Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4197/2011

U S N E S E N Í

T. H.

, proti žalovanému

M. G.

, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2011, č. j. -98, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalovaném domáhal vydání částky 200.000,- Kč s přísl. s tím, že dne 25. 6. 2008 vložil tuto částku na účet žalovaného a teprve po provedení platby zjistil, že se jedná o účet právě žalovaného a nikoliv osoby, na jejíž účet předmětnou částku vložit chtěl. Žalovanou částku tak na jeho účet vložil omylem, aniž by mezi nimi existoval smluvní vztah.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 11. 2010, č. j. -69, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s přísl. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky II. a III.). Žalobce poukázal na účet žalovaného, jehož číslo mu bylo sděleno synem žalovaného A. G., částku 200.000,- Kč. Později žalovaného vyzval k vrácení předmětné částky. Žalobce je dlužníkem syna žalovaného A. G., kterému má na základě směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci uhradit částku 2.370.000,- Kč s přísl. Žalovaný tvrdil, že žalovanou částku žalobci půjčil a jejím následným složením na účet žalovaného plnil žalobce svůj závazek ze smlouvy o půjčce. Soud vyslechl tři svědky (mimo jiné i syna žalovaného), jejichž výpověďmi mělo být prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce a že došlo k předání peněz. Žalovaný měnil svá tvrzení ohledně toho, kdy přesně mělo dojít k předání peněz, a ze svědeckých výpovědí nevyplynulo, že byla smlouva uzavřena, jelikož A. G. sice vypověděl, že se účastnil schůzky, na níž mělo k předání peněz dojít, a že peníze měly být vráceny do půl roku, avšak jeho věrohodnost byla snížena předchozím nahlížením do spisu, a další dva svědci pouze viděli, že byly mezi účastníky předány peníze, avšak o jejich vzájemných ujednáních či o předávané částce jim nebylo nic známo. Za daných okolností tak žalovaný neunesl důkazní břemeno o tom, že mezi ním a žalobcem existoval závazkový právní vztah, bylo mu tak plněno bez právního důvodu, čímž na jeho straně došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 5. 2011, č. j. -98, rozsudek soudu prvního stupně změnil, jde-li o část příslušenství, tak, že se žaloba v daném rozsahu zamítá (výrok I.), jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Žalovaný neprokázal své skutkové tvrzení, že žalobce předmětnou částku neplnil bez právního důvodu, nýbrž jako vrácení půjčky. Skutková verze žalovaného je odlišná od verze, kterou vylíčili slyšení svědkové. Námitka, podle níž si byl žalobce vědom, kdo je majitelem účtu, na nějž peněžní prostředky vložil, je bez významu, neboť i v takovém případě má žalobce právo na vydání bezdůvodného obohacení, nebyla-li mezi účastníky prokázána existence závazkového vztahu či porušení práva odůvodňující poskytnutí finančního plnění. Tvrzení žalovaného, přednesené na jednání odvolacího soudu, že žalobce měl plnit na úhradu půjčky, kterou mu poskytl syn žalovaného A. G., jenž žalobci sdělil, že peníze má složit na účet žalovaného, je nepřípustnou novotou ve smyslu ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, které „jsou v neprospěch žalovaného“, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak blíže nespecifikuje. Soudy podle názoru dovolatele rezignovaly na svou úlohu vyplývající z y, přičemž odvolací soud současně porušil d. Žalovaný je přesvědčen, že svědecké výpovědi potvrdily, že mezi ním a žalobcem byla uzavřena smlouva o půjčce. Časové hledisko je pro věc nevýznamné, neboť po dovolateli nemůže nikdo žádat, aby si s odstupem dvou let přesně pamatoval, kdy žalobci peníze půjčil. Všichni svědci potvrdili, že viděli, jak „žalovaný půjčuje žalobci částku 200.000,- Kč“. Žalobce si musel být vědom toho, že majitelem účtu, na nějž předmětnou částku vkládá, je právě žalovaný, a nikoliv A. G., takže se nemohlo jednat o omyl. Dovolatel zrekapituloval skutkový stav věci a obsah svědeckých výpovědí slyšených svědků. Soud podle názoru žalovaného nezohlednil fakt, že žalobce si teprve po roce a půl uvědomil, že peníze vložil na nesprávný účet. Dovolatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. , pod jehož vlivem zaměřuje část svého dovolání na nesprávnost postupu odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu. Odvolací soud totiž nehodnotil všechny skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování ve vzájemné souvislosti. Žalovaný připomněl existenci zásady, podle níž neznalost práva neomlouvá, avšak podle jeho názoru to nic nemění na tom, že právní hodnocení věci náleží soudu, kterýžto se nemůže zříci svých povinností s odkazem na zásadu koncentrace řízení. Odvolací soud nepostupoval v souladu s ust. Žalovaný vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že odvolací soud „poukázal“ v dané věci na ust. , když soudní řízení je ovládáno zásadou

iura novit curia

, neboť novou skutečností nemůže být to, co je povinností soudu zkoumat v každé fázi řízení. Žalovaný nijak neměnil svá skutková tvrzení a vždy trval na tom, že v důsledku existence smlouvy o půjčce žalobce jen plnil to, k čemu se sám zavázal. Žalovaný upozornil na to, že pokud by se v daném případě jednalo o splátku žalobce na dluh, jenž měl vůči synovi žalovaného, bezdůvodné obohacení by vzniknout nemohlo, neboť by žalobce toliko splnil svůj dluh podle věřitelových pokynů (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. ). Závěrem žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádal o odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. ) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. ) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. ). Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ust. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, nijak nekonkretizoval.

Dovolání však přípustné není.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. a se nepřihlíží (ust. ).

O takový případ se zde však nejedná.

Má-li dovolatel námitky proti tomu, jakým způsobem odvolací soud hodnotil důkazy, když podle jeho názoru ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že byla mezi ním a žalobcem uzavřena smlouva o půjčce, uplatňuje tím dovolací důvod podle ust. , ačkoliv tak vzhledem k ust. činit nemůže. Totéž platí, uvádí-li žalovaný, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ust. Nadto dovolací soud podotýká, že existenci smlouvy o půjčce de facto potvrdil toliko syn žalovaného, jehož výpovědi však odvolací soud neuvěřil, když jeho důvěryhodnost jako svědka byla snížena předchozím nahlížením do spisu. Další dva svědci pouze uvedli, že viděli, jak žalovaný předává žalobci peníze, avšak nebylo jim nic známo o předávané částce ani o důvodu předání peněz. Z takových výpovědí není možné jednoznačně dovodit, že byla mezi účastníky uzavřena smlouva o půjčce. Nesrovnalosti v časových údajích uváděných žalovaným a svědky pak nebyly vzhledem k právě řečenému jediným důvodem, proč odvolací soud považoval tvrzení žalovaného o existenci smlouvy o půjčce za neprokázané.

Je nerozhodné, zda žalobce věděl, kdo je majitelem účtu, na nějž předmětnou částku vložil. I kdyby si totiž byl vědom toho, že se jedná o účet žalovaného, a žalovaný by neprokázal existenci právního důvodu, díky němuž byl oprávněn peníze si ponechat (což se ostatně stalo), jednalo by se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. , , ve znění pozdějších předpisů. Obrana žalovaného před soudem prvního stupně spočívala v tom (a i teď na ní žalovaný trvá), že mezi ním a žalobcem byla uzavřena smlouva o půjčce, a žalobce tedy pouze splnil svůj závazek z ní vyplývající, přičemž tuto verzi potvrdil i syn žalovaného (avšak soud mu z dříve vyložených důvodů neuvěřil). Jestliže se během odvolacího řízení žalovaný zmínil o tom, že pokud by žalobce měl v úmyslu splnit svůj dluh, jenž měl vůči synovi žalovaného, bezdůvodné obohacení na straně žalovaného vzniknout nemohlo, neboť by žalobce pouze plnil svůj závazek podle pokynů věřitele, jedná se o „novotu“ (viz ust. ), a navíc takovou verzi ani nepotvrdil syn žalovaného, který pouze vypověděl, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce. Žalobce v řízení prokázal, že vložil finanční prostředky na účet žalovaného, na němž pak bylo, aby prokázal existenci právního důvodu, na jehož základě je oprávněn si uvedené prostředky ponechat. Žalovaný vystavěl svou procesní obranu na tom, že tvrdil, že půjčil žalobci peníze. Pakliže by ve skutečnosti byl pouhým platebním místem, kde měl žalobce plnit svůj závazek vůči synovi žalovaného, musel by toto své tvrzení uvést před koncentrací řízení, a navíc by je nejspíš měl potvrdit i jeho syn, který by byl za těchto okolností věřitelem. V situaci, kdy oba tvrdili, že žalovaný půjčil žalobci peníze, je však logické, že soud, jsa vázán dispoziční zásadou ovládající občanské soudní řízení, neposuzoval jiné možnosti, proč by byl žalovaný hypoteticky oprávněn od žalobce peníze převzít. V tomto směru se tedy neuplatní ani žalovaným předestřená judikatura. Poukazy na zásadu

iura novit curia

nejsou namístě, neboť je na účastnících, aby dostáli své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Teprve na zjištěný skutkový stav soud aplikuje v duchu uvedené zásady příslušné právní normy. Pokud žalovaný na svou obranu tvrdil pouze to, že mezi ním a žalobcem byla uzavřena smlouva o půjčce, posuzoval soud toliko otázku, zda mezi stranami sporu tato smlouva skutečně uzavřena byla, čímž zmíněné zásadě dostál. Soud se takto nezřekl svých povinností, ale postupoval způsobem, jejž mu ukládá V tom, že odvolací soud konstatoval, že určité tvrzení žalovaného nemůže přezkoumat vzhledem k ust. , nelze spatřovat pochybení soudu, jelikož toto ustanovení je součástí obecně závazného právního předpisu, který je třeba dodržovat. S ohledem na to nelze ani v postupu soudů spatřovat rozpor s y a y.

Je nerozhodné, po jaké době žalobce začal své právo na vydání bezdůvodného obohacení vymáhat (tato okolnost by mohla mít v zásadě vliv jen na posouzení námitky promlčení, jež však v tomto řízení nebyla vznesena). K odkazu dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. je třeba poznamenat, že tento na posuzovanou věc nedopadá, neboť dovolatel v tomto řízení nevznesl žádnou otázku, která by měla zásadní právní význam a jejíž právní posouzení provedené soudy nižších stupňů by vzhledem k rozsáhlému zpochybnění skutkových zjištění těchto soudů dovolací soud nemohl zvážit z hlediska hmotného práva.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. , Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. , věty první, a jako nepřípustné odmítl.

Žalovaný ve svém dovolání napadl též výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dovolání proti takovému výroku přípustné. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí ( ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních až Přípustnost podle dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními , a , jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozsudku odmítl podle ust. , věty první, a

Nejvyšší soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , věty první, , , části věty první, a , neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. července 2012

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.

předseda senátu