Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3727/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce Ing. B. B., bytem v P., zastoupeného JUDr. Ing. Karin Luftmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dušní 10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částek 24.127,82 USD a 40.367,22 EUR,vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2011, č. j. -62, takto:I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. ledna 2011, č. j. -45, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhá po žalované zaplacení částek 24.127,82 USD a 40.367,22 EUR (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že k návrhu oprávněných byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 1. 2008, č. j. -20 (jež bylo žalobci doručeno dne 21. 1. 2008), nařízena exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu Mezinárodního rozhodčího soudu v Londýně ze dne 24. 8. 2007, č. UN3490, jímž bylo žalobci (povinnému) uloženo zaplatit oprávněným částku 1.031.731,74 USD s úrokem z prodlení ve výši 7,62125% z uvedené částky od 31. 8. 2007 do zaplacení a částku 1.956.460,- EUR s úrokem z prodlení ve výši 6,74250% od 31. 8. 2007 do zaplacení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 3. 2008, č. j. -72, označené usnesení o nařízení exekuce zrušil a věc vrátil soud prvního stupně k dalšímu řízení. Ten poté usnesením ze dne 17. 4. 2008, č. j. -78 (které bylo žalobci doručeno dne 12. 5. 2008), exekuci znovu nařídil a toto jeho rozhodnutí Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2008, č. j. -121, potvrdil.

Žalobou uplatněný nárok odůvodňoval žalobce tvrzeními, že jde o škodu, jež mu byla způsobena nesprávným postupem soudu v exekučním řízení, v jehož důsledku – jak tvrdí – došlo k úbytku jeho majetku o částku, kterou zaplatil oprávněným na úrocích z prodlení za dobu od 21. 1. 2008 do 12. 5. 2008 (období mezi doručením prvního usnesení o nařízení exekuce, které bylo odvolacím soudem zrušeno, do okamžiku doručení druhého usnesení o nařízení exekuce, které posléze nabylo právní moci).

Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Dospěl však k závěru, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle tohoto právního předpisu naplněny nejsou, jelikož v exekučním řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ( ) ani k vydání nezákonného rozhodnutí ( ), jež by mohly být příčinou vzniku žalobcem tvrzené majetkové újmy. Dodal, že k úbytku majetku žalobce o částku zaplacenou na úrocích z prodlení došlo proto, že žalobce řádně a včas nesplnil povinnost uloženou mu rozhodčím nálezem, a proto jej stíhá povinnost platit úroky z prodlení, nikoli tedy z důvodu postupu soudu v exekučním řízení či v důsledku v něm vydaných rozhodnutí.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. května 2011, č. j. -62, rozsudek soudu prvního potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Skutková zjištění soudu prvního stupně vzal odvolací soud za správná a stvrdil i jeho právní závěr, že předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle nejsou naplněny. K žalobcovým námitkám dodal, že postup exekučního soudu nelze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup ve smyslu a nedošlo jím k porušení povinnost vydat rozhodnutí v zákonem stanovené či jinak přiměřené lhůtě. Připomněl, že od vydání prvního usnesení o nařízení exekuce, odvolacím soudem zrušeného, do vydání druhého rozhodnutí, jež bylo potvrzeno, neuplynula ani doba čtyř měsíců a v řízení nedošlo k průtahům. Nesprávný úřední postup odvolací soud neshledal ani v tom, že usnesení o nařízení exekuce (jež bylo odvolacím soudem posléze zrušeno) neobsahovalo odůvodnění.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. K otázce přípustnosti dovolání se v něm nevyslovil, co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( – dále jen „ “). Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že v exekučním řízení nedošlo ke nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu Lhůtu čtyř měsíců, jež uplynula od vydání prvního usnesení o nařízení exekuce k okamžiku vydání druhého, věcně správného usnesení, pokládá za nepřiměřenou a dovozuje, že nesprávným úředním postupem jsou též vady rozhodnutí o nařízení exekuce, chybějící odůvodnění, kvůli němuž bylo rozhodnutí zrušeno. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (a tedy aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení).

Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení o dovolání podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou ( ), a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán jiný rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Podle stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit ( ), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím /nesprávným úředním postupem/ a vznikem škody.

Při řešení otázky, je-li naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu, odvolací soud postupoval v souladu s již ustálenou judikaturou, zabývající se vymezením podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 1999, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2000). Podle ní lze za porušením zásady rychlosti řízení považovat takový postup soudu v řízení, který neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví výlučně v příčinách vycházejících z působení soudu v dané věci (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2001, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 181). Ze skutečností, jež vzal odvolací soud v dané věci za prokázané, přitom vyplývá, že exekuční řízení nebylo postiženo neodůvodněnou nečinností, soud v něm bez zbytečných průtahů činil úkony potřebné k naplnění účelu tohoto řízení (tj. k nucenému uspokojení pohledávky oprávněných) a jeho postup tak nelze charakterizovat jako nesprávný úřední postup (porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě; ). Doba čtyř měsíců, jež uplynula od vydání v pořadí prvého (odvolacím soudem zrušeného) usnesení o nařízení exekuce do okamžiku nařízení exekuce nyní již věcně správným usnesením není konkrétním okolnostem daného případu nepřiměřená.

Nesprávným úředním postupem ve smyslu nemohou být ani žalobcem namítaná pochybení exekučního soudu, jež se bezprostředně odrazila v obsahu vydaného rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit 1, ročník 2000, č. 5). Případné nesprávnosti či vady tohoto postupu mohly být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ( , a ).

Je přitom očividné, že v daném případě naplněna není ani podmínka příčinné souvislosti mezi žalobcem tvrzeným nesprávným úředním postupem (či nezákonným rozhodnutím) a majetkovou újmou, za kterou žalobce pokládá úbytek majetku o částku, kterou zaplatil (v exekuci oprávněným) věřitelům na úrocích z prodlení. Příčinu vzniku této újmy je totiž nutno spatřovat již ve skutečnosti, že ze strany žalobce (dlužníka) nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, nikoliv tedy v postupu soudu v exekučním řízení, v němž byla toliko nuceně vymáhána žalobcem nesplněná povinnost, uložená mu již dříve exekučním titulem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2011, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. , event. usnesení ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. ).

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu , odst. 3 a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. srpna 2012

Mgr. Petr K r a u s

předseda senátu