Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 719/2012

28

Cdo 719/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. Ing. Ja. Š., a 2. Ji. Š., zastoupených JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem, 251 01 Říčany, Rooseveltova 101, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 19. 9. 2011, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. (žalobců Ing. Ja. Š., a Ji. Š., zastoupených JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem, 251 01 Říčany, Rooseveltova 101, proti žalované Ph.Dr. E. M., CSc., zastoupené JUDr. Alešem Gerlochem, advokátem, 120 00 Praha 2, Botičská 4, o přechod vlastnického práva k nemovitosti), t a k t o :

I. Dovolání dovolatelů se zamítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě z 25. 10. 2006, č. j. -586. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že vlastnické právo k objektu čp. 1 v Ú., postavenému na pozemku parc. č. st. 1/1 v katastrálním území Ú., zapsanému v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu (katastrální pracoviště Havlíčkův Brod) na listu vlastnictví č. 1101 pro katastrální území Ú., přechází ze žalované Ph. Dr. E. M., CSc., na původního žalobce Ja. Š. Žalované bylo uloženo nahradit žalobci Ja. Š. náklady řízení částkou 51.563 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Žalované bylo dále uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě soudní poplatek 1.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 19. 9. 2011, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě z 25. 10. 2006, č. j. -586, změněn tak, že se „zamítá žaloba o přechod vlastnického práva k objektu bydlení čp. 1 na parcele st. 1/1 v katastrálním území Ú. (obec K.) ze žalované Ph. Dr. E. M., CSc., na žalobce Ing. Ja. Š. a Ji. Š. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 57.528 Kč a na náhradu nákladů řízení odvolacího 75.319,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem přezkoumáno spolu s řízením, které vydání rozsudku předcházelo (podle a a 5 ), a shledal odvolání důvodným.

Odvolací soud především poukazoval na to, že v průběhu odvolacího řízení zemřel 17. 7. 2010 původní žalobce Ja. Š. (narozený X); usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 26. 6. 2011, sp. zn. , bylo proto rozhodnuto, že v tomto řízení bude pokračováno s dědici zemřelého Ja. Š. Ing. Ja. Š. a Ji. Š.; uvedení dědici dědictví po zemřelém otci neodmítli, ale Ji. Š. namítal v řízení o dědictví neplatnost závěti, kterou zůstavitel J. Š. odkázal nemovitosti, popřípadě restituční nárok na přechod vlastnictví, druhému ze svých synů Ing. Ja. Š. Odvolací soud pokládal uvedené právní nástupce původního žalobce za aktivně legitimované v této právní věci.

Odvolací soud poukazoval dále na to, že v této právní věci se žalobci domáhali rozhodnutí o přechodu vlastnického práva k domu čp. 1 (zámku) v Ú., který přešel na stát výrokem o propadnutí jmění, obsaženým v rozsudku Státního soudu v Praze z 27. 9. 1951, přičemž nemovitosti s pozemkem parc. č. st. 1/1 v katastrálním území Ú. koupila pak v roce 1988 žalovaná od státu za nižší cenu, než která odpovídala ustanovením Odvolací soud byl toho názoru, že žalobci jsou v této právní věci oprávněnými osobami podle (zákona o půdě), ale měl za to, že tu v řízení nebylo prokázáno splnění zákonného předpokladu podle ustanovení (tj. nabytí nemovitostí žalovanou buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatelky). Odvolací soud totiž poukazoval na to, že v nálezu Ústavního soudu ČR ze 7. 4. 2011, sp. zn. (jímž byly zrušeny rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze 6. 10. 2008, sp. zn. , i usnesení Nejvyššího soudu z 27. 7. 2009, sp. zn. , vydané v odvolacím i dovolacím řízení v této právní věci) dospěl k jinému závěru než obecné soudy ohledně náležitostí převodu nemovitosti (zámku) podle ustanovení , když měl za to, že žalovaná nabyla vlastnictví k nemovitosti v souladu s tehdy platnými předpisy a za přiměřenou cenu, bez jakéhokoliv zvýhodnění. Odvolací soud vycházel z tohoto právního závěru Ústavního soudu ČR, jímž se cítil být vázán, a proto svým rozsudkem z 19. 9. 2011 (sp. zn. Krajského soudu v Hradci Králové) změnil rozsudek soudu prvního stupně z 25. 10. 2006, č. j. -586 Okresního soudu v Havlíčkově Brodě tak, že zamítl žalobu žalobců o přechod vlastnického práva k objektu bydlení čp. 1 na pozemku st. 1/1 v katastrálním území Ú. (v obci K.) ze žalované na žalobce.

Odvolací soud také rozhodl podle ustanovení o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Rozsudek odvolacího soud byl dne 25. 10. 2011 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 19. 12. 2011 podáno u soudu, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací osud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 19. 9. 2011 (sp. zn. Krajského soudu v Hradci Králové) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelé poukazovali co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení a co do dovolacího důvodu vyplývalo z dovolání dovolatelů, že uplatňují jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé měli za to, že odvolací soud se v daném případě spokojil při svém rozhodování jen s poukazem na zrušovací nález Ústavního soudu ČR ze 7. 4. 2011, , který však v tomto soudním řízení shledal porušení práva žalované na spravedlivý proces jen v tom, že se obecné soudy v této právní věci nedostatečně věnovaly zjištění existence či neexistence vyjádření stavebního úřadu k tomu, zda nemovitost, o niž jde v tomto řízení, lze upravit k trvalému bydlení (což předpokládá , přičemž sám Ústavní soud ČR ve svém nálezu prohlásil, že nijak nepředjímá výsledek celého sporu. Odvolací soud však v dalším průběhu řízení při jednání žádné důkazy neprovedl, ani nehodnotil, a pouze odkázal na nález Ústavního soudu ČR s tím, že je vázán názorem Ústavního soudu ČR. Podle názoru dovolatelů „odvolací soud nemůže být vázán názorem Ústavního soudu ČR, když tento nález zjišťuje pouze porušení základních práv občana a člověka, a v tomto případě zjistil porušení práv jen nedostatečným odůvodněním rozhodnutí nižších soudů, což považoval za libovůli v počínání soudů“.

Dovolatelé uváděli, že v celém průběhu tohoto řízení tvrdili a dokládali, že žalovaná získala majetek, o nějž jde v tomto řízení, v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, popřípadě za cenu nižší bez odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Žalovaná totiž získala nemovitosti (o něž jde v tomto řízení) od Státního statku Chotěboř za kupní cenu 52.000 Kč; v kupní smlouvě bylo uvedeno, že prodávaná nemovitost je obytným domem podle , přičemž v nemovitosti jsou tři byty o celkové výměře 174,64 m²; převod nemovitosti tu musel proběhnout podle Ze znaleckého posudku znalce Jana Uhlíře z 20. 4. 1994 byla cena nemovitostí 308.928,90 Kč. Soud však vycházel z posudkuu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, v němž byla s odkazem na ustanovení (zákona o hospodaření s byty) nemovitost oceněna jako stavba nesloužící osobní potřebě, a to částkou 11.000 Kč. Podle názoru dovolatelů byla smlouvou (která nabyla účinnosti 15. 12. 1988 registrací bývalým státním notářstvím) převáděna nemovitost jako obytný dům a jako takový měla být nemovitost oceněna a nikoli cenou, která byla sedmkrát nižší. Dovolatelé dále dovozovali, že ohledně vyjádření stavebního úřadu k tomu, zda lze objekt upravit k trvalému bydlení či k rekreaci (podle ) tu rozhodně nedošlo k předchozímu vyjádření stavebního úřadu podle uvedeného ustanovení, „pokud i žalovaná dovozuje existenci tohoto vyjádření z formuláře k registraci smlouvy státním notářstvím, který byl vyhotoven po převodu nemovitosti (po podpisu kupní smlouvy), takže tu nemohlo jít o předchozí souhlas“ k převodu.

Dovolatelé tedy měli za to, že tu došlo k několikerému porušení právních předpisů při převodu majetku do vlastnictví žalované: a) Pokud se jednalo o obytný dům s obytnou plochou nižší než 180 m² (což bylo uvedeno v samotné kupní smlouvě) byly porušeny cenové předpisy, neboť žalovaná nabyla majetek za cenu nižší než dle tehdy platných cenových předpisů. b) Pokud se nejednalo o obytný dům, musel převod podléhat předchozímu souhlasu příslušného stavebního úřadu, přičemž žalovaná neprokázala existenci takového předchozího souhlasného vyjádření. c) Pokud se nejednalo o obytný dům a převod probíhal podle , již samotný tento fakt zakládá porušení tehdy platných právních předpisů. d) Pokud by se jednalo o obytný dům a převod by proběhl podle , také by šlo o porušení právních předpisů, neboť převod obytných domů podléhal citované vyhlášky.

Ve vyjádření žalované k dovolání žalobců bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože rozhodnutí odvolacího soudu z 19. 9. 2011 (sp. zn. Krajského soudu v Hradci Králové) je správné. Pokud jde o charakter domu, o nějž jde v tomto řízení, bylo v řízení posudkem znaleckéhou doloženo, že tu nešlo o obytný dům, takže bylo správně vyvozeno, že nemovitost byla v daném případě „převáděna v režimu “ Podle názoru žalované nebylo tu tedy možné prodej nemovitostí žalované posuzovat podle Pokud pak šlo o předchozí vyjádření stavebního úřadu v daném případě (tento argument je v celé dané kauze prakticky jediným sporným bodem), žalovaná zdůrazňuje, že už Ústavní soud ČR ve svém nálezu konstatoval, že „tvrzení žalované o vydání vyjádření stavebního úřadu v této právní věci osvědčují další provedené důkazy“, přičemž zpochybnění obsahu tohoto vyjádření stavebního úřadu není nijak odůvodněno.

Dovolání dovolatelů je v daném případě přípustné podle ustanovení , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že dovolatelé uplatňovali dovolací důvod podle ustanovení , že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).

V daném případě posoudil dovolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení (zákona o půdě) v souvislosti i s ustanovením , o hospodaření s národním majetkem.

Podle ustanovení na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo od jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání věci podle , a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům anebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo užívání k těmto nemovitostem.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 4/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl uveden právní závěr: Byl-li shledán důvod pro přechod vlastnického práva ke stavbě podle ustanovení , je třeba podle ustanovení a c) tohoto zákona vztáhnout rozhodnutí o přechodu vlastnického práva i na pozemek touto stavbou zastavěný.

Podle ustanovení oprávněné osobě podle tohoto zákona budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku výroku o propadnutí majetku, připadnutí věci nebo zabrání věci v trestním řízení, případně v trestním řízení správním, podle dřívějších předpisů, jestliže výrok o propadnutí či zabrání věci byl zrušen podle zvláštních předpisů (srov. o soudní rehabilitaci).

V nálezu Ústavního soudu ČR z 5. 6. 1997, (uveřejněném pod č. 70 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), bylo vyloženo: “ Zvláštním způsobem upravené právo domáhat se, aby soud rozhodl, že na oprávněnou osobu přechází vlastnické právo k nemovitosti, přichází v úvahu jen v těch případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad přechodu nemovitosti na stát nebo na jinou právnickou osobu podle ustanovení “

Dovolací soud zruší rozhodnutí napadené přípustným dovoláním ( ), dojde-li k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné.

Rozhodnutí Ústavního soudu ČR je podle ustanovení y ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, , y ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu rovněž podle ustanovení (viz nález Ústavního soudu ČR ze 14. 2. 1996, , uveřejněný pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR; viz také Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávanou Nejvyšším soudem ČR., ročník 1997, str. 147-151/259-261/).

V daném případě odvolací soud ve svém rozsudku z 19. 9. 2011 (sp. zn. Krajského soudu v Hradci Králové) poukázal (na str. 5 a 6 svého rozhodnutí) na citovaný právní závěr z nálezu Ústavního soudu ČR a v návaznosti na to uváděl: „Nebylo prokázáno, že by žalovaná při koupi nemovitosti byla protiprávně zvýhodněna nebo že ji nabyla za cenu nižší než za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům (srov. zejména provedený znalecký posudeku soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně z 15. 5. 1995) a jak vyložil Ústavní soud ČR v nálezu vydaném dne 7. 4. 2011, pod , v této právní věci, žalovaná nenabyla nemovitost v rozporu s tehdy platnou , o hospodaření s národním majetkem, a to jejího ustanovení , neboť potřebné vyjádření příslušný stavební úřad tu poskytl. Jak Ústavní soud ČR shrnul, žalovaná tedy tu nabyla vlastnictví k nemovitosti v souladu s tehdy platnými předpisy, za přiměřenou cenu.

Vzhledem k obsahu dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu z 19. 9. 2011 (sp. zn. Krajského soudu v Hradci Králové) lze ještě poukázat i na závěry obsažené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), v němž bylo vyloženo: Ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v . Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů ( ), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo také jestliže soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.

Vzhledem ke všem těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a zejména z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 19. 9. 2011 (sp. zn. Krajského soudu v Hradci Králové), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, rozhodl v projednávaném sporu mezi žalobci a žalovanou nesprávně tak, že by bylo na místě tento rozsudek zrušit ve smyslu ustanovení . Odvolací soud tu vycházel z právních závěrů předchozího nálezu Ústavního soudu ČR, vydaného o ústavní stížnosti, jež byla podána v téže právní věci, a rozhodl i na základě výsledků dokazování, zhodnoceného ve smyslu ustanovení , jež odpovídalo obsahu soudního spisu v této právní věci: rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na posouzení věci podle nesprávného právního předpisu, ani na nesprávném vyložení si aplikovaných právních předpisů.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 a 6 k zamítnutí přípustného dovolání dovolatelů, které však nebylo shledáno dovoláním důvodným.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání žalobců, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu uvedených nákladů žalované nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu zmíněného vyjádření žalované k dovolání žalobců, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo žalovanou uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 30. července 2012

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu