Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 4933/2010

U S N E S E N Í

IMPER s.r.o.,

M. T.,

zastoupené JUDr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Muchova 9/223, pro částku 12.521,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 13.7.2010, č. j. -47, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze 4.3.2010, č. j. -34, jímž obvodní soud zamítl návrh povinné na zastavení a odklad exekuce. Odvolací soud uzavřel, že povinná nevyužila opravného prostředku proti platebnímu rozkazu, že tedy v nalézacím řízení proti exekučnímu titulu nepodala odpor, a že tyto pro ni nepříznivé důsledky již nemohou být napraveny v exekučním řízení. Soud prvního stupně správně konstatoval, že povinná v návrhu na zastavení exekuce neuvedla žádnou z hlediska ustanovení relevantní skutečnost. Přihlédnout nebylo možno ani k její námitce o rozporu nařízené exekuce s dobrými mravy, jelikož při podání návrhu na nařízení exekuce nejde o výkon práva ve smyslu ustanovení , ale o využití procesního práva oprávněného poskytnutého mu ustanovením pro případ dobrovolného nesplnění exekučním titulem uložené povinnosti. Nepřípadný je také dovolatelčin odkaz na nález Ústavního soudu ČR z 30.11.2001, jelikož v exekučním řízení nejde o uplatnění práva, ale o vymáhání nároku již pravomocně přiznaného, kdy nárůst příslušenství pohledávky, tedy úroku z prodlení, je naopak důsledkem nečinnosti povinné. V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení – aniž však vysvětluje, v čem konkrétně má zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívat – povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení spatřuje v závěru odvolacího soudu, že v exekučním řízení se institut rozporu s dobrými mravy, upravený ustanovením , neuplatní, jelikož nejde o uplatnění práva, ale o vymáhání nároku již pravomocně přiznaného, kdy nárůst úroků z prodlení je důsledkem právě dlouhodobého neplnění exekučním titulem uložené povinnosti. Podle dovolatelčina názoru by „úrokové příslušenství, jež v daném případě několikanásobně převýšilo jistinu, nemělo sloužit k obohacení oprávněného, který je i tak velmi silným ekonomickým subjektem schopným si od počátku zajistit právní zastoupení na rozdíl od povinné.“ Odvolacímu soudu dále vytýká, že nepřihlédl k jejímu nepříznivému sociálnímu postavení (je rozvedenou matkou dvou dospívajících dětí s čistým měsíčním příjmem nepřevyšujícím částku 18.000,- Kč); poukazuje také na skutečnost, že se soudy nezabývaly otázkou, že prodávající (oprávněný) se od počátku snažil vyvolat její „důvěru o výhodnosti kupní smlouvy, neakceptoval její odstoupení od této smlouvy, přičemž jí na druhé straně (prostřednictvím své dealerky) sdělil, že celá věc je vyřízena a smlouva již není platná.“ V závěru dovolání pak opětovně, stejně jako v odvolání, odkazuje na nález Ústavního soudu shora uvedené značky, podle něhož je postup oprávněného, který ponechal druhého účastníka smluvního vztahu v přesvědčení, že tento vztah odstoupením zanikl, aby pak následně před promlčením vznesl nárok u soudu, „poněkud problematický a z pohledu dobrých mravů v obchodních stycích svérázný.“Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ). Dovolání není přípustné. Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ve smyslu ustanovení [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. , pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ).K závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou v souzené věci dány důvody k zastavení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.Námitka, že výkon práva ze strany oprávněné je v rozporu s dobrými mravy, založit přípustnost dovolání podle způsobilá není; závěr, že podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu ustanovení , nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému ustanovením pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně, dovodil Nejvyšší soud v usnesení z 28.11.2002, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67. Navíc lze dodat, že měl-li by být akceptován dovolatelčin argument, že v rozporu s dobrými mravy je i samo podání návrhu na nařízení exekuce až před uplynutím promlčecí doby, byl by zcela popřen účel ustanovení , poskytujícího oprávněnému k podání návrhu na nařízení exekuce desetiletou dobu, počítanou od vykonatelnosti exekučního titulu.Nepřípadný je také odkaz na ústavní nález výše uvedené spisové značky, jelikož ten se netýká řízení exekučního, nýbrž nalézacího (srov. právní větu nálezu, jíž Ústavní soud uzavřel, že „jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, jeví se být spravedlivým vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy zakotvil“).Námitkou, že se soud nezabýval otázkou, že prodávající (zde oprávněná) se od počátku snažil vyvolat důvěru dovolatelky o výhodnosti kupní smlouvy atd., stejně jako odkazem na výše uvedený nález Ústavního soudu povinná – posuzováno podle obsahu argumentace v dovolání – brojí proti věcné nesprávnosti exekučního titulu (proti němuž navíc nepodala opravný prostředek, což ostatně sama v odvolání hodnotila jako svou liknavost). Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a z nějž je povinen vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4).Pokud jde o dovolatelčinu argumentaci jejím nepříznivým sociálním postavením, ta je v řízení o zastavení exekuce (stejně jako při jejím nařízení) nerelevantní. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu , dovolání proti němu podle , odst. 2 ve spojení s tudíž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle věty první a odmítl.Přípustné není dovolání ani v části týkající se odkladu exekuce. Ustanovení , a přípustnost dovolání nezakládají, jelikož usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věci odkladu provedení exekuce v jejich taxativních výčtech uvedeno není, a nelze ji opřít ani o ustanovení , protože toto ustanovení je v exekučním řízení uplatnitelné pouze prostřednictvím a 2 , kde ale – jak bylo již výše uvedeno – institut odkladu provedení exekuce vyjmenován není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura 12/2004 pod č. 233). I v této části tedy bylo dovolání podle věty první a odmítnuto.O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2012

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu