Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
61E41951FA8EDD0EC1257A71003B54CC.html
HTML · 15.32 KB
No categories available
20 Cdo 4511/2011
U S N E S E N Í
města Otrokovic
I. Š.
, zastoupené Mgr. Radimem Dostalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého č. p. 168, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 21 E 84/2002 , o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2005, č. j. 26 Co 41/2005 -75, takto:
I. Dovolání se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 27. 5. 2004, č. j. 21 E 84/2002 -21, nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 13. 2. 1987, č. j. 7 C 18/87 -16, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 1987, č. j. 13 Co 150/87 -51, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 11. 1999, č. j. 5 C 82/98 -82, a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 13 Co 420/2000 , výkon rozhodnutí vyklizením bytu nacházejícího se v Otrokovicích – Kvítkovicích, a to bez náhrady. Zároveň povinné uložil zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí 3 650,- Kč.
Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Zároveň povinné uložil zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 6 300,- Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejího zástupce. Odvolací soud postupoval podle § 222a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř. “), poté, co podáním ze dne 19. 12. 2005 vzal oprávněný svůj návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zpět s tím, že povinná byt vyklidila. Nevyklizení sklepa a odmítnutí vrátit klíče od bytu bylo vyřešeno tak, že byt byl otevřen a sklep vyklizen za přítomnosti Policie ČR a pracovnic Krajské hygienické stanice Zlín. Uvedl, že podmínka souhlasu druhého účastníka (povinné) ve smyslu § 222a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. se v daném případě neuplatní. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 254 odst. 1 , § 224 odst. 1 , 2 a § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. o. s. ř.
Povinná v dovolání namítá, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 2 písm. a/ , b/ a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Uvedla, že neměla s oprávněným uzavřenou nájemní smlouvu a že v předmětném bytě v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí již nebydlela, nebyla tak ve věci pasivně legitimována. Návrh na vyklizení byl od počátku nedůvodný a měl směřovat proti L. J., který uzavřel s oprávněným nájemní smlouvu. Ten také byt v roce 2004 oprávněnému předal. Povinná odvolacímu soudu vytýká, že se těmito námitkami nezabýval, a namísto toho, aby rozhodl o podaném odvolání, řízení zastavil pro zpětvzetí návrhu, ačkoliv povinná nevyjádřila s procesním úkonem oprávněného souhlas. Zastavení řízení bez jejího souhlasu považuje za nesprávné. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že návrh na výkon rozhodnutí vzal zpět, neboť povinná se z bytu vystěhovala, byť nevyklidila sklep a odmítla předat klíče od bytu. Pokud jde o uzavření nájemní smlouvy s povinnou, uvedl, že již v roce 1987 bylo zrušeno právo povinné byt užívat a že dalším rozhodnutím soudu bylo povinné odejmuto právo na náhradní byt. Bývalý manžel povinné L. J. byt opustil již v roce 1993, proto také proti němu nebyl podán návrh na výkon rozhodnutí. Oprávněný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009, není však důvodné.
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2861/2004 , uvedl, že výkon rozhodnutí jako soudní řízení svého druhu
je natolik ovládáno dispoziční zásadou (bez návrhu oprávněného na jeho nařízení dle § 251 o. s. ř. o. s. ř. jej nelze zásadně vést), že je nemyslitelné, aby v něm bylo pokračováno bez vůle oprávněného jen pro zájem povinného; zastavení řízení je pojmově vždy v zájmu
povinného.
Dále připomněl, že oprávněný má k ukončení nařízeného výkonu k dispozici i jeho zastavovací důvod dle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. ; ve vztahu k takovému jeho úkonu je stanovisko povinného zásadně zcela bezvýznamné (viz též JUDr. Vladimír Kůrka, JUDr. Ljubomír Drápal: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 212). V rámci zásady jednotnosti řízení pak odvolací řízení představuje s řízením před soudem prvního stupně jednotu; vedení odvolacího řízení jen pro přezkum správnosti prvostupňového rozhodnutí, které ztratilo jakýkoli smysl, by odporovalo logické zásadě dostatečného důvodu pro trvání procesu. Nákladové souvislosti, jež samy o sobě rovněž nemohou být důvodem pro pokračování řízení, na němž oprávněný netrvá, jsou posuzovatelné pravidly pro rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Z výše uvedeného je zřejmé, že námitka povinné, že odvolací soud si nevyžádal její stanovisko ke zpětvzetí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí a že tím zatížil řízení vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , není důvodná.
Jestliže odvolací soud rozhodne o zpětvzetí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, usnesení soudu prvního stupně zruší a řízení zastaví, je tím současně vyřízeno i odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a to i v případě, že je podal jiný účastník, zde povinná (srov. např. i Drápal, L., Bureš, J. a kol Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1787). Odvolací soud se tak již nezabývá v odvoláním uplatněnými námitkami. Stejně tak již nemůže důvodnost dovolacích námitek týkajících se nedostatku věcné legitimace povinné zkoumat ani soud dovolací.
Protože dovolání povinné není důvodné, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. dovolání zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 větu první o. s. ř. o. s. ř. ; oprávněnému, jenž by měl na jejich náhradu právo, účelně vynaložené náklady v této fázi řízení nevznikly. Za tyto náklady nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, neboť
to svým obsahem k výsledku dovolacího řízení, jímž bylo zamítnutí dovolání, nevedlo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.předsedkyně senátu