Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1477/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně I. A., zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 172.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2012, č. j. - 75, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 10. 1. 2012, č. j. - 75, potvrdil zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, změnil výrok III. o náhradě nákladů řízení, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.

Odvolací soud uvedl, že k nesprávnému úřadnímu postupu v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. spočívajícímu v průtazích v řízení a v neúměrné délce řízení došlo. Při stanovení výše zadostiučinění vyšel z délky účelně vedeného řízení o výkon rozhodnutí (9 let), čímž dospěl k základní částce 120.000,- Kč, kterou snížil s ohledem na složitost řízení o 20 %, a s ohledem na hodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozenou o 50 %. Tím dospěl k výsledné částce 36.000,- Kč, žalovaná však žalobkyni po podání žaloby zaplatila částku 38.000,- Kč, proto odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení , (dále jen „ “) odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ( ).

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( ), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. , jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalobkyní tvrzené vady řízení a námitky proti skutkovým zjištěním proto v tomto případě nemohou založit přípustnost dovolání.

Za otázku zásadního právního významu žalobkyně považuje otázku „komu lze přičítat zjevnou bezúčelnost řízení a jak ji vůbec definovat“. Dovolatelka tvrdí, že i v případech bezúčelného řízení je třeba satisfakci přiřknout a ne ji odepřít, neboť je na obecných soudech, aby se s údajnými zjevně bezúčelnými řízeními vypořádaly.

V této otázce nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu , neboť jím přijaté řešení vyplývá z právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolatelka předně zkresluje závěry odvolacího soudu, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by jí odvolací soud odepřel jakoukoliv satisfakci. Naopak, odvolací soud zřetelně konstatoval porušení žalobčina práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a naznal, že je na místě i přiznání zadostiučinění v penězích, soudem přisouzená výše se však žalobkyni nejevila jako dostatečná.

Co je třeba rozumět pod formulací „zjevně bezúčelné uplatňování práva“, které vede toliko k formálnímu vedení řízení, zatímco vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné, zřetelně vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu i z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejedná se přitom o žádnou kategorii sporů, ale pouze o hledisko, které je třeba vzít v úvahu při posuzování celkové délky vykonávacího řízení, které je svým průběhem do určité míry specifické (nařízení výkonu rozhodnutí, jeho provedení a nepravidelné důvody a způsoby skončení). Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Smyslem kompenzačního řízení je odškodnit újmu vzniklou účastníkovi nepřiměřenou délkou řízení, nikoliv sankcionovat stát za vedení řízení, z něhož žádná újma nevzniká.

Při určování výše zadostiučinění se odvolací soud od judikatury ani právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“) neodchýlil.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , věty první, a , neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 10. července 2012

JUDr. František I š t v á n e k, v. r.

předseda senátu