Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 995/2011

28

Cdo 995/2011

ROZSUDEK

S. A.

zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1, proti žalované

České republice - Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 56.688,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2010, č. j. -52, takto:

I. Dovolání

se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 6. 2010, č. j. -36 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 56.688,- Kč s příslušenstvím. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody vzniklé v souvislosti s trestním stíháním jeho osoby vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. . Vyšel ze zjištění, že žalobcem uplatněná jistina mu byla vyúčtována advokátkou JUDr. Danielou Trávníčkovou, a to fakturou ze dne 20. 10. 2008 za právní služby při obhajobě v trestním řízení, vedeném proti žalobci u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , které skončilo rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2008, č. j. -599, jenž nabyl téhož dne právní moci a jímž byl žalobce zproštěn obvinění. Vzal za prokázané, že žalobce podle svého tvrzení dosud fakturovanou částku nezaplatil. Zaujal názor, že žalobce má podle , a o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (zahájením trestního stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem). Dovodil, že v trestním řízení byly advokátkou provedeny následně vyúčtované úkony obhajoby žalobce v žalované částce, kterou je povinen žalobce advokátce uhradit. Neztotožnil se s názorem žalované, že škoda vznikne až v okamžiku zaplacení nákladů obhajoby a poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. , podle něhož škodu představují nejen majetkové hodnoty, které již byly vynaloženy, ale i ty, které by bylo nutno vynaložit k uvedení do předchozího stavu. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl včetně příslušenství. Úrok z prodlení přiznal žalobci od 8. 5. 2009 po uplynutí šestiměsíční lhůty k úhradě nároku, uplatněného žalobcem u žalovaného dne 7. 11. 2008.

Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci 56.688 Kč s příslušenstvím. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žalobci mohl v důsledku zproštění obžaloby v trestním řízení vzniknout nárok z nezákonného rozhodnutí ve smyslu a a ztotožnil se též s výší advokátkou účtovaných nákladů obhajoby. Odvolací soud za spornou považoval však otázku vzniku škody na straně žalobce za situace, kdy dosud dlužnou částku advokátce neuhradil. Zaujal názor, že podle o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Skutečnou škodou se rozumí majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného tím, že se jeho majetek v důsledku škodné události zmenšil. Podle odvolacího soudu nelze takovou skutečnost na straně žalobce dovodit, žalobce vyúčtovanou odměnu za právní služby advokátky neuhradil a jeho majetek se tudíž v žádném směru v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutí nezmenšil. Vyslovil, že odkaz soudu na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. je v dané věci nepřípadný, neboť jde o věc skutkově zcela odlišnou, kdy žalobce dovozuje škodu z toho, že má dluh vůči své obhájkyni v trestním řízení, na který však dosud ničeho nezaplatil a k žádnému úbytku jeho majetkových hodnot tudíž nedošlo. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , podle něhož pokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla. Samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není tudíž skutečnou škodou ani ušlým ziskem. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nárok na náhradu škody tedy dosud nevznikl.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení Konstatoval, že podle odvolacího soudu v dané věci je sporná pouze otázka vzniku škody na straně žalobce. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že pokud žalobce fakturu vyúčtovaných nákladů nutné obhajoby neuhradil, majetek se v tomto případě nezmenšil a žádná škoda mu nevznikla. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. s tím, že dané rozhodnutí dopadá též na projednávanou věc, pokud jde o otázku vzniku škody na straně žalobce. V dovolání zdůrazňoval, že škoda, která je předmětem tohoto řízení, mu vznikla v souvislosti s nezákonným trestním stíháním. Dovozoval, že v dané věci šlo o případ nutné obhajoby, proto musel být v trestním řízení ze zákona zastoupen obhájcem. Tvrdil, že i nadále jsou uplatnitelné závěry, které k definici škody formuluje stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. , které bylo aplikováno v rozhodnutí sp. zn. a je třeba z něj vycházet v dané věci. Podle dovolatele v jeho majetkové sféře vznikla nezákonným rozhodnutím státu újma, která je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tedy penězi a znamená zmenšení jeho majetkového stavu oproti stavu před škodnou událostí, kterou je nezákonné rozhodnutí, které bylo zrušeno a představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Dovolatel považoval právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné a porušující ústavní princip rovnosti zakotvený v článku 1 y. Rovněž poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu s tím, že soudy by neměly při aplikaci jednotlivých ustanovení zákona postupovat mechanicky, nýbrž vycházet z významu, smyslu a účelu zákona jako celku a interpretovat jeho ustanovení ústavně konformním způsobem, za současného individuálního posouzení dané věci. Dovozoval, že z ustanovení , , a nevyplývá, že by odpovědnost za škodu byla vázána taktéž na skutečnost, že poškozený uhradil škodu, která mu z nezákonného rozhodnutí státu vznikla. Tvrdil, že pokud po něm stát požaduje, aby škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím uhradil a na tento krok teprve váže svoji odpovědnost podle , jedná nezákonně, neboť se fakticky zprošťuje odpovědnosti za škodu způsobem, který mu nedává a jeho rozhodnutí je nezákonné. Podle dovolatele nelze v případě, kdy je škoda hrazena v penězích uznat prokázání nároku na náhradu škody pouze tehdy, kdy již poškozený prostředky na její odstranění vynaložil. Dovolatel v závěru shrnul, že mu vznikla škoda tím, že v trestním řízení musel mít ze zákona obhájce, protože šlo o nutnou obhajobu. Namítal, že se žádného trestného činu nedopustil, je nevinen a nezákonné rozhodnutí státu o zahájení jeho trestního stíhání bylo zrušeno. Poukazoval na skutečnost, že musel mít ze zákona obhájce, proto s uvedením věci do předešlého stavu jsou spjaty náklady nutné obhajoby za každý úkon, který obhájce ve prospěch žalobce v trestním řízení učinil. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle , jelikož směřuje proti pravomocnému rozhodnutí rozsudku odvolacího soudu a shledal, že dovolání není opodstatněné.

Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Dovolatel konkrétní procesní vady nenamítá a tyto se nepodávají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, je -li naplněn další důvod uplatněný žalobcem v dovolání ( ).

O nesprávné právní posouzení věci (žalobcem uplatněný dovolací důvod podle ) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru, že v dané věci žalobci nevznikl nárok na náhradu škody ve smyslu

Závěr odvolacího soudu, že žalobci škoda dosud nevznikla, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 14/2005, totiž „dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem“ (obdobně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. , usnesení téhož soudu ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. , či rozsudek téhož soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. ). Vzhledem k výše citované judikatuře samotný závazek (či dluh) žalobce vznik škody nepředstavuje, a rozhodnutí odvolacího soudu je tak v tomto ohledu správné.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (s přihlédnutím k jeho obsahové konkretizaci) správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž přihlíží z povinnosti úřední ( ), dovolání zamítl ( části věty před středníkem ).

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v něm náklady nevznikly ( věty první, a ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. července 2012

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu