Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2347/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně COGNOR Stahlhandel Czech Republic s. r. o., se sídlem v Pardubicích – Pardubičkách, Průmyslová čp. 461, PSČ 530 03, identifikační číslo osoby 47 12 41 21, zastoupené JUDr. Antonínem Hedrlínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, PSČ 170 00, proti žalovanému Z. S., zastoupenému JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem v Liberci III – Jeřábu, 1. máje 535/50, PSČ 460 02, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2011, č. j. -76, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 1. února 2011, č. j. -76, potvrdil rozsudek ze dne 14. září 2010, č. j. -48, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 19. února 2010, č. j. –18, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 351.771,-Kč s 6% úrokem od 3. června 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.172,57,- Kč a náklady řízení.

Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož se žalovaný vznesenými námitkami povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem neubránil.

Přitom zdůraznil, že projednání dané věci nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť jakkoli bylo v předchozím řízení (vedeném soudem prvního stupně pod sp. zn. ) týkajícím se stejných účastníků pravomocně rozhodnuto o nároku vycházejícím z téže směnečnéy, nešlo (se zřetelem ke změnám v obsahu směnky provedeným po vydání zamítavého rozsudku v dříve projednávané věci) o věc totožnou.

Odkazuje na ustanovení čl. I. (dále jen „“) dále ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že dlužníkem ze směnky, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá, je žalovaný, který směnku podepsal jménem společnosti LIP Production s. r. o. (směnečníka), přestože již nebyl jejím jednatelem. Tvrzení žalovaného, podle kterého podepsal směnku jako zmocněnec směnečníka na základě generální plné moci udělené mu dne 25. února 2009, pak měl odvolací soud za neprokázané.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , (dále jen „“), namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení

Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého projednání dané věci nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté, akcentuje, že změna v obsahu směnky (přeškrtnutí rubopisu umístěného na směnce) nemůže nic změnit na tom, že o stejném nároku již bylo dříve pravomocně rozhodnuto (ve věci vedené soudem prvního stupně pod sp. zn. ) a nyní probíhající řízení by proto mělo být podle ustanovení zastaveno.

Dále dovolatel setrvává na názoru, podle něhož byl k podpisu směnky za směnečníka „řádně legitimován“ na základě „řádně udělené plné moci“. Přitom zdůrazňuje, že k platnosti směnečného závazku není zapotřebí, aby „vztah, který zmocňoval žalovaného k podpisu směnky“ byl u podpisu „doložen“, ale pouze to, aby takový vztah „v době podpisu fakticky existoval“. V situaci, kdy dovolatel „jednal v souladu se svým oprávněním, žádného excesu se nedopustil“, nemůže se pak „na něj aplikovat“ ustanovení čl. I. .

Konečně dovolatel namítá, že podle směnečného prohlášení ze dne 3. března 2009 byla „základním účelem vystavení směnek“ úhrada pohledávek žalobkyně vůči směnečníkovi, tento důvod vystavení směnky by však nemohl být v situaci, kdy by byla směnka zaplacena žalovaným, naplněn.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a řízení podle ustanovení zastavil.

Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud odmítl podle a jako nepřípustné.

Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (, věta první, ), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Jakkoli dovolatel v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení – posuzováno podle obsahu – ve skutečnosti zpochybňuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, ústící v závěr, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že „při podpisu směnky jednal jako zmocněnec“. Současně konstruuje vlastní skutkový závěr (podle kterého byl podle „řádně udělené plné moci“ k podpisu směnky „legitimován“), na jehož základě následně polemizuje i s právním posouzením věci soudy nižších stupňů (dovozuje, že v posuzované věci nebyly dány důvody pro aplikaci ustanovení čl. I. ). Uplatňuje tak – nepřípustně – dovolací důvod podle ustanovení , jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení založit nelze (k tomu srov. též např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. , jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska výhrady dovolatele, podle níž soudy nižších stupňů věc projednaly a rozhodly, přestože takovému postupu bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté. V tomto směru totiž dovolatel z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle ustanovení , která však není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení přípustnost dovolání založit nelze (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zásadně právně významným konečně nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani argumentace dovolatele týkající se kauzálního důvodu vystavené směnky. Jde totiž o výhrady, které nebyly obsaženy ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a soudy nižších stupňů k nim – se zřetelem ke koncentraci řízení o námitkách (srov. ustanovení , 4 ) – nemohly při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, přihlížet (k tomu, že v takovém případě nejde o otázku zásadního právního významu, viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. , jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že při úvahách o přípustnosti dovolání podle ustanovení nepřehlédl, že v další věci s týmiž účastníky rozsudkem ze dne 28. března 2012, č. j. -79, zrušil k dovolání žalovaného rozsudky soudů nižších stupňů (šlo o rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. června 2010, č. j. -37 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011, č. j. -51), které se rovněž zabývaly otázkou aplikace ustanovení čl. I. (ve vztahu k podpisu žalovaného na jiné směnce). Jakkoli Nejvyšší soud setrvává na závěrech, jež v označené věci formuloval [podle kterých není bez dalšího důvodem pro postup podle ustanovení čl. I. skutečnost, že oprávnění fyzické osoby podepsat směnku jménem právnické osoby (popř. za ni) bylo založeno jinak, než tato osoba uvedla ve směnečnéě], nutno zdůraznit, že ke kasaci uvedených rozhodnutí přistoupil v situaci, kdy se soudy nižších stupňů tím, zda směnečník udělil žalovanému plnou moc, která by jej opravňovala k podpisu směnky za směnečníka, nezabývaly (na rozdíl od nyní projednávané věci, v níž odvolací soud na základě výsledků provedeného dokazování uzavřel, že nebylo prokázáno, že žalovaný jednal při podpisu směnky jako zmocněnec).

K posouzení přípustnosti dovolání dle Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. , zrušil ustanovení až uplynutím 31. prosince 2012.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. června 2012

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu