Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 17 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (22)3921C407A62533C3C1257A60005CB8C2.html
HTML · 22.9 KB
No categories available
28 Cdo 3727/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce Ing. B. B., bytem v P., zastoupeného JUDr. Ing. Karin Luftmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dušní 10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částek 24.127,82 USD a 40.367,22 EUR,vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 357/2009 , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2011, č. j. 68 Co 166/2011 -62, takto:I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. ledna 2011, č. j. 42 C 357/2009 -45, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhá po žalované zaplacení částek 24.127,82 USD a 40.367,22 EUR (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že k návrhu oprávněných byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 1. 2008, č. j. 48 Nc 1349/2007 -20 (jež bylo žalobci doručeno dne 21. 1. 2008), nařízena exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu Mezinárodního rozhodčího soudu v Londýně ze dne 24. 8. 2007, č. UN3490, jímž bylo žalobci (povinnému) uloženo zaplatit oprávněným částku 1.031.731,74 USD s úrokem z prodlení ve výši 7,62125% z uvedené částky od 31. 8. 2007 do zaplacení a částku 1.956.460,- EUR s úrokem z prodlení ve výši 6,74250% od 31. 8. 2007 do zaplacení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 3. 2008, č. j. 19 Co 141/2008 -72, označené usnesení o nařízení exekuce zrušil a věc vrátil soud prvního stupně k dalšímu řízení. Ten poté usnesením ze dne 17. 4. 2008, č. j. 48 Nc 1349/2007 -78 (které bylo žalobci doručeno dne 12. 5. 2008), exekuci znovu nařídil a toto jeho rozhodnutí Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2008, č. j. 19 Co 288/2008 -121, potvrdil.
Žalobou uplatněný nárok odůvodňoval žalobce tvrzeními, že jde o škodu, jež mu byla způsobena nesprávným postupem soudu v exekučním řízení, v jehož důsledku – jak tvrdí – došlo k úbytku jeho majetku o částku, kterou zaplatil oprávněným na úrocích z prodlení za dobu od 21. 1. 2008 do 12. 5. 2008 (období mezi doručením prvního usnesení o nařízení exekuce, které bylo odvolacím soudem zrušeno, do okamžiku doručení druhého usnesení o nařízení exekuce, které posléze nabylo právní moci).
Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb. “). Dospěl však k závěru, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle tohoto právního předpisu naplněny nejsou, jelikož v exekučním řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 Nc 1349/2007 , nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ) ani k vydání nezákonného rozhodnutí (§ 8 zákona č. 82/1998 Sb. ), jež by mohly být příčinou vzniku žalobcem tvrzené majetkové újmy. Dodal, že k úbytku majetku žalobce o částku zaplacenou na úrocích z prodlení došlo proto, že žalobce řádně a včas nesplnil povinnost uloženou mu rozhodčím nálezem, a proto jej stíhá povinnost platit úroky z prodlení, nikoli tedy z důvodu postupu soudu v exekučním řízení či v důsledku v něm vydaných rozhodnutí.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. května 2011, č. j. 68 Co 166/2011 -62, rozsudek soudu prvního potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Skutková zjištění soudu prvního stupně vzal odvolací soud za správná a stvrdil i jeho právní závěr, že předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. nejsou naplněny. K žalobcovým námitkám dodal, že postup exekučního soudu nelze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a nedošlo jím k porušení povinnost vydat rozhodnutí v zákonem stanovené či jinak přiměřené lhůtě. Připomněl, že od vydání prvního usnesení o nařízení exekuce, odvolacím soudem zrušeného, do vydání druhého rozhodnutí, jež bylo potvrzeno, neuplynula ani doba čtyř měsíců a v řízení nedošlo k průtahům. Nesprávný úřední postup odvolací soud neshledal ani v tom, že usnesení o nařízení exekuce (jež bylo odvolacím soudem posléze zrušeno) neobsahovalo odůvodnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. K otázce přípustnosti dovolání se v něm nevyslovil, co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř. “). Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že v exekučním řízení nedošlo ke nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Lhůtu čtyř měsíců, jež uplynula od vydání prvního usnesení o nařízení exekuce k okamžiku vydání druhého, věcně správného usnesení, pokládá za nepřiměřenou a dovozuje, že nesprávným úředním postupem jsou též vady rozhodnutí o nařízení exekuce, chybějící odůvodnění, kvůli němuž bylo rozhodnutí zrušeno. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (a tedy aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení).
Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán jiný rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2 zákona č. 82/1998 Sb. ), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím /nesprávným úředním postupem/ a vznikem škody.
Při řešení otázky, je-li naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu, odvolací soud postupoval v souladu s již ustálenou judikaturou, zabývající se vymezením podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96 , publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2000). Podle ní lze za porušením zásady rychlosti řízení považovat takový postup soudu v řízení, který neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví výlučně v příčinách vycházejících z působení soudu v dané věci (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000 , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 181). Ze skutečností, jež vzal odvolací soud v dané věci za prokázané, přitom vyplývá, že exekuční řízení nebylo postiženo neodůvodněnou nečinností, soud v něm bez zbytečných průtahů činil úkony potřebné k naplnění účelu tohoto řízení (tj. k nucenému uspokojení pohledávky oprávněných) a jeho postup tak nelze charakterizovat jako nesprávný úřední postup (porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě; § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ). Doba čtyř měsíců, jež uplynula od vydání v pořadí prvého (odvolacím soudem zrušeného) usnesení o nařízení exekuce do okamžiku nařízení exekuce nyní již věcně správným usnesením není konkrétním okolnostem daného případu nepřiměřená.
Nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nemohou být ani žalobcem namítaná pochybení exekučního soudu, jež se bezprostředně odrazila v obsahu vydaného rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 , publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit 1, ročník 2000, č. 5). Případné nesprávnosti či vady tohoto postupu mohly být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§ 5 písm. a/ , § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb. ).
Je přitom očividné, že v daném případě naplněna není ani podmínka příčinné souvislosti mezi žalobcem tvrzeným nesprávným úředním postupem (či nezákonným rozhodnutím) a majetkovou újmou, za kterou žalobce pokládá úbytek majetku o částku, kterou zaplatil (v exekuci oprávněným) věřitelům na úrocích z prodlení. Příčinu vzniku této újmy je totiž nutno spatřovat již ve skutečnosti, že ze strany žalobce (dlužníka) nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, nikoliv tedy v postupu soudu v exekučním řízení, v němž byla toliko nuceně vymáhána žalobcem nesplněná povinnost, uložená mu již dříve exekučním titulem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009 , nebo usnesení ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 1421/2004 , event. usnesení ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 1339/2011 ).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) , odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. ), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. srpna 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu