Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3221/2010

32

Cdo 3221/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně CDV-2, LTD., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, proti žalované V. D., o zaplacení částky 3,382.500,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2009, č. j. -151, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. prosince 2009, č. j. -164, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 18. září 2008, č. j. -92, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3,382.500,56 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku s tím, že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje ve výroku uvedených nemovitostí a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Doplňujícím usnesením ze dne 22. prosince 2009, č. j. -164, uložil žalobkyni zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 20.365,- Kč na účet Okresního soudu Praha-východ.

Odvolací soud po částečném opakování dokazování rekapituloval, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, BANKOU, a. s. (dále jen „banka“), a Janem Jiřištou (dále jen „dlužník“) byla uzavřena 19. října 1994 smlouva o úvěru č. 60942015 (dále jen „smlouva o úvěru“) podle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na základě které banka poskytla dlužníku úvěr ve výši 1,700.000,- Kč. Podle bodu 7 smlouvy o úvěru měl být úvěr splácen v pravidelných měsíčních splátkách od 22. ledna 1995 do 22. září 1998. Dlužník úvěr vyčerpal, ale řádně nesplácel. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna zástavní smlouvou k nemovitostem ze 14. října 1994 uzavřenou mezi bankou a žalovanou a B. N. (původně druhým žalovaným, který v průběhu řízení zemřel a jeho jedinou zákonnou dědičkou se stala žalovaná). Dlužník závazek ze smlouvy o úvěru písemně uznal 31. května 2000.

Odvolací soud zdůraznil, že zástavnímu věřiteli vzniká právo domáhat se uspokojení ze zástavy dnem, v němž je podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. S ohledem na ustanovení (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2000, obč. zák., ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. srpna 1998, a podle platné úpravy zástavního práva v ustanoveních a obč. zák. takový okamžik nastává tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas nesplnil, tedy marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky. Podle článku 20 úvěrových podmínek, které jsou součástí smlouvy o úvěru, byla banka oprávněna odstoupit od smlouvy o úvěru při nesplnění jakékoliv, byť i jediné splátky. Podle článku 21 úvěrových podmínek ve všech případech, kdy banka využije svého práva odstoupit od smlouvy, je oprávněna na dlužníkovi požadovat splacení celého zůstatku úvěru i s úroky. Bylo tak na bance jako zástavní věřitelce, zda a případně kdy svého oprávnění odstoupit od smlouvy nebo smlouvu vypovědět a současně požadovat splacení celého zůstatku úvěru i s úroky využije. Až do tohoto okamžiku nemohla podle smlouvy o úvěru nastat splatnost celé pohledávky. Přitom není významné, kdy zástavní věřitel mohl nejdříve z důvodu podstatného porušení smlouvy od smlouvy o úvěru odstoupit či ji vypovědět, ale zda a kdy tak skutečně učinil, neboť jinak měl vůči dlužníku nadále jen nárok na sjednané splátky v dohodnutých lhůtách. Žalobkyně však ani po poučení podle ustanovení (dále jen „ “) odvolacím soudem netvrdila, ani neprokázala, že by banka od smlouvy o úvěru odstoupila či ji vypověděla. Odvolací soud tak vycházeje z provedených důkazů uzavřel, že dlužník byl povinen vrátit jemu poskytnuté peněžní prostředky do 22. září 1998. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2009, sp. zn. , proto dospěl k závěru, že právo na uspokojení ze zástavy nemohlo zástavní věřitelce vzniknout v době do 31. srpna 1998, neboť pohledávka se stala splatnou teprve v den konečného data splatnosti úvěru, tj. 22. září 1998, a věřitelka se tak měla domáhat uspokojení zajištěné pohledávky podle právní úpravy účinné od 1. září 1998, tj. žalobou na nařízení prodeje zástavy podanou podle ustanovení (správně 200y) až

Za nesprávný považoval odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že uznáním závazku dlužníkem z 31. května 2000, došlo k „zesplatnění“ pohledávky banky ze smlouvy o úvěru. Zdůraznil, že uznání závazku je jednostranným právním úkonem dlužníka, který má za následek prodloužení promlčecí doby a v případě sporu přenesení důkazního břemene z věřitele na dlužníka.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení a co do důvodů na ustanovení a b)

Dovolatelka zejména nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně určení okamžiku vzniku nároku banky na realizaci zástavního práva. Namítá, že právo na uspokojení ze zástavy vzniká okamžikem, kdy se dlužník zástavním právem zajištěné pohledávky dostane do prodlení s úhradou, byť i jen jediné splátky, případně jejího příslušenství. Věřitel může uplatnit svůj nárok případně i jen ohledně jedné splátky, s níž je dlužník v prodlení se zaplacením, samostatně. Je pouze právem věřitele, aby v situaci, kdy nastanou podmínky předvídané ve smlouvě o úvěru, smlouvu vypověděl a celý závazek tak „zesplatnil“. Zda tohoto práva využije či nikoli, nemůže mít vliv na okamžik vzniku nároku na uspokojení ze zástavního práva, neboť ten je obecně vázán na okamžik prodlení dlužníka s plněním i jen jediné splátky, a to nezávisle na splatnosti poslední splátky. Na rozdíl od revolvingového úvěru totiž splatnost poslední splátky není shodná s konečnou splatností. Dlužník se dostal do prodlení s plněním svých závazků ze smlouvy o úvěru již k 22. srpnu 1996. Bance tak právo na uspokojení ze zástavy nepochybně vzniklo před 31. srpnem 1998. Žalobkyně proto formulovala svůj žalobní petit v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se úpravy zástavního práva před 31. srpnem 1998, konkrétně se závěry usnesení ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 46/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení ze dne 30. května 2007, sp. zn. . I pokud by byl tento její názor nesprávný, podotýká, že pouze u poslední splátky ve výši 36.800,- Kč nastala splatnost po 31. srpnu 1998.

Dovolatelka se domnívá, že vada, kterou bylo řízení postiženo, spočívá v tom, že odvolací soud měl výrok svého rozhodnutí zformulovat v souladu s ustanovením a násl. nebo měl v souladu s ustanovením žalobkyni poučit v tom směru, aby svůj žalobní petit příslušným způsobem upravila, když dovolatelka v žalobě srozumitelně a určitě vylíčila, čeho se domáhá. Pokud však odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil bez dalšího, je postup odvolacího soudu v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí.

Rozsudek odvolacího soudu považuje dovolatelka za nesprávný i co do určení výše nákladů řízení pro rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 31. března 2005, sp. zn. , jakož i s nálezem téhož soudu ze dne 12. března 2009, sp. zn. .

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.

Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně i v těch výrocích, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení až jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení věty první a odmítl, i když jsou mu známy nálezy Ústavního soudu, o nichž se dovolatelka zmiňuje.

Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení ; není však důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. ), jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. větu první ).

Dovolací soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci zpochybněnou dovolatelkou [ ].

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo nebo povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Námitka dovolatelky, že odvolací soud nesprávně určil dobu vzniku práva (nároku) zástavní věřitelky na uspokojení ze zástavy, není důvodná.

Podle ustanovení § 151a obč. zák. (ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2000) slouží zástavní právo k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené (odstavec 1). Je-li zástavním právem zajištěna nepeněžitá pohledávka, předpokládá se, že do výše jejího ocenění v době vzniku zástavního práva je zajištěno peněžité plnění, které by patřilo věřiteli v případě porušení závazku dlužníka (odstavec 2).

Podle ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. srpna 1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.

Podle téhož ustanovení ve znění účinném od 1. září 1998 do 31. prosince 2000 není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může zástavní věřitel u soudu navrhnout prodej zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.

Z ustanovení (ve znění účinném od 1. ledna 2002) se podává, že řízení o soudním prodeji zástavy je zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní prodej zástavy.

Podle ustáleného výkladu podávaného dovolacím soudem, na který ostatně správně odkázal odvolací soud, právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává - jak vyplývá zejména z ustanovení (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000) a (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998) a podle nyní platné právní úpravy zejména z ustanovení a - tehdy, jestliže dlužník pohledávku zajištěnou zástavním právem řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky. V případě, že dlužník neplatí sjednané splátky úvěru nebo jinak podstatně porušuje povinnosti z úvěrové smlouvy, a že zástavní věřitel má proto právo odstoupit od smlouvy, popřípadě smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět, není pro vznik práva (nároku) na uspokojení ze zástavy významné, kdy zástavní věřitel mohl (nejdříve) od smlouvy odstoupit nebo smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět a současně požadovat okamžité vrácení úvěru, ale zda a kdy se rozhodl svého oprávnění využít a zda, popřípadě kdy ho skutečně využil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2006, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod číslem 5/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 15. května 2009, sp. zn. , jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, nebo usnesení ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V projednávané věci nebylo sporné, že zástavní věřitelka od smlouvy o úvěru neodstoupila a nebylo ani dohodnuto, že nezaplacením některé splátky se stává splatným celý dluh. Z této smlouvy bylo zjištěno, že úvěr byl splatný ve splátkách od 22. ledna 1995 do 22. září 1998. Odvolací soud proto správně v souladu s judikaturou dovolacího soudu uzavřel, že právo banky na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vzniklo po 31. srpnu 1998 a že při rozhodování o žalobě zástavního věřitele je třeba postupovat podle právní úpravy platné od 1. ledna 2002, neboť banka svého práva od smlouvy odstoupit nebo smlouvu vypovědět a současně požadovat okamžité vrácení úvěru, nevyužila.

Nedůvodným shledává dovolací soud též argument dovolatelky, že jí vzniklo právo (nárok) na plnění ze zástavy po splatnosti každé splátky. Opomenula totiž, že zástavním právem byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru v plné výši, která měla být uhrazena ve splátkách, nikoliv pohledávky na zaplacení jednotlivých měsíčních splátek, jak dovolatelka dovozuje. Rozhodující proto je, kdy se pohledávka ze smlouvy o úvěru stala splatnou (nikoliv kdy byly splatné jednotlivé splátky této pohledávky), ať už na základě úkonu věřitele (např. odstoupením od smlouvy), nebo neučinil-li věřitel úkon, kterým by se pohledávka stala předčasně splatnou, pak v době dohodnuté ve smlouvě uplynutím doby splatnosti poslední splátky.

Na základě výše uvedeného dovolací soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle nebyl naplněn.

Námitka dovolatelky, že ji odvolací soud v rozporu s ustanovením nepoučil, jak „upravit žalobní petit“ je neopodstatněná. V projednávané věci se odvolací soud tvrzené vady řízení nedopustil již proto, že dovolatelkou formulovaný žalobní návrh není z procesního hlediska vadný, je určitý i srozumitelný, což ostatně i dovolatelka v dovolání sama tvrdí. Jestliže by odvolací soud žalobkyni poučil o tom, jak jej správně formulovat, aby byla v řízení úspěšná, šlo by o poučení o hmotném právu, které soudu neukládá a takovým poučením by byl porušen ústavně zakotvený princip rovnosti účastníků řízení, neboť soud by poskytl účastníku na úkor druhé strany sporu nikoli poučení o procesních vadách žaloby, nýbrž poučení o důvodech, pro které jí nelze vyhovět (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 23, ročník 1997, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. června 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 82/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Lze proto uzavřít, že ani dovolací důvod podle ustanovení nebyl uplatněn důvodně.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady, uvedené v , a b) a , ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení , k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( věta druhá ), dovolání ve zbývajícím rozsahu podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , a , když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2012

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu