce, který v sobě Smlouva zahrnuje, je bezúplatnost. Namítá, že uvedený závěr nemá oporu v provedeném dokazování a jelikož odvolací soud ani nijak neodůvodnil, z čeho dovodil vůli účastníků uzavřít smlouvu o výpůjčce, je jeho rozhodnutí rovněž nepřezkoumatelné. Dále vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že žaloba nemůže být považována za žádost o vrácení věci podle a namítá, že podání žaloby na vyklizení nemovitosti lze interpretovat jako žádost o vrácení výpůjčky. Poukazuje na to, že z jeho jednání v celém řízení je viditelná vůle, aby mu předmětný byt byl vrácen, resp. jej žalovaný přestal užívat, a namítá, že jeho veškeré úkony (podání žaloby a návrhu na pokračování v řízení dle , jakož i veškerá jeho tvrzení a vyjádření) směřovaly k vrácení eventuelní výpůjčky a je možno je i jako žádost o její vrácení interpretovat. V této souvislosti vyjadřuje názor, že žalovanému nesvědčí právo užívat předmětný byt ani na základě smlouvy o výpůjčce, neboť došlo k zániku výpůjčky podle . Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu a 4 , a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly dovoláním uplatněny. Z obsahu dovolání ( ) vyplývá, že posléze uvedenou vadu uplatňuje dovolatel námitkou, že odvolací soud neodůvodnil svůj právní závěr, že v případě Smlouvy jde o smlouvu o výpůjčce podle a násl. , z čehož dovozuje nepřezkoumatelnost rozsudku v této části. Uvedená námitka obsahově souvisí s dovolacím důvodem podle - viz níže. Jiné vady nebyly dovolatelem namítány a ani z obsahu spisu se nepodávají.

Přestože dovolatel ve svém dovolání formálně uplatnil rovněž dovolací důvod podle , zastává dovolací soud názor, že ostatní námitky dovolatele obsahově rovněž vystihují dovolací důvod podle , jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolatel především brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že v případě Smlouvy jde o smlouvu o výpůjčce ve smyslu a násl.

Podle právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují.

V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že Smlouva z 22. 3. 1994 je smlouvou o výpůjčce podle o 659 Uvedený závěr učinil poté, co porovnal znění této smlouvy s formálními znaky uvedeného smluvního typu upraveného v zákoně, aniž by se zabýval tím, jaká byla vůle účastníků této smlouvy, tj. zda skutečně zamýšleli vyvolat právní následky, jež zákon se smlouvou o výpůjčce spojuje. Přitom pro úvahu o tom, jakému smluvnímu typu odpovídá konkrétní smlouva, je – obecně vzato – významné právě to, jaký právní následek její účastníci zamýšleli vyvolat.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a tudíž i nesprávné.

Veden nesprávným právním názorem se odvolací soud nezabýval posouzením věci z hlediska ustanovení a námitkami, jež v tomto směru vznášel žalovaný (a to i ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně).

Nejvyšší soud podle věty za středníkem napadené rozhodnutí zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( ). V něm odvolací soud nepřehlédne právní názor vyjádřený ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , uveřejněném pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. v jeho rozsudku z 24. 4. 2012, sp.zn. .

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první, ).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 23. srpna 2012

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu