Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1140/2011

23

Cdo 1140/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně KARSIS s.r.o., se sídlem Benešov, Čechova 2148, PSČ 256 01, identifikační číslo osoby 26180456, zastoupené Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo nám. 225, proti žalovanému M. G., zastoupenému JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Liberec, 1. máje 535/50, o 183 223 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2010, č. j. -63, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. prosince 2010, č. j. -63, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 11. srpna 2010, č.j. -46, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 183 223 Kč a náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky z titulu smluvní pokuty sjednané v kupní smlouvě. Oba soudy vyšly ze zjištění, že smluvní pokutu si účastníci sjednali v kupní smlouvě ze dne 30.5.2006 pro případ, že žalovaný bude v prodlení se zaplacením kupní ceny nebo její jednotlivé splátky. Žalovaný zaplatil kupní cenu žalobkyni s prodlením, proto byl žalobkyní vyzván k úhradě smluvní pokuty v žalované částce fakturami ze dne 6.3.2007 a 17.12.2009. Žalovaný pohledávku z titulu smluvní pokuty podle tvrzení žalobkyně uznal a zavázal se ji zaplatit do 15.4.2010, což však neučinil.

Soud prvního stupně rozhodl platebním rozkazem ze dne 2.6.2010, č.j. -39, a žalovaný byl současně podle (dále jen „ “) pod bodem II. výroku platebního rozkazu vyzván, aby ve lhůtě 30 dnů od podání odporu se písemně vyjádřil k žalobě tak, aby z vyjádření bylo patrné, zda nárok uplatněný žalobou uznává co do důvodu a výše, a pokud nárok neuznává, aby uvedl všechny rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, případně označil další důkazy k prokázání svých tvrzení. Platební rozkaz byl žalovanému doručen den 16.6.2010 a dne 28.6.2010 žalovaný podal proti platebnímu rozkazu odpor, v němž uvedl, že s uplatněným nárokem žalobkyní zásadně nesouhlasí, že faktury sice převzal, ale vrátil je jako neodůvodněné zpět a že dluh nikdy neuznal. Své tvrzení doložil nedatovanou u o vrácení penalizačních faktur. Na výzvu podle bodu II. výroku platebního rozkazu, aby se ve lhůtě do 30 dnů od podání odporu písemně k věci vyjádřil, žalovaný již následně nereagoval. Lhůta k podání vyjádření podle počala žalovanému běžet dnem 29.6.2010 a marně uplynula dnem 29.7.2010.

Odvolací soud z uvedeného dovodil, že skutečnosti uváděné žalovaným v podaném odporu nejsou splněním povinnosti podle , neboť žalovaný nevylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobnímu nároku. Vyjádření žalovaného k odporu je podle odvolacího soudu natolik neurčité a nekonkrétní, že nemůže být považováno za řádné a kvalifikované vyjádření ve smyslu , což má stejné následky, jako by se nevyjádřil vůbec. Dospěl proto k závěru, že soud prvního stupně mohl ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť pro jeho vydání byly splněny předpoklady podle ve spojení s

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odkazem na , neboť se domnívá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou, konkrétně v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004, sp. zn. , tudíž rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Je přesvědčena, že odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci ve smyslu

Namítá, že soudy nedostatečně přihlédly k povaze předmětu sporu, kdy v dané věci se jednalo o jednoduchou věc, která nevyžadovala podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání a z tohoto důvodu je vydání usnesení ve smyslu podle ustálené judikatury vyloučeno. Soudu též vytýká, že nevzal při rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání v úvahu jeho předchozí procesní aktivitu, tj. vyjádření se k žalobě a navržení důkazů ke své obraně.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť má za to, že v dané věci existovaly podmínky pro postup podle , neboť postup podle uvedeného ustanovení je bytostním právem soudu, proto mu nelze vytýkat aplikaci ustanovení

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou ( ) a řádně zastoupenou advokátem ( ).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Přípustnost dovolání podle v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolání není přípustné ani podle , neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.

Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Odvolací soud v dané věci dovodil, že soud prvního stupně mohl ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť pro jeho vydání byly splněny předpoklady podle ve spojení s , které stanoví, že pokud se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku ( ) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

Ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaný podal proti platebnímu rozkazu o zaplacení žalované částky ve stanovené lhůtě (28.6.2010) odpor, v němž uvedl, že s nárokem žalobkyně zásadně nesouhlasí, předmětné faktury sice převzal, ale pro nesouhlas s nimi je vrátil žalobkyni jako neodůvodněné zpět a že dluh nikdy neuznal. Své tvrzení doložil nedatovanou písemností o vrácení penalizačních faktur.

Nejvyšší soud již právní otázku neexistence předpokladů k vydání rozsudku pro uznání z důvodu absence vyjádření účastníka na základě usnesení soudu vydaného podle za situace, kdy účastník podal své vyjádření k žalobě ve smyslu tohoto usnesení již v podaném odporu, řešil v rozhodnutí ze dne 28.6.2006, sp. zn. dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu - „www.nsoud.cz“, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že nejsou naplněny předpoklady k vydání rozsudku pro uznání z důvodu absence vyjádření účastníka na základě usnesení soudu vydaného podle , podal-li účastník své vyjádření ve smyslu tohoto usnesení již v podaném odporu.

Uvedené rozhodnutí plně dopadá i na řešenou právní otázku v uvedené věci s ohledem na skutková zjištění v posuzované věci.

Je namístě i odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího sodu ze dne 12.8.2004, sp. zn. , veřejnosti též dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu - „www.nsoud.cz“, v němž Nejvyšší soud odůvodnil závěr, že povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle vyloučeno.

Žalovaný se ve smyslu vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením; k tomu aby zamezil fikci uznání nároku, postačuje, že postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě. Zákon v sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil (srov. Drápal, L., Příprava jednání a projednání věci samé ve sporném řízení před soudem prvního stupně po novele , Právní rozhledy 5/2002 - mimořádná příloha, str. 9).

Namítá-li dovolatel, že v dané věci vůbec nebyly splněny předpoklady, aby soud vydal usnesení podle , je namístě této námitce oponovat samotným zněním ustanovení , podle něhož, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Splnění podmínek „povahy věci nebo okolností případu“ ve smyslu počátku první věty není tedy relevantní v případě, byl-li vydán platební rozkaz, neboť za takové situace je možné vydat výzvu k písemnému se vyjádření k žalobě kdykoliv, to je i pokud to nevyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu.

V této souvislosti je možné poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.4.2012, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek r. 2012 pod označením 73/2012, podle něhož, uvede-li žalovaný ve vyjádření podle ustanovení , aniž by zpochybňoval skutková tvrzení žalobce, právní důvody, na nichž staví svoji obranu, které mohou představovat právní důvody bránící vzniku uplatněného práva, nenastává fikce uznání uplatněného nároku a ve věci nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení V daném případě žalovaný na svoji obranu proti uplatněnému nároku uvedl, že nárok z titulu smluvní pokuty nikdy neuznal, jak žalobkyně tvrdí ve své žalobě. Již tvrzení, že žalovaný dluh nikdy neuznal, představuje uvedené skutkové okolnosti, na nichž žalovaný buduje svou obranu.

Je možno poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.4.2009, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud soud prvního stupně nepovažoval vyjádření žalované v odporu za dostatečná, mohl žalovanou vyzvat k doplnění jejích tvrzení ve smyslu a poučit ji o následcích této výzvy - tzn. že k později uvedeným skutečnostem nebude již přihlíženo (srov. ).

Nutno tedy uzavřít, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že byly naplněny předpoklady k vydání rozsudku pro uznání soudem prvního stupně z důvodu absence vyjádření žalovaného, a to za situace, kdy žalovaný se k věci ve smyslu výzvy formulované v usnesení soudu vydaném podle vyjádřil alespoň v základních obrysech již v odporu proti platebnímu rozkazu, je jeho právní posouzení věci nesprávné a dovolací důvod vycházející z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení byl dovolatelem uplatněn důvodně.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání je podle přípustné, neboť řešená právní otázka spočívající v možnosti aplikace byla v dané věci řešena v rozporu s dosavadní judikaturou a Nejvyšší soud nemá důvod ke změně právního názoru uvedené právní otázky řešící existenci předpokladů k vydání rozsudku pro uznání za situace, kdy žalovaný se vyjádří k žalobě již v podaném odporu proti platebnímu rozkazu.

Nebylo-li tedy možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právu, Nejvyšší soud podle rozsudek odvolacího soudu bez jednání ( ) zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný ( , věta první za středníkem ). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( , věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 23. července 2012

JUDr. Kateřina Hornochovápředsedkyně senátu