Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Tdo 567/2012

7 Tdo 567/2012-34

U S N E S E N Í

H. N. D.

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného H. N. D.

odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. , byli obvinění H. N. D., T. N. D. a D. H. P. uznáni vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. l tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a odsouzeni každý podle § 173 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle § 101 odst. l písm. c) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání věci. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Teplicích v podstatě v tom, že obvinění dne 25. 3. 2010 kolem 20,00 hodin po předchozí vzájemné dohodě přijeli s dalším nezjištěným pachatelem dvěma vozidly do obce C., okr. T., před obchod v domě, obvinění H. N. D. a D. H. P. vešli s dalším nezjištěným pachatelem do obchodu, s nasazenými kuklami namířili na poškozeného V. T. V. plastové makety střelných zbraní, obviněný H. N. D. řekl poškozenému, že pokud bude křičet, zastřelí ho, a poté ho všichni tři bili pěstmi, povalili ho na zem, převázali mu oči, svázali mu ruce a nohy, načež do obchodu vešel a do jednání proti poškozenému se zapojil také obviněný T. N. D., prohledávali poškozenému kapsy a odnesli z prodejny cigarety v hodnotě nejméně 252 700 Kč a hotovost ve výši 30 000 Kč a 400 Euro.

Odvolání, která podali všichni tři obvinění proti výroku o vině a dalším výrokům, byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. , podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Obviněný H. N. D. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu namítl, že skutková zjištění Okresního soudu v Teplicích u něho nezakládají naplnění subjektivní stránky trestného činu. Jinak mimo rámec dovolacího důvodu uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, proti způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy, a proti trestu, který označil za nepřiměřeně přísný. Obviněný H. N. D. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené rozhodnutí a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Nestačí však dovolací důvod jen formálně deklarovat. Uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Pokud je dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení skutku, vyplývá z citovaného ustanovení to, že se jím rozumí vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

S dovolacím důvodem koresponduje pouze ta část dovolání, v níž obviněný namítal, že skutkové zjištění soudu prvního stupně nezakládá naplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný tím měl na mysli nedostatek úmyslného zavinění, v němž subjektivní stránka zločinu loupeže podle § 173 odst. l tr. zákoníku spočívá.

Zločinu loupeže podle citovaného ustanovení se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Jednáním obviněného H. N. D. provedeným v součinnosti s dalšími dvěma obviněnými a neztotožněnou osobou byly znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. l tr. zákoníku evidentně naplněny i po subjektivní stránce. Jasně to vyplývá ze zjištění, že všichni se do obchodu poškozeného dostavili zároveň poté, co společně přijeli na místo. Společně také vešli do obchodu a maskováni kuklami namířili na poškozeného makety střelných zbraní s výhrůžkou, že ho zastřelí, bili ho, prohledávali mu kapsy, svázali ho a převázali mu oči. Obviněný H. N. D. se v žádném stádiu útoku proti poškozenému od věci ani náznakem nijak nedistancoval, naopak sám pronesl na adresu poškozeného výhrůžku zastřelením a z obchodu poškozeného odjel společně s ostatními útočníky poté, co poškozenému vzali nalezené peníze a ze zboží cigarety. Útok proti poškozenému měl typické rysy společné akce všech obviněných a další nezjištěné osoby. Z toho vyplývá, že je plně opodstatněné zjištění, podle něhož obviněný H. N. D. jednal v dohodě s ostatními útočníky a že s nimi také sdílel společný úmysl násilím poškozenému vzít peníze a zboží. Tento závěr je podporován zjištěním, že ve stádiu, kdy byl odpor poškozeného eliminován a kdy se poškozený nemohl nijak bránit, jeden z útočníků přijal telefonní hovor, při němž uvedl, že je „hotovo“. Zmíněná okolnost zřetelně ukazuje na to, že celá akce byla naplánovaná, připravená a koordinovaná a že všichni útočníci postupovali ve vzájemné dohodě a sledovali společný záměr. Uvažovat o tom, že obviněný H. N. D. nevěděl, k čemu posuzované jednání ve skutečnosti směřuje, a že byl jen neinformovaným, nezasvěceným a náhodným účastníkem, který jinak neměl s věcí nic společného, je za uvedeného skutkového stavu vyloučeno.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Teplicích, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů, a to i těch zjištění, která se týkají obviněného H. N. D., mají odpovídající obsahový základ především ve svědecké výpovědi poškozeného, který všechny obviněné znal, dokázal je podle hlasu rozeznat a výslovně potvrdil přítomnost obviněného H. N. D. mezi útočníky, včetně jeho slovního projevu. O věrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného nevyvstaly žádné důvodné pochybnosti. Pokud soudy konfrontovaly svědeckou výpověď poškozeného s okolnostmi útoku, které byly objektivně ověřeny i jinými důkazy, ukázalo se, že je pravdivá, a proto ji považovaly za věrohodnou jako celek, tj. i ve vztahu k obviněnému H. N. D. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný H. N. D. nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Dovolacím důvodem nejsou námitky obviněného H. N. D. proti výroku o trestu. Tyto námitky není možné podřadit ani pod tu variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí aplikace hmotného práva, zejména ustanovení , 2 tr. zákoníku, , 3 tr. zákoníku, avšak přesto se nejedná o dovolací důvod podle odst. l písm. g) tr. ř. (k tomu viz přiměřeně č. rozh. tr.).

Samotný výrok o uložení trestu lze z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným výslovně jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z této povahy dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř. vyplývá, že ve vztahu k samotnému výroku o uložení trestu nelze uplatnit obecný hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Opačný výklad, který by připouštěl námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. by byl nelogický, neboť by popíral význam, smysl a funkčnost ustanovení § 265b odst. l písm. h) tr. ř. Při naznačeném výkladu by totiž uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu bylo vždy „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ ve smyslu § 265b odst. l písm. g) tr. ř., takže ustanovení § 265b odst. l písm. h) tr. ř. by bylo bezpředmětné, nadbytečné a postrádalo by jakýkoli smysl.

Jestliže byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak tomu je v posuzované věci obviněného H. N. D., pak námitky napadající výrok o trestu z hlediska jeho přiměřenosti stojí mimo dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Trest odnětí svobody byl obviněnému uložen v polovině sazby stanovené v § 173 odst. l tr. zák. Tím nebyl nijak překročen ani ústavní rámec ukládání trestů, což Nejvyšší soud konstatuje proto, že jeho zásah do výroku o trestu přichází v úvahu jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to tak extrémní nesoulad uloženého trestu se zákonnými hledisky, že tím je zároveň porušen ústavní princip proporcionality trestní represe, byť by jinak šlo o přípustný druh trestu ve výměře v rámci sazby stanovené zákonem

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného H. N. D. podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. června 2012

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec