Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1677/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele JUDr. J. H., P., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Mezibranská 19, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 23. 1. 2012, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. (žalobců: a) MUDr. J. K., P. – H., a b) MUDr. N. K., P. – H., zastoupeným JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem, 110 00 Praha 1, Dlouhá 16, proti žalovanému JUDr. J. H., P., zastoupenému JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Mezibranská 19, o uložení povinnosti vydat nemovitost), t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 12. 4. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 13. 4. 2011, č. j. -727. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému uloženo vydat žalobcům dům (se všemi součástmi a příslušenství) a pozemky v katastrálním území D. (obec P.), zapsané na listu vlastnictví pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště P.) do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 2,129.552,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo žalovanému uloženo zaplatit státu – Obvodnímu soudu pro Prahu 6 částku 66.896,- Kč na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 23. 1. 2012, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek pro Prahu 6 z 13. 4. 2011, č. j. -727, potvrzen ve výroku (označeném I.) ve věci samé, ale byl změněn ve výroku (označeném II.) o náhradě nákladů řízení vůči státu tak, že výše této náhrady činí 52.036,- Kč (jinak byl tento výrok potvrzen); změněn byl také výrok (označený III.) rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů mezi účastníky řízení navzájem, a to tak, že výše těchto nákladů činí 2,142.757,- Kč (jinak byl tento výrok potvrzen). O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu těchto nákladů částkou 428.724,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně (i řízení, které jeho vydání předcházelo) podle ustanovení , e) a g) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci rozhodovat už i dovolací soud rozsudkem z 28. 4. 2005 (28Cdo 1740/2004 Nejvyššího soudu), kterým byly zrušeny předchozí rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 z 13. 12. 2001, č. j. -298, i Městského soudu v Praze z 18. 6. 2003, sp. zn. ; dovolací soud vytýkal, že soudy obou stupňů neobjasnily úplně skutkový stav, takže jejich zjištění nepostačovalo k přesvědčivému závěru o tom, že nároku žalobce nelze vyhovět a závěr o tom, že nabytí věci žalovaným od státu nebylo v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění a že k vydání požadovaná stavba ztratila zásadní přestavbou svůj původně stavebně technický charakter, nelze pokládat za doložený. V dalším průběhu řízení soud prvního stupně vycházel ze závěrů rozhodnutí dovolacího soudu a provedené dokazování doplnil ve smyslu těchto závěrů.

Odvolací soud poukazoval i na to, že soud prvního stupně dovodil, že žalobci v roce 1980 opustili území České republiky a byli odsouzeni pro tehdy trestný čin opuštění republiky (mimo jiné k trestu propadnutí majetku); rozsudky vydané v tomto trestním řízení soudním byly v rámci rehabilitačního řízení podle zrušeny. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení , jako fyzické osoby, jejichž věci přešly do vlastnictví státu v případu uvedeném v , které také vyzvaly v souladu s ustanovením žalovaného jako osobu povinnou k vydání sporných nemovitostí, ale k jejich vydání na základě mimosoudní dohody nedošlo. V soudním řízení o vydání nemovitostí dospěl pak soud prvního stupně k dalšímu závěru, že předmětem prodeje nemovitostí podle kupní smlouvy z 12. 2. 1982, uzavřené mezi žalovaným a Obvodním bytovým podnikem v P., byl pouze dům v katastrálním území D., zatímco pozemky v tomto katastrálním území zůstaly ve vlastnictví státu, takže k převodu vlastnictví rodinného domku tu postačovalo schválení finančního odboru tehdejšího Národního výboru hlavního města Prahy (po dohodě s bytovým odborem tohoto národního výboru). Nebylo však prokázáno, že žalovaný byl o záměru prodat nemovitost zpraven přednostně a že mu byl dům nabídnut přímo bez dodržení objektivního výběru mezi devíti uchazeči o jeho koupi a o přidělení domu žalovanému ke koupi rozhodl sám tehdejší předseda Obvodního národního výboru v Praze 6, ačkoli k tomu nebyl oprávněn, takže tu šlo o neoprávněné zvýhodnění žalovaného, a to pro jeho tehdejší prominentní postavení ve společnosti (např. pro jeho působení jako odborného poradce pro zahraniční otázky v úřadu předsednictva vlády ČSSR).

Odvolací soud poukazoval i na to, že soud prvního stupně shledal, že žalovaný nabyl sporný dům i v rozporu s jeho skutečnou hodnotou, neboť cena domu stanovená pak v soudním řízení znaleckým posudkem znaleckéhou Trigon, s. r. o., převyšuje částku zaplacenou skutečně žalovaným o 39% (znalec Ing. J. K. stanovil hodnotu nemovitosti ještě vyšší částkou). Při posuzování toho, zda v důsledku rekonstrukčních a stavebních prací, provedených žalovaným, ztratil dům původní stavebně technický charakter, dospěl soud prvního stupně (zejména na základě posudku znalce Ing. P.) k závěru, že tu není dána překážka vydání domu ve smyslu ustanovení ; s tímto závěrem soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil.

Odvolací soud poukazoval na to, že tedy soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalovaného vydat žalobcům jimi uváděný dům a jimi uváděné pozemky v katastrálním území D.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, zaujatými na základě jím provedeného hodnocení důkazů, a to především se závěrem, že žalovaný nabyl nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění, přičemž tu nedošlo také ke změně původního stavebně technického charakteru domu. K námitce žalovaného, že žalobcům neměly být vydány pozemky v katastrálním území D. (neboť jsou, jak uváděl žalovaný, zastavěny garáží ve vlastnictví žalovaného), odvolací soud konstatoval, že „se jedná o tvrzení, které nebylo skutečností uplatněnou v řízení před soudem prvního stupně, a proto takové tvrzení není ve smyslu ustanovení odvolacím důvodem“; proto k této okolnosti odvolací soud neměl možnost přihlížet.

Odvolací soud byl také toho názoru (zejména na základě posudku znaleckéhou Trigon), že „poté, kdy byl žalovaný zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník domu na pozemku v katastrálním území D., nedošlo do současné doby k takové zásadní přestavbě domu, která by způsobila ztrátu jeho stavebně technického charakteru, neboť změny, které v důsledku přestaveb, provedených žalovaným, nastaly, nedosáhly k takovému účinku potřebné intenzity“. Odvolací soud také neshledal, že by tu na straně žalovaného v důsledku vyhovění restitučnímu nároku žalobců vznikly nějaké majetkové křivdy, restitučními předpisy uvedené, k nimž by bylo třeba přihlížet.

Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil jako věcně správný podle ustanovení .

Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn podle ustanovení , a to tak, že výše těchto přiznaných nákladů byla upřesněna částkou 2,142.757,- Kč, jinak i výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl potvrzen jako správný ve smyslu ustanovení .

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalovaného v řízení zastupovala, dne 29. 2. 2012 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu 27. 3. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 23. 1. 2012 (sp. zn. Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 13. 4. 2011, č. j. -727 Obvodního soudu pro Prahu 6, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení . Jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je stíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné právní posouzení věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu jako vadu řízení zejména nesprávnou aplikaci ustanovení a z toho vyplývající nesprávné posouzení otázky přípustnosti či nepřípustnosti novot v řízení odvolacím za situace, kdy skutkové okolnosti, které opakovaně namítal již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, byly prohlášeny odvolacím soudem za nepřípustné novoty „v důsledku nedostatečného seznámení se odvolacího soudu s obsahem spisu“. Nesprávně také odvolací soud, podle názoru dovolatele, v rozporu se stavem spisu, zamítal provedení některých důkazů, navržených žalovaným; na straně žalovaného odvolací soud také nesprávně posuzoval důkazní břemeno, že totiž veškeré důkazy, včetně důkazů negativních, musí prokazovat výlučně žalovaný.

Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatel v tom, že nebyla objasněna jím prokazovaná skutečnost, že nové garáže, kotelnu a oplocení postavil na sporných pozemcích výlučně žalovaný, který tu také pořídil stavbu strojovny a vybudoval přístupové cesty k domu v katastrálním území D.

V řízení provedené znalecké posudky, byly rovněž, podle názoru dovolatele, posouzeny v tomto řízení nesprávně, když nebyly odstraněny vady těchto posudků i rozpory mezi těmito znaleckými posudky, zejména mezi znaleckým posudkem znaleckéhou Trigon a ostatními znaleckými posudku (např. všichni předchozí znalci ve svých posudcích, vypracovaných před posudkem uvedeného znaleckéhou, uvedli, že „stropy nad prvním nadzemním podlažím byly částečně zrekonstruovány a vyměněny a strop nad druhým nadzemním podlažím byl vybudován zcela nový“). Znalecký ústav Trigon nesplnil, podle názoru dovolatele, svůj úkol provést revizi předchozích znaleckých posudků (kupř. posudek znalce Ing. K. neposuzoval vůbec s tím, že tento posudek nebyl nalezen). Soudy se vůbec nevypořádaly s řadou pro posouzení této právní věci významných důkazů, zejména se spisy stavebního odboru Úřadu městské části Praha 6 (bývalého Obvodního národního výboru v Praze 6).

Co do nesprávné aplikace hmotného práva dovolatel vytýkal soudům obou stupňů zejména nesprávný výklad ustanovení a ; šlo tu zejména o nesprávné vydání žalobcům pozemku parc. č. 1986/2 v katastrálním území Dejvice, na němž se nachází stavba garáže (vybudované výlučně žalovaným), což je zcela samostatná stavba, která není součástí ani příslušenstvím hlavní budovy.

Podle názoru dovolatele je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné i ve výroku o nákladech řízení, zejména co do posuzování úkonů právní pomoci v době započetí úkonu právní služby a k okamžiku vyhlášení rozhodnutí; nebylo totiž přihlíženo k tomu, že dva právní zástupci žalobců nebyli v době zastupování plátci DPH a nebylo také zohledněno, jak se postupně vyvíjela příslušná sazba daně z přidané hodnoty.

Žalobci zaslali 12. 4. 2012 (po obdržení stejnopisu dovolání dovolatele) soudu prvního stupně vyjádření, v němž zdůrazňovali, že projednávaná právní věc je u soudu řešena od roku 1991, tedy více jak 20 let. Není tu dán důvod k tomu, aby byla odložena vykonatelnost pravomocných rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, a to ani s uvážením hledisek věku či zdravotního stavu žalovaného.

Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 23. 1. 2012 (sp. zn. Městského soudu v Praze) řešil právní otázku, která by byla konkrétně rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání pak bylo třeba mít na zřeteli předchozí rozhodnutí dovolacího soudu z 28. 6. 2005 (28Cdo 1740/2004 Nejvyššího soudu), vydané v této právní věci, z něhož musel soud prvního stupně i odvolací soud vycházet v dalším průběhu řízení po zrušení předchozích rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 z 13. 12. 2011, č. j. -298, i Městského soudu v Praze z 18. 6. 2003, sp. zn. . Posoudit bylo také třeba, zda odvolací soud svým rozsudkem z 23. 1. 2012 (sp. zn. Městského soudu v Praze) neřešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ), zejména s hmotněprávními ustanoveními

V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (jak vyplývalo z odůvodnění jeho rozsudku z 23. 1. 2012 na str. 15 – 19), zejména podle ustanovení , a a 3 , jakož i podle ustanovení .

Podle ustanovení je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v , pokud je občanem České republiky.

Podle ustanovení zákon i mimosoudních rehabilitacích upravuje i podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušení výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků (srov. i , o soudní rehabilitaci).

Podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v , a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního právního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.

V nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2003, (uveřejněném pod č. 146 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl ke zkoumání podmínky protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele v restitučních sporech zdůrazněn právní závěr, že při výkladu pojmu protiprávní zvýhodnění je třeba pokládat za rozhodné „naplnění účelu restitučního zákonodárství, které má za cíl zmírnit následky některých majetkových křivd způsobených jednotlivcům totalitním režimem“.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 13. 10. 2009, (uveřejněném pod č. 214 ve svazku 55 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní závěr, že odvolávat se na způsobení nových křivd nemohou všechny povinné osoby podle , o mimosoudních rehabilitacích, apriorně a generálně, bylo-li těmto osobám uloženo odčinit křivdy způsobené oprávněným osobám v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) bezprávím, v souvislosti, s nímž nemohou být naopak vyvolány pocity újmy, natož pak nespravedlnosti zásahů do právní sféry povinných osob.

Podle ustanovení stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter, se oprávněným osobám nevydávají. O zásadní přestavbě stavby ( ) lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti. Zásadní přestavbou dochází ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby zpravidla tehdy, jestliže došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstantních prvků dlouhodobé životnosti stavby (k tomuto právnímu závěru dospěl např. Nejvyšší soud v evidovaném rozhodnutí 3Cdon 1770/96).

Podle ustanovení skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u dovolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže se týkají okolností jmenovitě uvedených pod písm. a) až f) v ustanovení .

O vadu řízení (ve smyslu ustanovení ) jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projevil už v průběhu řízení, a nikoli až při rozhodování, a zejména jestliže v důsledku tohoto nesprávného postupu soudu došlo k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem (viz k tomu rozhodnutí uveřejněná pod č. 49/1998 a č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo jestliže si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45/).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly uvedeny tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem podle ustanovení , nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů stanovených jmenovitě v . Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocená důkazů ( ), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.

Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněných judikátů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), ze kterých dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolatele byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 . Rozhodnutí odvolacího soudu nelze přesvědčivě vytknout, že by svým rozhodnutím z 23. 1. 2012 (sp. zn. Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními , o mimosoudních rehabilitacích); nelze mu rovněž přesvědčivě vytknout, že by si aplikované právní předpisy nesprávně vyložil, zejména v rozporu s citovanými právními závěry z publikované judikatury soudů (jakož i nálezů Ústavního soudu ČR) ani se závěry z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu z 28. 4. 2005 (28Cdo 1740/2004 Nejvyššího soudu), vydaného v této právní věci, když z tohoto rozhodnutí soudy obou stupňů v dalším průběhu řízení vycházely. Také, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, žádnou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebylo tu rovněž dovoditelné, že by odvolací soud svým rozsudkem z 23. 1. 2012 řešil právní otázku, která by dosud vůbec nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nebylo proto možné dospět k závěru, že u dovolání dovolatele jsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 , ale ani podle jiného ustanovení upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení a , a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobcům v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 18. července 2012

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu