Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 8 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (13)5AE09EA006DF62FBC1257A4E00656B04.html
HTML · 19.67 KB
No categories available
28 Cdo 3281/2011
U S N E S E N Í
,
IČ: 471 51 544, se sídlem v Bernarticích, okres Jeseník, zastoupeného JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem se sídlem Lipová – lázně, Horní Lipová 271, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16
,
o zaplacení 1.996.196,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 197/2010 , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2011, č. j. 22 Co 138/2011 -48, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. ledna 2011, č.j. 26 C 197/2010 -31, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1.996.196,- Kč (výrok I.), a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. dubna 2011, č.j. 22 Co 138/2011 -48 – po té, co v rozsahu zpětzvetí žaloby v části o zaplacení 1.163.328,- Kč rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil – co do částky 832.868,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Žalobou uplatněné právo odůvodňoval žalobce tvrzením, že jde o majetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku průtahů, k nimž došlo v dříve skončeném řízení, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm 191/98 ; v něm se žalobce (v postavení žalovaného) bránil požadavku svého věřitele na zaplacení dlužné částky. Za škodu pokládá žalobce úbytek majetku o úroky z prodlení, které byl nucen zaplatit svému věřiteli za dobu překračující přiměřenou délku řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že předchozí nalézací řízení (vedenému u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm 191/98 ) bylo zahájeno dne 15. 4. 1998 a pravomocně bylo skončeno dne 30. 7. 2008; žalobci (v postavení žalovaného) v něm byla uložena povinnost zaplatit protistraně částku 3.996.196,40 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 4,8% z částky 2.000.000,- Kč od 20. 11. 2003 do zaplacení a 0,1% z částky 1.478.951,41 Kč od 20. 11. 2003 do zaplacení.
Ani odvolací soud nezpochybnil závěr soudu prvního stupně, že ve shora označeném nalézacím řízení soudy nedostály své povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž se dopustily nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb. ). Stejně jako soud prvního stupně však uzavřel, že mezi tímto nesprávným úředním postupem a žalobcem tvrzenou majetkovou újmou není vztah příčiny a následku. Důvodem, pro který vznikla žalobci (v řízení žalovanému) povinnost zaplatit úroky z prodlení, spočíval v porušení žalobcovy povinnosti splnit řádně a včas peněžitý závazek svému věřiteli ze smlouvy o úvěru, nikoliv porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Ve včasném splnění dluhu nebránilo žalobci ani neskončené řízení, v němž vydané rozhodnutí platební povinnost žalobce nezakládalo, nýbrž mělo povahu toliko deklaratorní.
Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v části o zaplacení 832.868,- Kč potvrzen – podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ). V dovolání žalobce obsáhle vylíčil okolnosti, z nichž dovozuje, že se v předchozím nalézacím řízení Krajský soud v Ostravě dopustil nesprávného úředního postupu, neboť ode dne 15. 4. 1998 (okamžik podání žaloby) do 27. 11. 2001 (kdy ve věci učinil první úkon) byl v řízení zcela nečinný. Žalobce má za to, že nebýt průtahů v řízení, zaplatil by svému věřiteli podle soudního rozhodnutí úroky z prodlení podstatně nižší. V této okolnosti spatřuje příčinu vzniku škody (za níž pokládá snížení majetku o zaplacené úroky z prodlení za dobu tří let), pokládaje závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti za nesprávný. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl v napadené části rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že není dána příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem státu (porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě) a uplatněnou majetkovou újmou, za níž žalobce pokládá snížení majetku o částku, kterou zaplatit svému věřiteli na úrocích z prodlení.
Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001 , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009 ). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává; příčinou může být jen ta okolnost, bez níž by škodný následek nevznikl.
Dovolateli označenou otázku, je-li příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ) a úbytkem majetku žalovaného dlužníka v důsledku částky zaplacené věřiteli na úrocích z prodlení, vyřešil odvolací soud i v dané věci v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009 , nebo usnesení ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 1421/2004 , event. usnesení ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 1339/2011 ; cit. rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz
). Z ní vyplývá, že povinnost platit úroky z prodlení je ustanovením § 517 odst. 2 obč. zák. předvídaný následek skutečnosti, že dlužník nesplní svůj peněžitý závazek řádně a včas. K prodlení dochází uplynutím doby splatnosti, jež se řídí hmotným právem; lhůta stanovená soudním rozhodnutím ke splnění uložené povinnosti (tzv. lhůta pariční; § 160 o. s. ř. o. s. ř. ) má význam z hlediska vykonatelnosti rozhodnutí, nikoliv pro otázku prodlení. Tvrdí-li tudíž žalobce (domnělý poškozený), že utrpěl majetkovou újmu tím, že mu bylo soudem uloženo zaplatit věřiteli spolu s jistinou žalované částky též úroky z prodlení, je příčinu vzniku této újmy nutno spatřovat již ve skutečnosti, že ze strany žalobce (dlužníka) nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, nikoliv snad v nesprávném úředním postupu soudu. Subjektivní přesvědčení dlužníka o nedůvodnosti věřitelem uplatňované pohledávky (jež se ukázalo být nesprávným) na daném závěru nic nemění.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nemá po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ) a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek tudíž přípustný není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. ), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 , § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. července 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu