Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3026/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a/ L. C., b/ V. C., zastoupených JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem se sídlem v Novém Boru, náměstí Míru 1, proti žalovanému L. Z., zastoupenému Mgr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 6, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2011, č. j. -61, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2011, č. j. -61, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. září 2010, č. j. -27, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, není přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ( o. s. ř).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v žalobci zpochybnili správnost závěru odvolacího soudu, že ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit jim rezervační zálohu ve výši 100.000,- Kč, obsažené ve smlouvě uzavřené dne 18. 6. 2009, je neplatné pro neurčitost. Úvahy odvolacího soudu směřující k hodnocení ujednání o smluvní pokutě sjednané pro případ nesplnění povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí, konkrétními argumenty nezpochybnili, neboť je považují za předčasné (žalobou uplatnili nárok na zaplacení rezervační zálohy, kterou jim žalovaný dluží).

Dovoláním zpochybněná právní otázka (posouzení určitosti právního úkonu, resp. jeho výklad) nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny. Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 7/1999, ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. , ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. , ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. , a ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. ) dovodil, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Přijal a odůvodnil závěry, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle a použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem y, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu y. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.

Odvolací soud z intencí uvedeného výkladu nevybočil, jestliže uzavřel, že ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům tzv. rezervační zálohu, obsažené ve „Smlouvě o rezervaci“ uzavřené dne 18. 6. 2009 (dále jen „smlouva“), z hlediska určitosti právního úkonu neobstojí. Ve smlouvě, jíž se žalovaný jako „budoucí nabyvatel“ zavázal nejpozději do 15. 8. 2009 uzavřít se žalobci jako s „budoucími převodci“ smlouvu o převodu jejich členských práv a povinností v bytovém družstvu, je sice jednoznačně uvedeno (slovy vyjádřeno), že budoucí nabyvatel bezprostředně po podpisu smlouvy zaplatí na účet zprostředkovatele tzv. rezervační zálohu, současně se však z textu smlouvy podává, že družstevní byt žalobci žalovanému na základě smlouvy rezervují po zaplacení rezervační zálohy (resp. teprve v případě jejího zaplacení). Nelze proto než přisvědčit odvolacímu soudu, že takové ujednání je neurčité pro nejednoznačnost jeho věcného obsahu; logicky vzato, není-li tzv. rezervační záloha uhrazena, k rezervaci nedojde a nenastane-li smluvní povinnost budoucích převodců rezervovat byt pro budoucího nabyvatele, nemůže jí korespondovat jeho povinnost zaplatit za takové plnění úplatu. Ze smlouvy tedy náležitě nevyplývá, k čemu ve skutečnosti směřovala vůle smluvních stran.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle , a Žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokát. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za zastupování v dovolacím řízení v částce 6.075,- Kč ( , , , , , , a , věty první, , ve znění účinném do 29. 2. 2012; srov. čl. II. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. ), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč ( , 3 , ve znění pozdějších předpisů), s připočtením částky 1.275,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrady odvést podle , o dani z přidané hodnoty ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 24. srpna 2012 JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r. předsedkyně senátu