Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2283/2011

U S N E S E N Í

a) Ing. V. Š., b) Mgr. M. K.,

a

c) J. H.,

všichni žalobci zastoupeni Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem v Olomouci, Na Střelnici 39/PS 2, proti žalovaným

1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,

se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, a

2) obci Lutín,

se sídlem v Lutíně, Školní 203, zastoupené JUDr. Lubomírem Minaříkem, advokátem v Olomouci, Vídeňská 8, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 12. 2010, č. j. -390, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci shora označeným byl ve výroku I. v napadené části potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2009, č. j. -334, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci (jako právní nástupci oprávněné osoby) domáhali uzavření dohody o vydání ¼ nemovitostí – pozemků parc. č. 189/18 a parc. č. 122, nacházejících se v kat. úz. a obci L., zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 224 – vůči žalovaným (povinným osobám), a to v poměru 1/12 k celku ve vztahu ke každému z jednotlivých žalobců. Ve výroku II. soud prvního stupně zastavil řízení co do návrhu žalobců na uzavření obdobné dohody týkající se jiných tam specifikovaných nemovitostí, a to pro překážku litispendence. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).

Odvolací soud posuzoval uplatněný nárok ve shodě se soudem prvního stupně podle , o mimosoudních rehabilitacích. Vzal přitom za prokázané, že žalobci jsou právními nástupci původní žalobkyně M. Š. rozené S., která byla – s podílem o velikosti jedné čtvrtiny – jedním ze společníků veřejné obchodní společnosti „Sigmund – Pumpy, bratři Sigmundové, Lutín – Olomouc“, do jejíž majetkové podstaty patřily i předmětné nemovitosti. Nařízením říšského protektora Čech a Moravy ze dne 30. 9. 1940 byla na společnost uvalena nucená správa. Veškerý její majetek byl posléze rozhodnutím ze dne 31. 10. 1941 zabaven státní policií, s cílem jeho konfiskace ve prospěch Německé říše. Uvedené opatření protektorátního orgánu – jehož vydání bylo odůvodněno ustanovením nařízení říšského protektora o propadnutí jmění v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 4. 10. 1939 – shledaly soudy nicotným (nevyvolávajícím zamýšlené právní účinky). Po osvobození došlo ke znárodnění nemovitostí novelou dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., provedenou zákonem č. 114/1948 Sb. – vlastnictví právní předchůdkyně žalobců k nemovitostem tedy trvalo až do 27. 4. 1948.

Nižší instance dospěly k závěru, že právní předchůdkyně žalobců byla osobou oprávněnou k restituci majetku podle , s tím, že restituční nárok měla uplatnit ve lhůtě do 1. 10. 1991. Výzva k vydání nemovitostí však byla adresována osobám povinným až dne 27. 12. 1994. V tomto směru soudy považovaly uplatněný nárok za zaniklý z titulu prekluze ve smyslu citovaného předpisu. Usuzovaly, že ve vztahu k žalobcům nelze aplikovat ustanovení , ve znění , neboť k propadnutí sporného majetku státu nedošlo z důvodu rasové perzekuce ze strany tehdejších okupačních orgánů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž tomuto soudu vytkli především nesprávnost jeho právního závěru v otázce výkladu pojmu rasové perzekuce a prekluze restitučního nároku. Namítali, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu Pro podporu svých tvrzení odkázali mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. , jakož i na další judikaturu. Dovolatelé žádali, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolací instance – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ad 2) se k dovolání písemně vyjádřila a navrhla jej odmítnout pro nepřípustnost.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení , odst. 3 Dovolací důvod byl uplatněn podle , tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.

Dovolání není přípustné.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladu uvedeného v – má-li napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobců v posuzované věci uplatnila restituční nárok vůči osobám povinným formou výzvy k vydání nemovitostí dne 27. 12. 1994, tedy po uplynutí prekluzívní lhůty šesti měsíců od nabytí účinnosti , o mimosoudních rehabilitacích (viz ). I v návaznosti na právní argumentaci, přijatou Nejvyšším soudem ve skutkově obdobné věci sp. zn. (týkající se týchž účastníků na straně žalující), lze proto v tomto směru nyní uvažovat pouze o možnosti aplikace ustanovení , jehož nynější znění bylo do citovaného předpisu zakotveno novelou provedenou , s účinností od 1. 7. 1994.

Podle ustanovení je oprávněnou osobou též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle § 6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona.

Jednou z podmínek, bez které nelze na původní žalobkyni nahlížet jako na osobu oprávněnou k restituci, je tedy předpoklad, že k převodu nebo k přechodu vlastnického práva v době nacistické okupace došlo z důvodurasové perzekuce.

Při výkladu pojmu rasová perzekuce ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích Nejvyšší soud konstantně odkazuje na právní názor Ústavního soudu, jenž tento pojem pro účely restituční vyložil tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoliv však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních či politických (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. ; publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, č. 192).

Bylo-li v řízení zjištěno (zejména z nařízení Státní tajné policie v Brně ze dne 31. 10. 1941), že důvodem předmětného konfiskačního zásahu byl postoj rodiny Sigmundových, včetně právní předchůdkyně žalobců, k okupačnímu režimu – tedy jejich nepřátelství k Německé říši, nikoli původ či vyznání –, nelze učinit závěr o rasové perzekuci ve smyslu podmínky pro restituci nemovitostí podle Tomuto restriktivnímu výkladu nasvědčují i určité pasáže zákonné úpravy problematiky bezprostředně po roce 1945. Tak v ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, se rozlišuje národní, rasová a politická perzekuce za německé okupace. Zmíněnému rozlišení konvenuje i dobový výklad předpisu, jak je obsažen zejména v publikaci Knapp, V.; Berman, T. Vrácení majetku pozbytého za okupace. Praha : V. Linhart, 1946, str. 57. Lze z něj dovodit, že národní perzekucí se rozuměl útisk kvůli české či jiné neněmecké národnosti, rasovou pronásledování občanů zejména židovského vyznání a politickou nepřátelský postoj k okupační moci (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. ). Právní závěr nižších instancí o nenaplnění skutkové podstaty ustanovení a tím také o nedůvodnosti žalobního návrhu je tedy správný.

Rovněž potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II. o zastavení řízení pro překážku litispendence lze pokládat ze strany odvolací instance za opodstatněné.

Z výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle věty první a dovolání žalobců pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Žalobci nebyli v řízení o dovolání úspěšní, žalované ad 1) v tomto řízení žádné náklady nevznikly, a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou ad 2) na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu a ustanovení téhož právního předpisu, umožňující s ohledem na konkrétní okolnosti případu nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle . V Brně dne 11. července 2012JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.předseda senátu