Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 747/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Ing. A. T., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vyskočilem, advokátem se sídlem Rezkova 4, 602 00 Brno, proti žalované České republice - Ministerstvu financí,Praha 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Martinem Tocikem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, PSČ 360 01, o zaplacení 195.948,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2010, č. j. – 231, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. května 2009, č. j. žalované povinnost zaplatit žalobci částku 195.948,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 17 % od 19.10.1993 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod I. výroku), dále rozhodl o zastavení řízení co do částky 12.420,- Kč a úroků z prodlení ve výši 17 % z částky 195.948,- Kč od 18.04.1993 do 18.10.1993, celkem úroky ve výši 16.339,17 Kč (bod II. výroku) a v bodě III výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vyšel ze zjištění, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností D.S.F. společnost s r. o., a Výzkumným ústavem geologického inženýrství, státním podnikem, byla uzavřena rámcová smlouva dne 24.10.2001 (správně 1991), na jejímž základě dodala DSF společnost s. r. o. výzkumnémuu materiál na základě jeho objednávky (dodací list ze dne 18.2.1993), který byl vyfakturován fakturou č. 400020041 ze dne 18. 2. 1993 znějící na částku 195.948,- Kč splatnou dne 17. 4. 1993. Smlouvou o prodeji podniku byl majetek státního podniku Výzkumný ústav geologického inženýrství prodán dvěma nabyvatelům, přičemž závazek, který je předmětem sporu, přešel na Ekologickou agenturu Brno, která jej uznala co do důvodu i výše, ale neuhradila. Právní předchůdce žalobce vyzval Fond národního majetku (dále jen “FNM”), jako ručitele, k zaplacení žalované částky s příslušenstvím z titulu zákonného ručení. V průběhu řízení postoupil právní předchůdce žalobce platně předmětnou pohledávku včetně příslušenství žalobci.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku prodeje privatizovaného majetku státního podniku došlo ke vzniku ručitelského závazku FNM za splnění závazků, které přešly na nabyvatele privatizovaného majetku, a to podle ust. z. č. ve znění platném ke dni uzavření smlouvy o prodeji podniku, tj. ke dni 26. 2. 1993. Právní předchůdce žalobce se domáhal splnění závazku na dlužníkovi, Ekologické agentuře Brno s. r. o. v likvidaci ještě před uplatněním pohledávky vůči FNM jako ručiteli. Dlužník žalovanou částku s příslušenstvím přiznanou platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Brně nezaplatil. Vůči FNM právní předchůdce žalobce uplatnil nárok řádně, a to dopisem ze dne 7. 1. 1994. Splatnost ručitelova závazku je upravena v ust. ObchZ - není-li doba plnění ze smlouvy určena, je dlužník (v tomto případě ručitel) povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. V daném případě byl žalovaný vyzván ke splnění ručitelského závazku dne 7. 1. 1994, tím se stal závazek z ručení splatným. Stalo se tak ještě před nabytím účinnosti novely z. č. , tedy před 6. 12. 1994. Vzhledem k tomu, že uvedená novela vstoupila v účinnost po splatnosti ručitelova závazku, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nová právní úprava nemohla mít vliv na vznik práva právního předchůdce žalobce požadovat plnění po ručiteli. Výše dluhu a povinnost k plnění z důvodu ručení byla řádně prokázána, a proto soud prvního stupně žalovanou částku i s úrokem z prodlení žalobci přiznal.

K námitkám žalovaného, že žalobce nemá právo na příslušenství žalované pohledávky, neboť se předmětná faktura stala splatnou až po přechodu privatizovaného majetku na dlužníka, tedy až po vzniku ručitelského závazku, soud prvního stupně dovodil, že v daném případě se na rozdíl od případu řešeného rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. , jedná o příslušenství pohledávky, které není samostatným nárokem, neboť pohledávka vznikla již za účinnosti obchodního zákoníku. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce má právo jak na zaplacení jistiny, tak na zaplacení příslušenství.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. srpna 2010, č. j. – 231, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2009, č. j. -184, v bodě I výroku v části, ve které bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci částku 195.948,- Kč do výše 179.608,83 Kč, a v bodě výroku III zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (bod I výroku odvolacího soudu). Bod I téhož rozsudku soudu prvního stupně v části, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 195.948,- Kč do výše 16.339,17 Kč potvrdil (bod II výroku odvolacího soudu). Bod I výroku soudu prvního stupně v části přiznaného příslušenství potvrdil ve znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 17% úrok z prodlení z částky 179.608,83 Kč jdoucí od 19. 10. 1993 do 3. 6. 2010 a 17% úrok z prodlení z částky 16.339,17 Kč jdoucí od 19. 10. 1993 do zaplacení (bod III výroku odvolacího soudu). V bodě IV a V výroku rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.

Pokud jde o samotnou problematiku ručení žalovaného za závazky dlužníka podle , ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o prodeji podniku, odvolací soud již v obdobné věci rozhodoval rozsudkem sp. zn. -94 ze dne 4.11.1998, který byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. února 2000, sp. zn. , Pokud jde o argumentaci, kterou uvedl Vrchní soud v Praze v citovaném rozsudku č.j. -94 ze dne 4.11.1998, odvolací soud neshledává důvod ke změně a na tuto pro úspornost odkazuje. S ohledem na uvedené odvolací soud považuje za správné i odůvodnění napadeného rozsudku, které obsahuje shodnou argumentaci, byť otázka práva žalobce na zaplacení jistiny již, s ohledem na úhradu podstatné části jistiny žalovaným a na zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu, nebyla předmětem přezkumu odvolacím soudem.

Pokud jde o námitku žalovaného, že pohledávka na zaplacení byla splatná až po uzavření smlouvy o prodeji podniku, odvolací soud dovodil, že pohledávkou bylo právo společnosti D.S.F. na zaplacení ceny dodaného zboží podle § 447 a § 450 obchodního zákoníku, které vzniklo dne 17.2.1993. V době uzavření smlouvy o prodeji podniku již tato pohledávka existovala, byť její splatnost nastala až ke dni 17. 4. 1993 podle faktury č. 400020041, která je ve smyslu obchodního zákoníku výzvou k zaplacení. Tuto námitku žalovaného proto odvolací soud posoudil jako nedůvodnou. Pokud jde o námitku žalovaného, že žalovaný, resp. jeho právní předchůdce FNM neručí za prodlení Výzkumnéhou geologického inženýrství, resp. Ekologické agentury, s placením předmětné faktury, vychází odvolací soud jednak ze samotného ustanovení , jednak ze čl. V odst. 4 smlouvy o prodeji podniku, kde se uvádí, že prodávající (FNM) ručí za splnění převedených závazků kupujícím. "Splněním" je, podle názoru odvolacího soudu, třeba rozumět jak splnění závazku řádně, tak i včas. S ohledem na charakter úroku z prodlení, který není samostatným nárokem, ale je příslušenstvím peněžité pohledávky, je odvolací soud toho názoru, že žalovaný ručí nejen za splnění převedeného závazku, ale i za případnou sankci za prodlení s jeho plněním, jestliže není závazek splněn včas. Argumentaci žalovaného, kdy žalovaný odděluje povinnost k zaplacení jistiny od povinnosti zaplatit příslušenství peněžité pohledávky, není-li peněžitá pohledávka zaplacena včas, odvolací soud považuje za zavádějící.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že je považuje za přípustné podle ust. . Důvodnost dovolání opírá dovolatel o ust. a uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel se domnívá, že rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu ust. po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s neexistencí závazku zaplatit úrok z prodlení v době vzniku ručení. Pouhý odkaz v odůvodnění napadeného rozsudku o tom, že nárok na úrok z prodlení není samostatným nárokem, podle dovolatele nijak neřeší podstatnou a rozhodující skutečnost, že v době vzniku ručení nárok na úroky z prodlení neexistoval, a neřeší ani význam této skutečnosti na posouzení rozsahu předmětného ručení. Absence řádného odůvodnění posouzení této skutečnosti činí podle názoru dovolatele rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně nepřezkoumatelnými. Dovolatel se opírá v dovolání o rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. (obdobně též ) a uvádí, že v projednávaném sporu nemohl k rozhodnému dni 26. 2. 1993 vzniknout ručitelský závazek ke splnění v té době neexistujícího akcesorického závazku. Dovolatel se domnívá, že závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve výše uvedených rozhodnutích lze vztáhnout i na závazky k úhradě úroků z prodlení. Dovolatel dále odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. , z něhož podle jeho názoru jednoznačně plyne, že závazek platit úroky z prodlení vzniká jednorázově až v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku. Jestliže závazek zaplatit úrok z prodlení v době vzniku ručení neexistoval, odpovídající ručitelský závazek FNM za splnění takové neexistující povinnosti nemohl platně vzniknout a jako takový být soudy nižších stupňů správně přiznán.

Dovolatel s ohledem na výše uvedená tvrzení navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil co do bodu II a bodu III a věc vrátil Vrchnímu soud v Praze k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání vyslovuje názor, že dovolání není přípustné, protože sporná částka je nižší než dolní hranice pro peněžité plnění obsažené ve výroku s tím, že se k příslušenství pohledávky nepřihlíží. Navrhuje, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto. Pro případ, že by se dovolací soud neztotožnil s názorem žalobce o nepřípustnosti dovolání, navrhuje žalobce zamítnutí dovolání s tím, že se domnívá, že úrok z prodlení byl uplatněn právem.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ l0a ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení , zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení písmo c) , pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle písmo b) , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu písmo b) je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Jelikož ve smyslu ustanovení věty první je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího souduzásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

V projednávaném případě napadá žalovaný dovoláním bod II a III výroku odvolacího soudu, tl. do 16. 339, 17 Kč včetně úroků z prodlení v celkové částce 507.943,61 Kč, tj. celkem 524.282,78 Kč; s ohledem na ust. , je dotčenými výroky rozhodnuto o peněžitém plnění, jehož rozsah je tedy vyšší než zákonem stanovený limit (v obchodních věcech 100. 000 Kč) pro přípustnost dovolání.

Pokud žalovaný napadá dovoláním bod II a III výroku odvolacího soudu, neztotožňuje se Nejvyšší soud České republiky s jeho názorem, podle něhož má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam. Dovolání není přípustné z následujících důvodů:

V projednávané věci je uplatňováno ručení FNM ČR podle z. č. ve znění z. č. , z. č. , z. č. a z. č. Podle ust. tohoto zákona ručí FNM za splnění závazku nabyvatelem privatizovaného majetku, a to po dobu jednoho roku od okamžiku přechodu závazku na nabyvatele privatizovaného majetku. Předmětem žaloby je ručení za splnění pohledávky, která přešla před okamžikem své splatnosti na nabyvatele privatizovaného majetku, ale nebyla jím uhrazena. Žalobce požadoval z titulu ručení, aby mu žalovaný, FNM, resp. dnes Česká republika, uhradil pohledávku a její příslušenství spočívající v úrocích z prodlení. Dovolání žalovaného proti bodu III výroku odvolacího soudu se týká úroků z prodlení, ohledně nichž žalovaný namítá, že závazek zaplatit úrok z prodlení v době přechodu privatizovaného majetku, jehož součástí byla i pohledávka právního předchůdce žalobce, neexistoval, a nemohl tudíž na nabyvatele majetku přejít. Žalovaný argumentuje v dovolání dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky, kdy bylo ohledně poplatku z prodlení za opožděnou úhradu faktur podle hosp. zák. rozhodnuto, že žalovaný mohl ze zákona ručit za závazek zaplatit fakturu, a to popřípadě i s poplatkem z prodlení, pokud tyto nároky vznikly k datu přechodu závazků, souvisejících s privatizovaným majetkem. Poplatek z prodlení vzniklý za pozdější období prodlení se nemůže popř. nemohl stát předmětem zákonného ručení, poněvadž v době přechodu privatizovaného majetku tento nárok resp. závazek (dluh) neexistoval a žalovaný proto za něj nemohl ručit v okamžiku, kdy privatizovaný majetek přešel na nabyvatele.

Pokud jde o tuto argumentaci žalovaného, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k názoru, že sporná pohledávka vznikla již za účinnosti obchodního zákoníku a v době uzavření smlouvy o prodeji podniku, jíž se realizovala privatizace, již existovala, byť její splatnost nastala až později. Úrok z prodlení narozdíl od poplatku z prodlení podle § 378 hospodářského zákoníku je příslušenstvím této pohledávky, není samostatným nárokem a jako příslušenství je vázáno na jistinu. Je proto zcela běžně přiznáváno právo na úroky z prodlení, které se stanou splatnými teprve v budoucnu, a též ručení žalovaného se vztahuje i na tento úrok, pokud nebyl převedený závazek splněn včas.

Odvolací soud zde zcela správně aplikoval ustanovení obchodního i , která se na úrok z prodlení vztahují, a rovněž je správně vyložil. Postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (např. rozhodnutí sp. zn. ), podle níž jsou úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky ( dále též jen “ obč. zák.”) a uvedené platí i pro pohledávky z obchodních závazkových vztahů ( věta druhá obchodního zákoníku). Závazkový právní vztah, jehož předmětem je peněžité plnění, může být hlavní nebo vedlejší. O hlavní závazkový vztah jde tehdy, směřuje-li jeho kauza přímo k zaplacení určité částky peněz. Vedlejším (akcesorickým) peněžitým závazkovým vztahem je mimo jiné povinnost dlužníka ze smlouvy nebo ze zákona zaplatit věřiteli úrok jako určitou poměrnou část peněžitého závazku hlavního a může vzniknout jen tehdy, byl-li mezi účastníky platně založen hlavní peněžitý závazkový vztah. Povinnost dlužníka zaplatit úroky z prodlení je jedním z právních následků prodlení dlužníka se splněním peněžitého dluhu a spočívá v tom, že dlužník musí poskytnout věřiteli kromě vlastního plnění (jistiny) též stanovené procento z té části peněžitého dluhu (závazku), s nímž je v prodlení. V důsledku prodlení dlužníka proto nevzniká mezi účastníky nový, další závazkový právní vztah, nýbrž dochází ke změně v obsahu práv věřitele a povinností dlužníka, tedy ke změně v obsahu závazkového vztahu spočívající v tom, že vedle povinnosti splnit závazek hlavní je dlužník povinen splnit též závazek akcesorický. Obdobné závěry vyslovil Nejvyšší soud České republiky i ve věci sp. zn. , v níž řešil otázku přípustnosti uplatňování úroku z prodlení při prodlení s placením úroků z prodlení (anatocismus). Nejvyšší soud zde objasňuje povahu příslušenství pohledávky: “rozumí-li se pohledávkou ve smyslu úpravy obsažené v ustanovení obč. zák. jistina (plnění z hlavního peněžitého závazku), pak ovšem nemůže nárok na příslušenství z příslušenství pohledávky plynout ani z dikce ustanovení obč. zák.; úsudek, že lze přiznat úrok z prodlení nebo poplatek z prodlení z příslušenství pohledávky, odůvodněný toliko úpravou obsaženou v posledně označeném ustanovení, by totiž bez vazby na ustanovení obč. zák. vedl k absurdnímu závěru, že takto přiznané příslušenství z jistiny již není příslušenstvím pohledávky, nýbrž nově vzniklou samostatnou pohledávkou.”

Ve světle těchto závěrů je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud vyslovuje názor, že nelze oddělovat povinnost k zaplacení jistiny od povinnosti k zaplacení příslušenství, pokud by peněžitá pohledávka nebyla zaplacena včas. Ručí-li proto žalovaný za zaplacení peněžité pohledávky, zahrnuje jeho ručitelský závazek i příslušenství spočívající v zákonném úroku z prodlení.

Nejvyšší soud České republiky na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že otázka existence peněžitého závazku i jeho příslušenství v podobě úroku z prodlení za opožděnou úhradu tohoto závazku je judikaturou dostatečně řešena a odvolací soud se ve svém rozsudku od tohoto řešení nikterak neodchýlil. Dovolání žalovaného proto nesplňuje požadavek přípustnosti upravený v ust. .

Výše uvedené závěry s sebou nesou posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud České republiky je proto, aniž nařizoval jednání ( věta první), odmítl [ věta první, písmo c) ].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 12 520 Kč, určené z částky 16 339,17 Kč a částky 507 943,61 Kč, jakožto 17% úroku z prodlení z částky 179.608,83 Kč jdoucí od 19. 10. 1993 do 3. 6. 2010 , , v návaznosti na a , v platném znění, kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou s ohledem na přechodná ustanovení a zahájení dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč ( vyhl. č. , v platném znění), tedy celkem ve výši 12 820 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. července 2012

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu